Sudetský dům: Jaro - léto 1945

Sudetský dům je silný, tichý a zároveň velmi bolestný román, který sleduje osudy několika generací jedné rodiny v Sudetech. Ústředním symbolem je starý dům – místo, které pamatuje lásku, křivdy, naději i vinu. Dům, který stojí, i když se kolem něj mění režimy, hranice i lidé.
Autor se zaměřuje především na obyčejné lidi. Sledujeme německé i české obyvatele pohraničí, jejich každodenní život před válkou, během ní i po ní. Každá postava nese svůj strach, rozhodnutí a následky, které si často předává další generace. Právě tato lidskost a nečernobílé vykreslení je na knize nejsilnější. Autor volí doslovné popisy a důkladné vysvětlování motivací jednotlivých postav.
Příběh začíná v době, kdy Sudety ještě pulzují běžným životem, a postupně nás provede mnichovskou dohodou, válkou, odsunem Němců i poválečným osidlováním. Nejde o akční děj, ale o pomalé, atmosférické vyprávění, které ukazuje, jak dějiny zasahují do soukromí jednotlivců a jak hluboké stopy dokážou zanechat.
Hlavními představiteli je rodina Smolíkových, kteří se v první vlně osidlování přestěhují do pohraničí, do obce Skláře nedaleko Brodu. Má to ovšem jeden háček. K bydlení dostanou dům, ve kterém dosud bydlí jeho původní obyvatelé – německá rodina Fuchsových. Učí se spolu žít, hospodařit a především se učí, přestat se vzájemně nenávidět. Život jim znesnadňuje Tomeček, který dělá všechno proto, aby jim to co nejvíce znepříjemnil. A i v této době může vzkvétat láska mezi Paulou – dcerou Fuchsových a Františkem.
Tohle není kniha, která vás rozpláče na jedné stránce – ale zůstane ve vás dlouho po dočtení. Nutí přemýšlet o vině, odpuštění a o tom, že historie nikdy není jen černá nebo bílá. Jedná se o drsný příběh lidí z pohraničí. Kniha, která se prakticky čte sama.
Jednoduchost a přímočarost vyprávění a děj, který odsýpá.
Pokud máte rádi příběhy založené na skutečných historických událostech a lidských osudech, Sudetský dům by vám rozhodně neměl uniknout.

Hodně, hodně, hodně čtivá knížka vyprávějící příběh z doby, na kterou by se nemělo zapomínat a taky by se nemělo zapomínat na to, že ne každý Čech byl hodný a ne každý Němec byl zlý.
Doporučuji k přečtení.

Nádherná kniha, která se četla sama. Těžká to doba.

Svět není černobílý. Kniha nám nedává rozhřešení, zda odsun byl nebo nebyl správný. Ukazuje pouze, že na obou stranách barikády stáli lidé dobří i zlí. Ukazuje příběh obyčejných rodin, které by vedle sebe pravděpodobně dokázaly žít v naprostém míru nebýt jednoho šíleného pána, který později rozvrátil svět.
Kniha se mi líbila, i když jsem z ní měla pocit, že nepochází z pera příliš vypsaného autora. Z jiných českých historických knih (Bílá voda, Šikmý kostel...) je cítit obří rozsah rešerší a sofistikovanost textu. Toto bylo napsané tak obyčejně, možná ne tolik do hloubky, každopádně jinak nemám co vytknout a dávám 4,5*.

V devadesátých letech dvacátého století by tato kniha byla naprostá bomba. Od té doby se Češi myslím vyrovnali se svými poválečnými excesy a s nevábným odsunem Němců. Literatury a filmů na toto téma už máme nemálo a Sudetský dům nepřináší nic až tak nového: tak nějak tušíme, že v každém národě se najdou lidé čestní, stateční, svině, lumpové, udavači. Příběh je vyprávěn zdlouhavě, přitom vztah krásné Němky a českého kluka je očekávatelný a logický. Kniha budí dojem, že se pořád něco děje, příběh se zatím moc neposunuje a závěr je bez pointy a vysloveně neukončený, evidentně si, milý čtenáři, musíš zakoupit další díl. Ke spádu nepřispívá ani poměrně jednotvárný jazyk, který postrádá vtip, zkratku, prostě šmrnc. Přitom vykreslit krásu okolní přírody a hor zvládá autor velmi dobře, i ponurou atmosféru okupované Prahy. Jednu hvězdičku navíc dávám za učebnicový příklad toho, jakým způsobem se komunistická sběř v poválečných letech drala k moci. Celkový dojem z knihy je však rozpačitý.

Samotný příběh je velmi emotivní čtení, ale závěr autor popsal neskutečně reálně. Čtenář v ten moment měl pocit, že on je ten hlavní hrdina.

Tohle je kniha, která se nečte lehce a ani nemá. Dočtete ji se staženým hrdlem a s pocitem, že některé příběhy by člověk nejraději vytěsnil… jenže právě proto je potřebujeme znát.

Je to velmi smutné, syrové vyprávění o tom, jak se zlo nikdy nezastaví u jednoho činu. Jak se nabaluje, dědí, vrací se v jiných podobách a ničí další a další životy. Nejde tu o jednoduché rozdělení na viníky a oběti, právě naopak. Autor ukazuje, jak snadno se člověk může stát součástí něčeho, co ho nakonec převálcuje.

Je to kus naší minulosti, o kterém se často mluví buď málo, nebo vůbec. Přitom právě takové příběhy připomínají, že historie nejsou jen data v učebnici, ale konkrétní lidé, rodiny, domy, které si pamatují víc, než bychom chtěli slyšet.

Velkou sílu mají i samotné postavy. Obě rodiny mi postupně neuvěřitelně přirostly k srdci, možná právě proto, jak obyčejní, křehcí a lidsky chybující jsou. O to víc bolí sledovat, co všechno je potká. Naopak Tomeček… ten mě upřímně vytáčel do běla. Neustále. A i tohle beru jako známku toho, jak dobře jsou charaktery napsané — vzbuzují emoce, a ne zrovna malé.

Není to kniha, která by se vám „líbila“ v tom klasickém slova smyslu. Ale je to kniha, která ve vás zůstane. Dlouho. A možná vás donutí přemýšlet o vině, odpovědnosti a o tom, jak křehká je hranice mezi obětí a pachatelem.

Za mě by tohle klidně mohlo patřit do povinné maturitní četby. I když… ruku na srdce – dnes už ji stejně skoro nikdo nečte.

Knížka mně mile překvapila i když to není moje top téma.Stojí za přečtení.

Sudetský dům jsem otevřela s lehkou nedůvěrou. Jako první jsem od Javůrka četla Chaloupky a protože jsem se s nimi fakt nadřela, už se mi nic dalšího od autora číst nechtělo. Ale je dobře, že jsem to udělala!

Do téhle knihy jsem se ponořila jako do dlouho žádné ne. Vše kolem přestalo existovat. Byla jsem jen já a stránky, které jsem hltala jednu za druhou. Četla jsem a četla a nemohla přestat. Byla jsem tam. S těmi postavami. Žila jsem v Glasendorfu i ve Sklářích, dýchala jejich atmosféru, cítila strach, vztek i naději.

Kniha je psaná neuvěřitelně lehce. Všechno plyne, nic nedrhne, nic mě nevytrhlo. Javůrek mě v případě Sudetského domu naprosto okouzlil a dodnes vlastně nechápu, jak to udělal. Možná proto, že jsem taky ze Sudet. Možná proto, že tohle téma je mi blízké, že jsem si tu vesnici dokázala úplně přesně představit. A možná je to prostě tím, že je ta kniha zkrátka tak povedená.

Postavy jsou vykreslené tak skutečně, až to bolelo. Tomeček byl typická česká komunistická svině a přála jsem mu to nejhorší – bez výčitek. František byl naopak ctnostný a statečný a já mu strašně fandila. Jemu i Paule. Každý z nich měl svůj hlas, svou tvář, své místo v příběhu a působili tak reálně, že jsem na ně myslela i ve chvílích, kdy jsem zrovna nečetla.

Sudetský dům popisuje situaci a zvěrstva v česko-německém pohraničí páchané po skončení války. A bylo to vážně odporné. Některé scény byly tak silné a tak věrohodně napsané, že jsem u nich odvracela zrak – protože se mi odehrávaly přímo před očima. Nešlo před tím utéct, nešlo to zlehčit.

Zároveň je to ale kniha o tom, že ne každá česká rodina po válce chovala nenávist k Němcům. A že ani na druhé straně nebyla jen nenávist. Že bylo možné přátelství. A dokonce i láska. A právě tahle rovina pro mě byla nesmírně silná a lidská.

Když jsem během jednoho dne dočetla první díl, nebylo co řešit. Musela jsem se okamžitě pustit do druhého. Protože z tohohle světa se prostě nedalo jen tak odejít.

V knize vidím paralelu s osudy mých předků, kteří přišli do vesnice na Tachovsku a podobně jako Smolíkovi sdíleli domácnost se sudetskými Němci. Češi v jedné místnosti, Němci v druhé. Znám to z vyprávění tety, která na to jako malinká holka měla hezké vzpomínky. Násilí a pronásledování si nevybavuje, což ale neznamená, že se nedělo. Po sametové revoluci se za nimi původní majitelé několikrát přijeli podívat. Odsunem české pohraničí hodně ztratilo. Stala se z něj ještě větší periferie s lidmi bez kořenů. Tuším, co bude následovat v druhém díle, protože rodině mého praděda se stalo ve 48 to samé.

Ač smyšlené romány moc nemusím, tak tady jsem udělal dobře. Skvěle napsaný příběh, který mě bavil od A do Z. Byl sice předvídatelný, ale stopro uvěřitelný. A taky mě překvapil poměrně mladý autor. Těším se na další díly.

S autorem jsem se seznamila prostřednictvím jeho knihy Chaloupky, která se mi líbila. Sudetský dům mě zaujal hned po vydání prvního dílu, ale byl kolem něj takový humbuk a propagace, že mě čtení knihy prozatím odradilo.

Ale teď na něj nastal ten správný čas. Anotace mě nalákala, mám ráda příběhy z konce války. Styl vyprávění se mi líbil, postav tak akorát na zapamatování a na rozdělení sympatií. Co mi však vadilo a za co strhávám hvězdičku, byly pravopisné chyby, kterých je v knize bohužel ponecháno celkem dost, což je škoda, protože to vytváří pohled na celé nakladatelství. A je škoda, že se v dnešní době bohužel kouká více na kvantitu než na kvalitu.

Těším se, až se začtu do pokračování a budu doufat, že se v něm nebude vyskytovat tolik chyb.

Přečteno jako audiokniha a jako první kniha tohoto autora. Díky tomu jsem se nemusela drásat hrubkami, jen mě vytočilo slovní spojení: "To nedává logiku" - je to pitomost. Buď něco logiku nemá nebo to nedává smysl. Ale to je detail.
Nejprve k těm kritikům a la "Je to jako by to napsal student střední školy."
1. Kéž bychom měli takových studentů většinu!
2. Je skvělé, že toto téma zpracovává někdo tak mladý - je v tom veliká naděje, že i ti, kdo nezažili totalitu obecně, ani žádnou její část (natož přelom 40. a 50. let), mají dostatek empatie, aby hrůzy té doby pochopili.
3. Jasně, Javůrek není žádný Korner, ani žádná Tučková, ale výhodou jeho jazyka a stylu je, že se do příběhu zvládne vžít daleko širší čtenářstvo (nemyslím jen ti mentálně poněkud méně výrazní, ale třeba právě i děti a mládež).

Příběh poměrně poutavě a plasticky vykresluje příběh dvou rodin, české a německé, po skončení II. světové války.
Možná je to dáno tím, že jsem na toto téma přečetla příběhů mnoho, včetně doopravdy amatérských textů pamětníků nebo příčin úmrtí v matrikách v Sudetech těsně po květnu 1945, tudíž mi subjektivně připadá uvěřitelný, stejně jako postavy a jejich charakteristiky.

Nejen sudetoněmecká otázka a "Dekrety", ale obecně zcela amorální a zavrženíhodný princip kolektivní viny je zde popsán nenásilně, jaksi ohleduplně, bez sugestivního vnucování a poměrně jednoduchou formou ukazuje čtenáři, jak se argumentům typu "Všichni XY jsou fuj!" bránit, či jak jim čelit a zároveň jaké otázky pokládat sám sobě.

Jsem zvědavá na druhý díl, určitě si ho nechám přečíst.
Knihu doporučuji všem, pro koho nejsou "jednoduché - čtivé" texty ostudou a nepotřebuje ke svému čtenářskému životu jen literaturu pro 100% intelektuály :)

Čtivá kniha z nedávné minulosti zabývající se principem kolektivní viny. Zajímavé téma a větší propracovanost než u knihy Chaloupky.

Kniha se čte velice dobře, děj letí a najednou je konec. Postavy jsou sice až příliš šablonovité, přesto příběh působí důvěryhodným dojmem. Je odsun německých obyvatel na principu kolektivní viny správný? Co by se dělo dále, pokud by k němu nedošlo? Spousta otázek na které není jednoduchá jednoznačná odpověď. Příběh Františka to jasně dokresluje. Sám s odsunem souhlasí, konkrétní osoby by z něj ale vyjmul. Kniha, která ve mě bude ještě dlouho rezonovat.

Zajímavý příběh, podobný Šumavské trilogii. Na nepřesnosti, jako kdy se chodí na horách na borůvky a pod, se člověk musí povznést. Ale hned jdu číst II.

Nádherné, smutné, i když negativním komentářům níže asi rozumím, i přesto jsem si čtení moc užila a těším se na další díl....

Začátek odsunu Němců a osidlování pohraničí očima jedné české a jedné německé rodiny, kterou odsud svedl na několik týdnů pod jednu střechu. Ačkoli se autor snaží nahlížet na vše nečernobíle, určité schematičnosti se stejně neubránil. Není to zdaleka tak propracované jako třeba Šikmý kostel... Přesto se to čte velmi dobře a ráda si přečtu i další díly.

Po začtení krásná kniha, kde je velice dobře ukázáno, jak rychle dokáže člověk změnit své názory na lidi, viz. František. A že nikdy. ani v životě, není nic černé nebo bílé.