Sto roků samoty

Sto roků samoty popisuje historii šesti generací rodu Buendíů z fiktivního města Macondo, jehož předlohou se stalo spisovatelovo rodné kolumbijské město Aracataca. Celý příběh je plný autobiografických prvků, mísí se v něm řada historických událostí s autorovou fantazií a celek pak působí tak kompaktně, že je často problém je od sebe odlišit, také důležité postavy mají své předobrazy ve spisovatelově rodině....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/52_/522/sto-roku-samoty-lMg-522.jpg 4.31298
Originální název:

Cien años de soledad (1967)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
Počet stran:320
Překlad:Vladimír Medek
Edice:MÁRQUEZ
Autor obálky:Juraj Horváth
Vazba knihy:vázaná s přebalem
ISBN:80-207-1215-1
Nahrávám...

Komentáře (166)

Přidat komentář
Mato14
19. února

Určite jedno z najneobviklejších diel magického realizmu. Som veľmi rád, že som si ho prečítal. Sledovať toľké generácie ľudí, ľudských životov a ich osudov, to dá zabrať nie len fantázii spisovateľa, no najmä čitateľa. Je ľahké stratiť sa v dianí a menách. Ale to knihe neuberá na kvalite, práve naopak. Je to veľmi prepracované dielo plné reálnych ľudských osudov. Určite vrele odporúčam. :-)

Inka063
03. ledna

To je něco tak ojedinělého, nevšedního, surrealistického, neuvěřitelně vtipného, neuchopitelného, že se to nedá popsat. Tisíce různých Buendiů, prolínání skutečnosti s představami a minulostí, iluzemi, sny, fantazií ...
Zpočátku jsem chtěla sledovat dějovou linku, hledat realitu, oddělovat ji od všeho ostatního, pamatovat si jména a příbuzenské vztahy všech Buendiů. Brzy se mi to vymklo. Vzdala jsem to. Nechala jsem se unášet něčím pro mě zcela novým, tak neobvyklým a zvláštně krásným.
Závěr na mě zapůsobil nečekaně smutně, kdy jsem si uvědomila, že jde vlastně o "sto roků samoty". Beze sporu dávám 5 a dalších minimálně 5 překladateli.

kap66
12.12.2017

Magický realismus... Moje první setkání s ním - a uchvátil mě. Čím jsem starší, tím méně žádám od četby "pravý" realismus - ten žiju; číst chci o něčem, nad čím budu kroutit hlavou, říkat "páni", vzdychat obdivem nad autorovou fantazií... A zároveň tomu trochu věřit. Tak zvláštní a nepravděpodobné, až uvěřitelné.
Žádná jiná Márquezova kniha už mě tak neoslovila; tahle je absolutní.

Peleus
05.12.2017

V autorově vyprávění o generacích rodiny Buendíů se organicky prolíná historie jihoamerického kontinentu s různými událostmi ze života četných hrdinů románů.

Namísto popisování jednotlivých aspektů lidského života, autor úspěšně pracuje s celým spektrem lidských pocitů v průběhu dlouhé životní cesty rodu Buendíů. Zároveň používá neutrální až neosobní přístup vyprávěče, aniž by knihu ochudil o svůj typický marquézovský humor. Samostatnou kapitolou je zajímavý jazyk (uznání si zasluhuje i překladatel – Vladimír Medek), který ze Sta roků samoty činí ještě větší požitek.

V románu se dá vycítit sotva postřehnutelná hranice mezi realitou a světem iluzí. Jsme účastníky filozofického rozjímání o těžko uchopitelném pojmu, kterým je „samota“. Co je to samota? Jde o izolaci? Jde o hledání vlastní individuálnosti? To si musí ujasnit každý jeden z nás.

Ke knize mám jen dvě výtky. Autorova záliba v opakovaném používání stejných jmen napříč generacemi a místy až neúnosné zpomalování tempa. Oboje má smysl v celkovém kontextu, avšak někdy dokážou lehce rozladit.

Chesterton
01.12.2017

Velice svérázná, pro mě přemíra sexu přehlušila originalitu. Jakýsi svým způsobem primitivismus. Asi ten kruhový čas? Trochu bezvýchodnost? Chybějící naděje? Takhle přirozené nadpřirozeno mě lehce odpuzuje. Leč chápu, že kniha je originální, provokující, propracovaná . . . .svébytná. Pod kůží zůstala, ale spíš negativně :)
Zvrácená vtipnost je asi přesné:(
Leč trochu chápu ty, kterým sedla a dali 5*:))

Aingeal
18.11.2017

Tak bohužel, tato kniha se mi do srdce nevepsala. Čas ubíhající v kruhu (stále stejná jména, osudy...) byl sice autorovým záměrem, ale pro mě vytvořil nekonečnou linii naprosto nepochopitelných a nesmyslných událostí. Dvěma hvězdičkami každopádně oceňuji propracované postavy a svéráznou originalitu celého románu ;).

vlkcz
11.11.2017

Největší nedostatek téhle knihy je skutečnost, že přes poměrně velké množství postav, si autor vystačil pouze s několika jmény. Chápu, že to zřejmě byl úmysl, který mu pomohl ilustrovat myšlenku, že se vše opakuje. Ale srozumitelnosti to nepřispívá.
Úplně mi navíc nesedl ani Marquézův styl, i když to je možná dáno tím, že nechápu jihoamerickou mentalitu. V tomto ohledu zlatý Robbins nebo Bulgakov.
Ale i přes uvedené výhrady jde o hodně nadprůměrnou knihu, která člověku zůstane pod kůží.

Lucia196
05.11.2017

Mam rada pribeh ako sa ku knihe dostanem.tuto do nebies ospevoval boris filan.ze by chcel zase tuto knihu dostat do ruk a nepoznat ju.poznate ten pocit?citat a objavovat...krasna kniha, pre mna uplne novy svet.

Dyaebl
13.10.2017

Po celou dobu mě neopouštěl ten krásný pocit nadpřirozena které je tak moc přirozené... Do toho neustálý koloběh rodu, odsouzeného ke 100 rokům samoty, jež je předpověděn a nelze změnit, je zkrátka fascinující.

Nelasp
08.10.2017

Napřed jsem na knihu nadávala a připadala mi úplně mimo- vadila mi fantasknost příběhu, hromada postav a občas mi dělalo problém se v příběhu zorientovat. Při druhé četbě jsem jí ale přišla na chuť a jsem ráda, že ji četla.

knedlik
03.10.2017

Tušit, že je Márquez tak zvráceně vtipný a originální chlapík, sáhnu po jeho knihách dávno!
Sto roků samoty je opravdu jedinečné dílo, do kterého se na pozadí jakéhosi smyšleného města Maconda a života rodiny Buendíových promítají dějiny Latinské Ameriky, a to způsobem velmi zvláštním, magicky zastřeným a hlavně dost ironickým.
Je to kniha neuvěřitelně kouzelná, protože ať už snové přeludy, blouznění či fantaskní přeludy, vše tu tak nějak přirozeně splývá s běžným denním životem a zapadá na své místo. A zároveň jakoby nic z toho nikdy neexistovalo.
Sto roků samoty je kniha, o které byste toho chtěli napsat tolik, ale vlastně vás nenapadají ta vhodná slova, všechna se zdají jaksi plytká v porovnání s tím velkým zacykleným dramatem, ságou rodiny Buendíových, jejich vzestupem a pádem, s tou nahuštěnou časovou smyčkou, osamělou, uprostřed ničeho.


"Na konci průvodu spatřil šašky metající kozelce a potom, když všecko skončilo a zůstala tu jen ulice zalitá sluncem, vzduch plný létavých mravenců a hrstka zvědavců nahlížejících do propasti nejistoty, uvědomil si znovu svou bědnou samotu. Zamířil proto ke kaštanu, přemítaje ještě o cirkusu, a jak močil, pokoušel se v těch úvahách pokračovat, ale vzpomínka se už mezitím vytratila. Skrčil hlavu mezi ramena jako kuře, opřel se čelem o kmen kaštanu a zůstal nehybně stát. Ostatní členové rodiny se o tom dozvěděli teprve příštího dne, kdy Santa Sofía de la Piedad v jedenáct hodin nesla na zadní dvorek odpadky a všimla si, že se supi snášejí dolů."

Kat123
29.09.2017

Kniha O lásce a jiných běsech mě velmi zaujala a tak jsem se pokusila (už na podruhé) sáhnout po této knize. Určitě je beze sporu zajímavá, vtipně napsaná a ráda bych dala plný počet hvězdiček, ale budu hodnotit podle toho, jak mě bavila a jakou mi dělala radost, to doopravdy nejprve ano, ale jen do poloviny. Pak už jsem se úplně ztratila v postavách i v příběhu. Snad se k ní zase jednou vrátím, zřejmě mi ještě chybí nějaké poznání :)

Jana283
05.09.2017

Většinu knih čtu kvůli příběhu. Marqueze pro slova, zvláštní magickou atmosféru, pozvolné snové plynutí času...

Makropulos
04.09.2017

V tomto úžasném díle najde čtenář všechno. Mistrovský vypravěčský styl, předlouhá souvětí plná nádherných přídavných jmen (pro mě díky překladateli), nespoutatelnou přírodu, lásku, vášeň, válku, politiku, moudrost věků, mnoho jednotlivých osudů a jakýsi příběh hlavní postavy románu, kterou je pro mě vlastně rodina Budendíů, žijící v Macondu. Je to mystické, podmanivé, fantasticky fantaskní, snové, a přitom tak samozřejmě reálné, vyprávění o niterní samotě člověka ve společenství, společenství ve společnosti, samotě dobrovolné i vynucené. Teď mě jen mrzí, že jsem se z toho dojemného, poetického a občas i vtipného snu musela probudit.
„Co pořád děláte, plukovníku?“ zeptal se ho cestou kolem.
„Sedím tu,“ odpověděl mu plukovník. „Čekám, až půjde kolem můj pohřeb.“

LaCucaracha
20.08.2017

Pokud jste schopni se do téhle knihy začíst, tak vás prostě pohltí. Tady je přesně poznat, co je to umění vyprávět. I když totiž není text úplně snadný, tak plyne naprosto přirozeně, opravdu jako byste poslouchali poutavého vypravěče. Takhle psát umí možná jeden z milionu. A samozřejmě velkou zásluhu má na tom i úžasný překlad.

Knišíl
19.08.2017

Vůbec mi nevadilo malé množství dialogů (Márguez má prostě svůj úžasný vypravěčský styl) a ani množství Aurelianů a Arcadiů (kreslil jsem si rodokmen a pro línější jedince existují již vytvořené rodokmeny, pak není problém se v postavách vyznat), vlastně nevím pořádně co vytknout. Co však vím jistě je to, že na tuto knihu jen tak nezapomenu. Opravdu mě bavilo sledovat vývoj rodu Buendíů i jiných postav z Maconda, jedna z těch knih, u kterých je vám líto, že je už konec.

Dimas
12.07.2017

Moje celoživotní srdcovka

Miliarda
10.07.2017

Nejprve k plusům knihy. Sto roků samoty je poměrně čtivé, veskrze originální dílo s neskutečně autentickým slohem. Čtenář si rod Buendiů a ostatní obyvatele městečka Maconda zamiluje a netrpělivě očekává jaké životní peripetie si pro ně Marquéz nachystal. Tím se však dostávám k záporům knihy. V knize je na můj vkus až zbytečně moc postav a dá se v nich vyznat jen s velkými obtížemi. S tím souvisí fakt, že žádná z postav nemá šanci se plně "rozvinout" než ji Marquéz přisoudí, že by měla skonat. Ač je většina postav neskutečně zajímavých a rád bych se o nich dozvěděl více, není pro to v knize prostor, neboť se zde objevuje i nezanedbatelná menšina postav nezajímavých a nudných, což je velká škoda. Celkově však u mě převažuje spokojenost, neboť kniha stála určitě za přečtení a nevylučují, že si od Marquéze v budoucnu ještě něco přečtu.

kklepkaa
04.07.2017

Už je to pár hodin, co jsem knihu dočetla a stále ve mně jaksi doznívá. Tohle bylo mé první setkání s Márquezem a jsem naprosto unešená. Natolik jsem se sžila s Buedíny, že teď cítím prázdno. Velmi ráda se k této knize vrátím a budu chodit za cikány, sedět pod dubem, nahlížet plukovníkovi přes rameno až bude tepat své zlaté rybky a vůbec dýchat atmosféru Maconda. Opravdu úchvatná knížka.

hankabe
27.06.2017

Bylo mi 15 a nevěřila jsem, že tu velkou bichli z veřejné knihovny, obalenou upatlaným igelitem, vůbec někdy otevřu. Pamatuju si na údivem povytáhlé obočí našeho češtináře, když nahlížel do mého čtenářského deníku:)
Je to kouzelné vypravování.. přesune vás kamsi do Maconda pod mandlovník, kde můžete slyšet rytmus kladívka dědy Nicoláse, který ve své dílně vytepává své proslulé zlaté rybky.

Tyet
16.06.2017

Tahle kniha ve vás zůstane navěky. Četla jsem ji někdy před pětadvaceti lety a dodnes cítím stopy, které ve mně zanechala. Sto roků samoty je naprosto výjimečné dílo.

Iljaajli
14.06.2017

I když slunce tak jasně osvětluje všechno kolem, že je vše zdánlivě přehledné a jasné, tak na spodních stranách listů kapradin, pod lesknoucími se kopulemi dopravních zrcadel, pod podemletými břehy potoků a v odložených balíčcích karet se skrývá Tajemství. Márquez to ví. Márquez tam byl... Vezme Vás tam taky, když budete chtít.

helenkan
04.06.2017

Přečetla jsem si dnešní komentář pode mnou a vzpomněla jsem si,že jsem knížku taky četla před třinácti lety. Moc dobře si pamatuju,že mě svým způsobem překvapila (mile) a že se mi líbila. Určitě si jí znovu přečtu.

puml
04.06.2017

Jen jedna z nejlepších knih nejen 20. století. Exotické a dusné prostředí Maconda vás pohltí a nepustí dokud knihu nedočtete. Stále se tam tu a tam vracím.

Čtení:
1. 2004
2. 2010

kolacky
28.05.2017

Strašně zvláštní kniha... Fantaskně podaná sága rodu od úsvitu do noci, jestli to tak můžu říct. A ani nevím, jestli jsem nadšená podáním nebo zhrozená tím nevyhnutelnem. A ať si Úrsula myslí o plukovníkovi co chce, já ho miluju!

InaPražáková
23.05.2017

Nejlepší dílo Garcíi Márqueze. Pestrá směs zkušeností, vzpomínek, výmyslů, nemožností, nepravděpodobností a nutností. Atmosféra horkých ulic přímo hmatatelná. Kdo se v nich neztratí nebo se nezkouší zorientovat a nechá se jen vést, najde fascinující příběh. Mimochodem, takhle má vypadat úvodní věta románu. :-)

Ketesh
20.04.2017

Knihu jsem přetrpěla, ale nic zajímavého mi nedala.

Luvák
17.04.2017

Kniha, z které se chce křičet.

janavan
18.03.2017

Bible magického realismu. Nadpozemské prvky existují vedle těch pozemských tak přirozeně, že se nad povídání s duchy, Melquíadesem předpovězenou budoucností rodu Buendíů a tím, jak se jejich osud stále dokolečka opakuje, vůbec nepozastavíte.

Sága rodu Buendíů je mistrovské dílo. Nedá se o nich mluvit jako o rodině, protože každičký člen je tak nějak uzavřen ve své vlastní samotě stylizující se podle jejich rodného jména. Na začátku se s rodem seznamujeme jako s jedním z nejvýznamnějších z celého Maconda, je tam spousta postav, které vám přirostou k srdci, a stejně jako ke konci knihy zjišťujeme, že takových postav ubývá, ubývá i povědomí o rodu Buendíů ve městě.

Kniha navíc popisuje smrt a stárnutí tak přirozeně a "krásně", že vám to, ať chcete či nechcete, po dočtení nastolí nesmírný klid v duši.

Až se budu opět chtít vytratit z reality, zamířím do Maconda. Ale do toho před banánovou horečkou, železnicí a deštěm. Toho, kde cikáni ukazují led a létající koberce a kde Pietro Crespi učí Amarantu a Rebecu tancovat.

"...A všecko, co v nich stojí, že je neopakovatelné odevždy a navždy, poněvadž rodům, odsouzeným ke sto rokům samoty, se nové příležitosti na této zemi už nikdy nedostane."

Koka
05.03.2017

Přečteno potřetí a nic - žádná změna, pořád stejné: pořád geniální!