Střed se hroutí zevnitř
Elyn R. Saks
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/100056/bmid_stred-se-hrouti-zevnitr-FgY-100056.jpg
4
78
21
Mé putování šílenstvím. Autorka popisuje ohromnou výzvu, kterou pro ni představuje boj s duševní chorobou. Velmi dobře ví, jaké to je být opravdu šílená, tedy věřit, že vaše myšlenky dokážou zabíjet, že vaši blízcí jsou podvodníci, kteří se proti vám spikli. Ví, jaké to je, když se téměř nemůžete nadechnout, když jste nacpaní léky až k prasknutí, když cítíte, jak se vaše já rozpadá, vzdaluje a nakonec úplně mizí. Přesto je však přesvědčena, že pro ni její diagnóza nebude rozsudkem smrti. Ve své knize vypráví příběh dlouhého boje se schizofrenií. Vzhledem k tomu, že musí čelit psychotickým atakám, je neuvěřitelné, že si dokázala vybudovat úspěšnou akademickou kariéru. V této knize se snaží porozumět své nemoci, proti níž bojuje, ale zároveň usiluje o to, aby ji dokázala přijmout jako součást sebe samé.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry Zdravotnictví
Vydáno: 2011 , TritonOriginální název:
The Center Cannot Hold: My Journey Through Madness , 2007
více info...
Přidat komentář
Velmi silný a smutný příběh ženy trpící nejvážnější duševní nemocí. Doporučuji.
(SPOILER)
kniha o s prominutím triumfu vůle. je fascinující sledovat, jak stejná rozhodnost, tvrdohlavost a houževnatost, která autorku opakovaně vyváděla z léčeben a vracela ke studiu a práci, zároveň zásadně komplikovala její život bojem s medikací.
obdivuhodné, inspirativní a i přes nemoci radostné čtení (zejména mě těšilo číst o vztazích Elyn Sacks, přátelských i milostném).
Tohle je asi nejčtivější a nejsrozumitelnější knížka o duševní nemoci obecně. Nedá se to vůbec srovnávat (z hlediska srozumitelnosti a čtivosti) s knihou "Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem". Autorka mě vtrhla do děje již na začátku knihy (a to moc často nebývá), kde popisuje třeba to, jak se u ní psychóza projevila nesouvislou řečí, paranoidním nastavením a jak na to reagovali kamarádi - potom se díky všímavosti profesora dostala do nemocnice.
Líbí se mi ten styl psaní, ta srozumitelnost a čtivost, doporučuju všem, kteří chtějí porozumět schizofrenii blíže. Na tuhle knížku snad nemá žádný autor - i když Markéta Bednářová odvedla taky kus dobré práce, takže tyhle dvě :)
Tak to tedy byla síla – klobouk dolů před autorkou a hlavní protagonistkou knihy Elyn Saksovou! Její celoživotní boj s vážnou duševní chorobou, schopnost jít za svým cílem, může být inspirací pro všechny lidi, kteří si myslí, že kvůli nemoci, ať již duševní či tělesné, nemohou vést plnohodnotný život. Někdy to možná doopravdy nejde tak, jak by člověk chtěl, ale nevzdávat se a jít až tam, kam nemoc dovolí (kolikrát je to mnohem dál, než si myslí lékaři) je cesta, která vede k pocitu naplnění.
Během čtení mě napadaly různé otázky, mj. jak bych reagovala, kdybych se dostala do podobné situace, jako přátelé Elyn, z nichž někteří neměli o její nemoci potuchy, a pokud ano, jejich představa byla hodně odlišná od skutečnosti. Napadalo mě také, zda to, že dítě vyrůstá "v bavlnce", v dobrém materiálním zázemí, nakonec nevede k tomu, že přechod "do života" nezvládne úplně dobře a zda právě toto nemůže vést k propuknutí duševní choroby. Ale nejsem odborník a jak už zde bylo zmíněno, u Elyn se těžká duševní porucha vyskytovala i v rodině.
Líčení bylo nesmírně sugestivní a brzy jsem zjistila, že mi nedělá moc dobře číst tuto knihu večer před spaním, protože se mi pak před očima vyjevuje ledacos z toho, co Elyn vyprávěla svým terapeutům, tedy nic, po čem by člověk toužil, když jde spát. Holt silná obrazová představivost nemusí být vždy výhodou :-). Knihu určitě lze doporučit lidem, kteří mají nějaký podobný problém, ale pozor, místy je to fakt dost drsné (třeba okamžiky z téměř "středověké" léčby, než se Elyn dostala k vhodným terapeutům). A samozřejmě každý, kdo se zajímá o lidskou psýchu, si v knize najde své. Po přečtení jsem si dokonce začala říkat, že nebýt tolik zaneprázdněna, přihlásila bych se dálkově na studium nějakého „psychooboru“.
Nemoc si nevybírá. Naštěstí v autorčiném neštěstí bylo to, že vždy dokázala najít člověka, který by byl jejím důvěrníkem, ať to byl psycholog, jako Dr. Jonesová nebo kamarád jako Steve. Nemyslím si, že život byl k Elyn od malička moc těžký na to, aby ho nedokázala zvládnout, později sama prozradila, že duševní nemoci jsou rodinou prolezlé. Nicméně toho zažila opravdu hooodně v době dospívání a dospělosti. Několik studií, několik zaměstnání a několik způsobů léčení a neméně i to, že jí potkala ještě další velmi rozmanitá civilizační nemoc. Čím starší, tím více ji život nákladal. Věřím tomu, že musí být inteligentní, protože sepsat všechny tyto věci do této stylizované formy musí být náročné. A přesto to vyjadřuje určitou pestrost. Věřím tomu, že ačkoli ji život, osud nebo tak něco nadělil plno nemocí, nadělil ji i logické uvažování, takže si s mnohým uměla poradit. Bylo to určitě inspirující, ale určitě to vyjadřovalo i pochopení pro ty, kteří tyto šumy v hlavě ať už z neurozy či psychozy mají. Neuvěřitelné se mi akorát zdálo množství léků, které brala (nejspíše asi bere) a které bylo stanovené nadmíru běžného užívání. Neuvěřitelné, že to autorce neodrovnalo tělesné orgány. Kdo chce číst něco neuvěřitelně silného a chytrého, nechť četbu započne.
Tato kniha je pro mě nejen silným, ale i velice inspirativním příběhem. Inspirativním nemyslím ve smyslu, že bych trpěla nějakou duševní chorobou, řekněme, že jsem trpěla určitou neurózou, což je oproti schizofrenii naprosto směšná záležitost a narozdíl od schizofrenie její symptomy mohou postupem času odeznít. To se v podstatě stalo i v mém případě, ačkoli občas pořád cítím nutkání se neuróze poddat a někdy se mi nepovede je ovládnout. Ale pořád mi přijde, že jsem promarnila prvních čtrnáct let svého života, že jsem nemohla plnohodnotně žít. Když jsem četla příběh o Elyn, cítila jsem se jako ukňourané malé dítě. Od počátku až do konce jsem se nemohla odtrhnout. Elyn mi přijde jako neskutečně silná osoba, obdivuji její odhodlání se nevzdat, nikdy se nevzdala a to mi přijde jako strašně důležitá věc u duševních nemocí. Prošla si opravdu nepříjemnými situacemi a k tomu se přidávaly další a další, až jsem se rozbrečela, jak může mít život pro někoho přichystáno tolik těžkostí. Tato kniha mě utvrdila v mé volbě stát se psychiatričkou a opravdu mě povzbudila ve výběru mé cesty. Kolikrát jsem chtěla vskočit do příběhu a nějak pomoct, i když dnes ještě nevím jak. Ale jednou, jednou to vědět budu a budu pomáhat takovým jako je Elyn, ale nejen takovým, i těm, kteří se vzdávají. Kniha je napsána moc hezkým čtivým způsobem a doporučila bych ji úplně každému, protože smývá to ošklivé stigma duševních nemocí ve společnosti.
Knihu jako takovou bych ohodnotila 5 hvězdami, chování Elyn v minulosti spíš jen 4. Ze všeho nejdříve musím vyjádřit autorce knihy obrovskou poklonu, že s tak závažnou duševní nemocí dokázala vystudovat prestižní školy a vést normální život. Nebylo mi však sympatické chování k lékařům, neustále si snižovala dávky léků, protože se nehodlala se svojí nemocí smířit. Brát léky pro ni znamenalo selhání, slabou vůli, slabý charakter. Vlastně byl její přístup opačný oproti Andymu, který napsal knihu o své bipolární afektivní poruše. Zatímco jeho neustále nutili psychologové do rozebírání jeho dětství a on chtěl přitom spíš vhodné léky, Elyn naopak chtěla spíš psychoterapii, léky nechtěla, a lékaři v USA jí to rozmlouvali s tím, že léčba nemoci pomocí léků je lepší než se neustále rýpat ve svých symptomech. Jsem ráda, že nakonec (i když dost pozdě) Elyn dospěla k názoru, že není nic špatného na tom, se léčit s duševní nemocí. Přestala si snižovat dávky léků a respektovala nařízení lékaře. Přirovnává to k tomu, když někdo má zlomenou nohu, taky člověk přijme to, že musí nosit berle, nepovažuje to za žádný znak slabosti. Bohužel o psychických nemocích si stále spousta lidí myslí, že brát na ně léky je důkaz slabosti a že si člověk své problémy neumí řešit sám. Jenže léčba psychických poruch není jako třeba dát si Ibalgin na bolest hlavy, není to o tom, že by člověk pomocí léků jen potlačoval symptomy nemoci a nesnažil se najít příčinu. Kniha je zajímavá i z hlediska práva, autorka řeší práva duševně nemocných lidí, zda mohou třeba odmítnout medikaci. Nebo zda je v pořádku je násilím připoutat k posteli. Zarazilo mě, že tyto praktiky se skutečně ještě ve 2. polovině 20. století děly, myslela jsem si, že se to dělalo tak kolem roku 1900, kdy opravdu skoro žádná vhodná léčba neexistovala.
Drásající životní příběh ženy se schizofrenií. Drásající, protože skutečný - schizofrenie není něco, z čeho se vyspíte nebo za týden vyležíte...
Shizofrenie není mnohočetná porucha osobnosti, jak se mnoho lidí mylně domnívá - je to „rozpadlá mysl, porucha myšlení, psychotická porucha. Patří k ní symptomy jako bludy, halucinace a inkoherentní řeč.“
Poslední odstavec: „Pokud i vy trpíte nějakou duševní chorobou, je pro vás výzvou najít si správný způsob života. Ale, po pravdě řečeno, není to výzvou pro všechny lidi, nemocné či zdravé? Mým štěstím není to, že jsem se uzdravila z duševní choroby. To se totiž nestalo a nikdy nestane. Mým štěstím je to, že jsem našla svůj život.“
Na téhle knížce se vám můžou líbit dvě věci:
1) jak to zvládala (když to zvládala),
a 2) že o tom „jen“ čtete a nemusíte to žít (pokud je to váš případ). Autorka sama moc dobře ví, jak propastný je to rozdíl.
(případně si doplňte další důvod).
Duševní nemoci mě zajímají, tohle je pátá kniha, kterou jsem na podobné téma četla a vždy to byl skutečný životní příběh. Obdivuji, jak se s tím Elyn uměla poprat. Síla!
Zajímavá výpověď o životě autorky, která podněcuje debatu o autonomii pacientů s duševní chorobou. Má člověk v psychotickém stavu právo rozhodovat sám o sobě? Do jaké míry je možno ke zvládnutí jeho chování použít fyzické síly či násilné aplikace medikamentů, které pacient odmítá? Elyn Saks balancuje na tenké hranici. Samozřejmě chce být vnímána jako člověk, který má právo rozhodovat sám o sobě. Na druhou stranu v jejím nitru probíhají procesy, které sama zvládnout nedokáže a nedá se vyloučit, že díky nim může představovat pro své okolí v určité chvíli riziko. Na otázku, zda představovala někdy pro lidi kolem sebe nějaké nebezpečí, v závěrečném rozhovoru odpovídá: "Myslím si, že tam nakonec nějaké nebezpečí hrozilo, ale nebylo nijak obrovské. Jsem velice vděčná za to, že jsem nikdy nikomu neublížila." Elyn ale ve své knize konkrétně uvádí několik případů, kdy mělo propuštění psychotického pacienta (či vysazení léků) na jeho vlastní žádost pro jeho okolí fatální následky.
Zdá se až neuvěřitelné, že člověk trpící takovými stavy, jaké popisuje Elyn, dokáže vystudovat a vést v rámci možností normální život. Málokdo má takovou vůli jako ona.
Tato knížka má velice emocionální příběh, protože je od ženy, která je nemocná. Myslím si, že kdyby nebyla nemocná, nebylo by to tak dobrý příběh. Na hlavní hrdince si cením, že se nebála podat otovřeně to, co cítila a prožívala a navíc nepoužila pseudonym, což je ještě větší cenost, protože se lidé nemusí bát předsudků, u kterékoliv nemoci.
Exkurze do světa schizofrenie, průvodce neobyčejným životem. Zajímavá autobiografie, a kvalitní výpověd pro všechny kdo s lidmi s psychickým onemocněním pracují, mají nemocného někoho blízkého, a nebo se jich toto téma jakoliv dotýká.
Knihu jsem nedočetla, ale to nic nemění na mém hodnocení. Jen už je to taková síla a tak náročné čtení po psychické stránce, že vzdávám. Elyn je ohromná bojovnice a se svou diagnózou schizofrenie bojuje jako lvice. Já však za polovinou odkládám :-(
Mně knížka hodně dala. Sama se léčím s psychiatrickou diagnózou, tak mi pomohla
Řada kladných komentářů na této stránce ke knize mluví za všechno. Je to pravdivý, dech beroucí příběh ženy s velmi silnou vůlí. Tisíckrát padá, jen aby tisíckrát jednou mohla vstát. Potřebuje víc energie, víc odvahy a ona vším tímto disponuje. Její démoni jsou krutí a ona zranitelná. Bojuje s medikací, pravidelně navštěvuje lékaře. Přestože ví, že se nikdy z duševní nemoci neuzdraví, nachází naplnění svého života, a to pokládá za opravdové štěstí. Autorka má můj velký obdiv.
Pořád ještě nevěnujeme lidské duši takovou pozornost, jakou bychom měli, a lidi s jakoukoliv duševní chorobou nazýváme blázny. Tahle knížka ale dokazuje, že jsou to někdy silnější osobnosti než my a že bychom je neměli odsuzovat, protože oni si tenhle život nevybrali. Pro mě silný a neskutečně inspirativní příběh. Díky téhle knize mají můj velký obdiv i ti, kteří si jako povolání vybrali pomáhat právě lidem s nemocnou duší.
Výborná kniha o vážné duševní nemoci. Autorka je k sobě velmi kritická, ale zároveň je tvrdohlavá v boji se svými démony. Nicméně jedná se pořád o Američanku a troufám si říct, že lidé v našich podmínkách a s prostředky průměrného člověka by nemělo tolik možností, jak si s nemocí poradit, ať se už jedná o podporu rodiny, vzdělání nebo dostupnost psychoterapeutů. Jediné, co mi na knize vadilo bylo vyzdvihování tolika lidí kolem autorky, všichni byli skvělí, úžasní a bez nich by to nezvládla.
...podle mě se nic nevyrovná autentické výpovědi člověka...Příběh a vlastně život Elyn, o kterém se dozvídáme, je pro mnohé z nás nepředstavitelný. Sama nevím, jak bych s touto nemocí bojovala a zda bych to vůbec zvládla...Elyn je výjimečná žena, která přes nepřízeň osudu dosáhla obrovských úspěchů. Je pro mě obdivuhodnou osobností a jsem hrozně ráda, že jsem si její ,,příběh" mohla přečíst a nahlédnout tak do jejího života, na který je sama Elyn pyšná i přes to všechno, čím si prošla a prochází....
Už jsem čatla na podobné téma knihu Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem a musím uznat, že je literárněji zpracována, nutno dodat, právě proto líbivější. Přesto jsem s Elyn dokázala sdílet její boj. Stale držím ruce zatnuté, jak jí držím palce.
Štítky knihy
psychiatrické léčebny schizofrenie duševní poruchy, duševní nemoci
Střed se hroutí zevnitřKniha Střed se hroutí zevnitř je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 107x |
| Čtenářské výzvě | 10x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 39x |
| Chystám se číst | 130x |
| Chci si koupit | 24x |
Vůbec nechápu to vysoké hodnocení. Jako... Tohle nesmyslné blábolení, v kterém se nedá ani vyznat, si tolik procent nezaslouží. Myslela jsem, že po knížce Pod skleněným zvonem nic horšího od psychiatrického pacienta číst nebudu. Chyba lávky. Moc se pak nedivím tomu stigmatu kolem duševních nemocí, když nás prezentují tyto bohaté paničky bez špetky talentu.