Startuji ze San Francisca

02.10.2018

„Život je opojný
ale nemůže pokračovat věčně
a oblékat si pořád
složitější šaty
klobouky pásky podvazkové pásy
nelze ho šponovat podprsenkami pořád výš
jednou uletí
a poprsí přece jen
kecne“

Ferlinghetti je dost netypický beatník. Jeho básně, víc než u jeho souputníků, obstojí samy o sobě. Myslím to tak, že u nich tolik nezáleží na tématech, na společenském dopadu, na osobnosti autora a jeho prezentaci. Ne že by Ginsberg nebo Corso nepsali taky dobré básně, jen je u nich ten společensko-politický aspekt silnější než u Ferlinghettiho, aspoň tak se mi to jeví.
Ferlinghettiho poezie zapůsobí bez ohledu na kontext. A mě zaujala docela dost. Silou své obrazotvornosti, schopností vyvolat několika slovy atmosféru. „Mám rada keď sa obraz mení na myšlienku,“ zpívá se v jedné mojí oblíbené písni a já měl pocit, že tohle Ferlinghetti přesně dělá, vykreslí ze svých veršů působivé obrazy, které se později (krátce nebo déle po dočtení) promění v myšlenky.
Bavily mě i básně, ve kterých se nedodržuje členění do veršů, už jsem to letos obdivoval u Reynka i Suzanne Renaud a i zde se mi to líbilo. Struktura básně, jak jsme na ni zvyklí, chybí, ale poetika zůstává.

Politicky bych se s panem Lawrencem jistě neshodl. Ale pozice básníka je jiná, než je tomu u historika, esejisty nebo jinak působícího veřejného intelektuála, takže jeho kritiku amerického stylu života a – například - podporu Fidela Castra beru vcelku shovívavě. Vnímavá duše empatického člověka zkrátka vidí nespravedlnosti a nešvary právě té společnosti, ve které se nachází, která se ho nejvíce dotýká. A citlivých pozorovatelů je zapotřebí všude – na všech místech, ve všech časech.

„Pane Pane
nespatřil jsem věčnost
tehdy v noci
ale teď v planoucím
sklonku dne
Pane Pane Pane
každý keř hoří“