Poslední tajemství Jana T.
Jaroslav Velinský
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26964/bmid_posledni-tajemstvi-jana-t-iWr-26964.png
4
172
74
Poslední tajemství Jana T. je příběhem slavného chlapeckého klubu Rychlých šípů. Završuje známou stínadelskou trilogii Jaroslava Foglara-Jestřába, kterého Jaroslav Velinský od svých chlapeckých let osobně znal, a jehož památce je také kniha věnována.
Přidat komentář
Jedno poslední dobrodružství. Ale jaké dobrodružství a v jakém stylu! Velinský zde oslavuje celou stínadelskou trilogii a v jejím duchu předkládá možné pokračování. Foglar sám chtěl taky napsat další díl, ale už to nestihnul.
Atmosféra knihy je věrohodná, navazání na předchozí díly funguje včetně psaného projevu, který kopíruje a zároveň přidává něco navíc.
Přišlo mi, že je zde méně takového toho patosu a vychvalování charakteru a vzhledu chlapců (což mi u Foglara nevadí, ale někdy toho bylo moc), spíše se šlo po ději. Ten je ucelený, všechny linky uzavřeny, dokonce se autor pokusil o jakési napravení některých mírně nelogických pasáží nebo nedodělků, které jsem u stínadelské trilogie pociťoval už kdysi jako malej. Další záhady jsou skvělé, je tu prostě vše. Dokonce se do popředí dostávají i děvčata a působí to v kontextu knihy dobře, přesto jsou stále hlavními postavami Rychlé šípy.
U těch doufám, že se nezapletli nějak do války (autor vymezil i časovou linii - máme rok 1938, Tleskač umřel v roce 1913 - nad tím jsem vždy uvažoval, v jakých letech se pohybujeme!) a že žili dlouhé, plodné životy a byli přáteli i v důchodovém věku :)
Je až s podivem, jak důstojnou knihu Velinský napsal. Líbila se mi určitě víc než Tajemství Velkého Vonta. Paráda!
Famózní navázání na Foglarovu sérii, které se konečně nezdráhá implementace silných ženských postav. Čirá radost!
2024/4
Bylo skvělé vrátit se zas na chvíli do příběhu Rychlých šípů. Hrozně oceňuju ten stejný styl psaní, a první polovina mi přišla výborná. Zámečnický učeň Rychlonožka je za mě 11/10 jak nápadem tak provedením, a konečně jsme se dočkali Velkého Vonta Oty Losny ve víc než jen několika větách. Skvělý je i Karel Nekola a samozřejmě Tonča s Martinou.
Přišlo mi ale, že linka s Martininým bratrem šla rozvést víc, a Netopýři ani ty části s lodí mě moc nebraly. Taky konec by mohl být pozvolnější - takhle mi to úplně nezapadlo.
Souhrnně se mi to ale fakt líbilo (vždyť jsou to, himbajs, Rychlé šípy ;)).
Líbilo se mi to nenucené zapojení všeho možného ze světa RŠ - Kluci ze šestnáctky, Černí jezdci, Bratrstvo, Šmejkalova ohrada a mnohem víc.
Rád bych se i dočkal příběhu z Druhé republiky a Protektorátu.
K tomuto dílu jsem se dostal docela náhodou, vůbec jsem neměl tušení, že Stínadelská trilogie má pokračování.
A byl jsem velmi mile překvapen. Velinský nejenže na Foglara výborně navázal, ale hlavně ho dosti překonal. Sice se snažil držet styl jeho jazyka, ale pokud jde o děj, tak se mu povedlo odstranit většinu nelogičností, jimiž se předchozí příběhy hemžily. V pojetí Velinského totiž Stínadla dávají mnohem větší smysl. Hlavně to není úplně izolovaná čtvrť bez napojení na okolní svět, jak se mohlo zdát z Foglarova originálu. Nemusí být neobvyklé, aby někdo třeba bydlel ve Stínadlech, ale do školy chodil či pracoval na Druhé straně, a tedy přirozeně přicházel do kontaktu s oběma komunitami zdejších obyvatel. Někdo se také mohl přestěhovat z jedné čtvrti do druhé, takže logicky nemohl zpřetrhat všechny původní vazby. Takže ne každý, kdo se narodí či bydlí ve Stínadlech, musí být automaticky Vont. Zkrátka a dobře celé pojetí Stínadel je v podání Velinského mnohem uvěřitelnější a smysluplnější, aniž by to šlo na úkor tajemna.
Skvělé bylo i zapojení dívčích hrdinek, na které Foglar ve svých dílech tradičně kašlal. Copak bylo možné, aby se v těch zápolících partách dospívajících kluků nikdo nezajímal o holky? Copak i Vontové neměli nějaké sestry či spolužačky? Ne, to foglarovské totální potlačení výraznějších dívčích postav prostě nedávalo smysl. A právě tady Velinský vyrovnal dluh, aniž by tím popřel základní koncepci, že jde stále hlavně o příběh party kluků. Každopádně Tonča s Martinou byly sympaťačky a jsem moc rád, že právě ony tak výrazně zasáhly do posledního příběhu Rychlých šípů.
Také si mi líbilo, jak Velinský otevřel otázky, které vyvstávaly při čtení předchozích dílů: Bylo možné nacpat celý plán létacího kola do malé kuličky v podobě ježka v kleci? Mohlo létací kolo skutečně létat? Mohl železný ježek vydržet rok v bahně svatojakubské stoky, aniž by přitom úplně zrezivěl? A jak se vlastně hlavolam dostal do rukou Jana Tleskače? Na toto všechno nalezneme v knize rozuzlení.
Zkrátka : Pokud vám u klasických foglarovek (stejně jako mě) vadila určitá nelogičnost či naivita příběhu, tak tahle kniha se to pokusila v rámci možností narovnat. A pokud naopak patříte mezi skalní fanoušky foglarovek, tak pro vás může toto dílo představovat hezký epilog stínadelské ságy s uzavřením všech neuzavřených linek.
Tak tohle vrácení se do dětství je úplná bomba. Jak je možné, že mě to minulo dříve. Byl jsem nadšen a naprosto ponořen do děje. Bylo to dějově plnější než Foglar, mnohem vyváženější. Tohle je nutnost.
Přišlo mi to až neuvěřitelné, ale kniha od Velínského mě bavila víc než foglarovky! Nádherně pracuje s napětím a zároveň rozvíjí přesně ty aspekty, které na Stínadelské trilogii miluju. Plní moje představy a sny. Román jsem hltal a přečetl jedním dechem. Knihu původně půjčenou z knihovny jsem si ještě v průběhu čtení musel hned koupit vlastní a byl jsem hrozně rád, že se ještě prodává.
Jedinou drobnou výtku mám - ten závěr mi přišel až moc uspěchaný a dal by se vymyslet podle mě napínavější.
Těšila jsem se na pokračování Rychlých šípů. Trochu jsem se obávala, že to nebude úplně ono. ALE... Neskutečné překvapení. Bylo to mnohem lepší, než ne příliš povedený třetí díl - Tajemství Velkého Vonta. Znovu jsem měla pocit, že jsem ve Stínadlech. Mrzí mě, že pan Velinský nedokončil Černé stíny - započatý třetí díl Vontských dobrodružství. Moc ráda bych si ho přečetla. V tomto zakončení stínadelských příběhů se dočkáme uzavření všech záhad. Kdo byl Jan Tleskač, kde se vzal hlavolam Ježek v kleci, co se stalo s Mažňákem, jak se mohl nákres kola vejít do Ježka v kleci, jak vypadala Stínadla pod vedením Losny... Zapojení děvčat bylo na čase. Zvlášť po první světové válce se postavení žen v mnohém změnilo a Foglar to ve svých knihách nereflektoval. Otevření Stínadel se mi moc nezamlouvalo, ale to nemění nic na tom, že jsem nadšená a zařazuji na čestné místo vedle Stínadelské trilogie.
Foglarovky mám poctivě načtené, i když mě už dlouho moc neberou. Knihu jsem si nepořídil ani kvůli Rychlým šípům, ani kvůli Foglarovi, ale kvůli Velinskému, protože mě zajímalo, jak asi skloubil Foglarovo universum se svým literárním stylem, který mě moc baví.
V tomhle ohledu se mi dostalo zklamání, protože autor zcela pochopitelně podřídil svůj literární talent (podle mě větší, než jaký měl Foglar) právě Foglarovi. Myslím, že v tomto ohledu budou čtenáři spokojeni, s tím se Velinský vyrovnal velmi dobře, stejně tak se mi líbily i způsoby, jakými vyřešil zbývající záhady kolem Jana Tleskače a jeho létajícího kola.
Asi to bude jen můj dojem, ovšem pro věc zapálená děvčata z knihy mi trochu připomněla nadšené svazačky z detektivek s mladým Finkem. Zarazil mě ovšem závěr knihy týkající se Vontů a Stínadel. Tady autor Foglarem vytvořený svět jasně popřel.
Velmi zdařilé. Dobrodružství i prostředí zůstalo zachováno. Líbilo se mi jak hoši dospívají a berou rozum. Jak se jim rozšiřují obzory, rozšiřují se i Stínadla náhle jsou vidět i dívky a dospělí a stávají se také lidmi. Tím že chlapecké klubové kratochvíle přestávají k životu stačit, stává se dořešení této největší záhady o to důležitější - končí se tak přirozeně jedna etapa, byla bohatá, skvělá - ale nemohla vydržet věčně.
Děkuju Velinskému, že černé na bílém potvrdil mé vlastní celoživotní dohady o funkčnosti létacího kola a skládání plánku to bříška ježka.
Bohužel, foglarovky mne nezaujaly, Velinský mne také nebavil. Četla jsem, abych pochopila, v čem tkví kouzlo těchto dobrodružných chlapeckých próz, ale neshledávám na tomto druhu literatury nic kultovního ani literárně skvostného.
Vážený pane Foglare, musím se dopředu omluvit za svá následující slova, ale "žák přerostl učitele". Tahle kniha je prostě fantastická, je psána živě, dramaticky, zajímavě, nedětinsky a její události neskutečně poutavě vysvětlují všechna tajemství, která se v původní trilogii objevila a zůstala "otevřená". Jasně, tento díl předpokládá, že čtenář je tak nějak obeznámen s děním v původní trilogii, minimálně první duologii, ale ten kdo se do této knihy pustí, tak si myslím, že má dané díly přečtené. Netušil jsem, jaký skvost se už 20 let pohybuje na knižním trhu a tak jsem nadšen, že ke mě kniha konečně doputovala.
Poctivě jsem se před četbou této knihy vrátil k celé stínadelské trilogii a děkuji Jaroslavu Velinskému alias Kapitánu Kidovi, že jsem mohl v temných uličkách zůstat o pár dní déle. Velmi důstojné navázání na Jaroslava Foglara, které se nespokojuje jen s navozením stejné atmosféry, ale přináší i vlastní přidanou hodnotu. Řekněme, že je v tom tak 80% foglarova stylu a z 20% je to posunuté o kus dále. Jaroslav Velinský byl ikonou českého trampingu, velkým romantikem, na dobrodružnou notu byl naladěn celý život a s Foglarem se i znal. S takovým člověkem stojí za to připíchnout si ještě jednou žlutý špendlík do klopy kabátu a vyrazit do tmy za Rozdělovací třídu.
Klady: humor, psáno obratnějším jazykem než originál. Zápory: některé příhody moc nereálné, vymyšlené. Všechno vede až příliš jednoduše k cíli, v ději nejsou žádné slepé uličky. Přílišné zapojení žen, silně pochybuju, že by tvrdí hoši ze Stínadel byli odvaření z holky jen kvůli jejím očím a proslovům.
Skvělá knížka! Zajímavé rozuzlení losnovsko-mažňákovské historie, původ Jana T., dobré špílce mezi RŠ, mně se líbily i ty vzpomínkové větičky, na které tady někdo upozornil jako nadbytečné... Pan Velinský zapojil fantazii, lásku a svůj výřečný um a nechal nám moc pěknou knihu, kterou jsem určitě nečetla naposled. Doporučuju!!!
P.S. Nám, kdo známe Otu Finka, přijde roztomilé, jak Rychlé šípy nenuceně oslovují Losnu Oto...
A Amazonky dost věrně napodobují Amazonky páně Ransoma. :-)
Štítky knihy
tajemství Rychlé šípy Stínadla
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Kniha Poslední tajemství Jana T. je v
| Přečtených | 204x |
| Čtenářské výzvě | 17x |
| Doporučených | 23x |
| Knihotéce | 66x |
| Chystám se číst | 62x |
| Chci si koupit | 19x |
(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!
Knihu jsem četla už v době vydání, od kdy je hrdou součástí mé knihovny v těsném sousedství Foglarovy trilogie. Na VŠ jsem půjčovala známému, který řekl, že až na závěrečnou volbu Velkého Vonta (pro něj coby skalního Foglarovce naprosto nepřípustnou) to bylo, jako kdyby četl Foglara. Na podzim jsem ji půjčovala kamarádce, která ihned po přečtení, plna dojmů, měla potřebu shrnout to zásadní. Dovoluji si zkopírovat:
Ahoj, tak jsem knížku zhltla a jsem plná dojmů:
- moc jsem si to užila, neb jsem vůbec netušila, že taková FF existuje, a je zřejmé, že autor má Foglara velmi dobře načteného a dokázal ho vytěžit,
- zápletka, styl vyprávění, výrazové prostředky opravdu velmi připomínají kánon - zezačátku mě ty věty končící vykřičníkem přišly trochu na sílu, ale časem jsem si zvykla,
- oceňuji i sugestivní popisy počasí - miluju!
- co mi chybělo, byla možnost více se identifikovat s nějakou postavou a prožít skrze ni niternější pocity (ve většině knih Foglar s tímto pracuje, přiznám se, hanba mi - u Stínadelské trilogie si nejsem jistá!) Myslela jsem si, že to bude třeba ta Martina, ale o té se dozvídáme žalostně málo. Jako by se autor bál pustit se na tenký led ženské psýchy - je to budoucí Velká Vontka, ale v knížce se sotva mihne.
- co se mi naopak moc líbilo, byly slovní přestřelky mezi Červenáčkem a Rychlonožkou - ty byly vtipnější než v kánonu, bylo jich tam více a jsou silnou stránkou knihy,
- Losna je prostě looser forever, jemu to Velké Vontství prostě není souzeno,
- Tleskač: uvěřitelně zdůvodněný jeho původ, ale že by Tleskač dobrovolně půjčil Ramouzovi ježka, ještě rozšroubovaného, na celých 24 hodin?! NIKDY!!! Celá zápletka s dvěma ježky se mě vlastně trochu osobně dotkla - JEŽEK V KLECI JE JEN JEDEN!!!
- celá aféra kolem těch plánů a "zdůvodňování" původních zápisů v deníku mi přišlo trochu na sílu, i když ten závěr - plány jsou ztraceny, ale nevadí, protože kolo stejně nejspíš nelétalo - se mi vlastně docela líbil,
- sblížení Stínadelských s Druhostraníky v závěru je pěkný nápad (a konečně je důvod věřit, že je série fakt ukončená - už se tam nic zajímavého nestane) ale proč se proboha nekonal na závěr ten závod, kde by se mohl konečně atleticky zaskvět Štětináč?!?
- a jako jak, že na konci Rychlé Šípy DOSPĚLY??? Tady se musel Foglar obracet v hrobě!!!
- Shrnutí: Podařená FF. Miluju, když má někdo takhle načteného Foglara a dokáže smysluplně navázat. (Ostatně, to platí nejen u Foglara! ;-) Děkuji za půjčení, knížku si určitě pořídíme, manžel ji taky nezná!!
Kdykoli na knihu v minulosti přišla řeč, vyzdvihovala jsem Velinského, že ze všech Foglarových pokračovatelů on napsal nejvěrohodnější foglarovku; za mě to byl de facto rovnocenný 4. díl. Co se týče kamarádčiných výroků, v zásadě se se všemi ztotožňuji. Poté, co jsem loni přečetla nejen trilogii, ale i různé další autory zabývající se stínadelskou tématikou, nechala jsem si Poslední tajemství Jana T. na konec. Po přečtení, s časovým odstupem od časů, kdy jsem knihu četla prve, a v porovnání s předlohou, Hrnčířem, Grifinem či Hoganem, stále tvrdím, že je to Foglarovu stylu nejpodobnější, současně mám ale jako dospělý čtenář několik výhrad a výtek k věcem, co jsem dříve tolik nevnímala:
- Jarku Metelku miluju. Pokud jsem Grifinovi vyčítala neustálé omílání Jarkových detektivních schopností a nadužívání slovního spojení "detektiv Jarka", Velinský by si s ním mohl podat ruce. V zásadě je to vždy Jarka Metelka kdo přichází s racionálním vysvětlením, vývody, ke kterým dospěl jako první na základě faktů, ale i s poučováním a "kritikou" ostatních, když si něco nemyslí správně. Já Jarku fakt miluju, ale místy mi byl tou "přechytralostí" trochu protivný :-).
- Jak psala výše kamarádka, o postavě Martiny toho skoro nic nevíme. I Tonča Sedlářová, přestože vlastně také není nijak detailněji vylíčena, působí plnokrevněji než bledá a mlčenlivá Martina, jejíž upřený pohled nemůže nikdo vydržet.
- Coby stoupenec Otakara Losny (a jako hrdá obyvatelka Modrých ulic) nemohu se smířit s tím, že by Ota nakonec zaslouženě nebyl legendárním Velkým Vontem s velkým V. Na konci Tajemství Velkého Vonta se ježek dostane do rukou jemu, který ho už jednou vybojoval, a už by zase měl selhat?
- Mažňák působí jako hlavní antagonista, ale jeho linie vlastně taky není moc propracovaná a na dospěláka působí černobíle, včetně ohavného chování po záchraně z vody.
- Amazonky by si zasloužily rozpracovat, Ransomeho vliv na mě už kdysi působil spíše rušivě, ale ve srovnání s Grifinem jsou mi tyhle holky výrazně sympatičtější.
- Taky nerozumím tomu, proč se atletický závod nakonec nekonal?
- I když křestní jméno v trilogii zmíněno nebylo, Nekola za mě rozhodně nebyl Karel!
- Ale to hlavní: V knize je rozehráno několik dějových linií: zlověstní Netopýři (opravdu by jim RŠ dali deník jen tak a nechtěli ho získat zpátky??), poslední tajemství ježka v kleci, dění ve Stínadlech končící volbou Velkého Vonta. Autor se v průběhu děje zaměřuje tu na jednu linii, tu na druhou, ale ne každé se věnuje spravedlivým dílem. Volba Velkého Vonta v závěru knihy je neskutečně zrychlená, utnutá a ošizená, i když to Velinský zdůvodňuje Losnovým kvapným stěhováním. Každopádně po pozorném čtení trilogie vím, že by to s volbou nebylo tak snadné, jako v knize - vždyť i Vláďa Dratuš Losnu navrhl za svého nástupce a nerozhodoval dav ani většina, ale hezky se sčítaly hlasy od náčelníků ulic. Useknutý závěr téhle linky mě mrzel ze všeho nejvíc, a to jsem už svého času skouskla, že VV se nakonec stala dívka.
- Nu a to usmíření mezi Stínadly a Druhou stranou? Pro mě jako skálopevnou nositelku žlutého špendlíku nemyslitelné!! :-)