Stradivari

19.03.2020

Hudební kulisy z Cremony a Brescie, kde dominují housle. Tady žili houslaři, kterých sny se po dlouhém hledání zhmotnily. Mám v živé paměti ty titěrné nástroje, pilčičky, dlátíčka, šablony a různé pomůcčičky, které jsou v tamějším muzeu Antonia Stradivariho spolu s několika hudebními nástroji dokumentujícími historii. Ta dílna mě dostala, ale taky líbezná Cremona. Můžeme ji pozorovat z výšin Torrazza a myslet na nadoblačnou krásu tónu, kterou nám mistr nad mistry zprostředkoval.

György Szántó přirovnal psaní knížky k splétání copů a měl pravdu. Životní příběh houslařů a především Tonia Stradivariho střídá s příběhem jedněch konkrétních houslí. Putují z ruky do ruky napříč stoletími a skrze ně hledá autor společného jmenovatele … spiritus éry doby houslařské i doby následovné. Životní úděl a drama jednotlivých příběhů, které postavám vdechl, mnohdy podtrhává lidskou nicotnost a marnost, ale také nastinuje i cestu z tohoto bludného kruhu … proto se housle musely vydat až z daleké Cremony labyrintem lidských vin a bludištěm vykoupení…aby hudbu nechaly splynout s duší člověka a navždy ji změnily. Krásná pointa, krásná knížka.

31.10.2019

Říká se, že když zemřel Paganini, praskla na jeho oblíbených houslích struna G. Také se říká, že tam, kde začínají slova, umírá hudba. György Szántó natahuje své struny, na nichž nám chce hrát svůj houslový koncert o čtyřech větách, nejen mezi stoletími, ale i z kontinentu na kontinent. Ve dvou časových rovinách rozvíjí příběh slavných houslí, hledaje paralely mezi osudovými okamžiky v životě jejich tvůrce Antonia Stradivariho a peripetiemi pozdějších vlastníků. Činí tak velmi neortodoxním způsobem, kdy se sám včleňuje do děje a vybízí své čtenáře, aby s ním spolupracovali na objevování mystéria. Jako zanícenému vyprávěči se mu daří poutavě a přirozeně kouzlit s atmosférou, vytvářeje natolik silný pocit dobové autenticity, nakolik jste mu ochotní uvěřit. Nic nevadí poetický a opentlený styl, oplývající nekonečnou řadou kudrlinek, přirovnání a zvukomalebných pasáží, jež sice nic nikam neposouvají, ale dodávají textu onen neuchopitelný pel bohémství, hodný pravého umělce. Někoho tohle hraní se slovy okouzlí, jiného otráví a další ho bude považovat za zbytečné chození okolo, zvláště když připustíme, že kniha dramatickými momenty šetří. Mně se nicméně výlet do lombardské Cremony za mistrem Stradivarim líbil.