Staré pověsti české

Staré pověsti české jsou bezpochyby národním pokladem a důležitou součástí české literatury. Četla jsem je v rámci maturity a i když uznávám jejich význam, samotné čtení pro mě bylo dost náročné ke konci už jsem byla unavená z obtížnějšího jazyka. Některé pověsti mě moc nebavily a často jsem je spíš jen přecházela. Pro dnešní čtenáře hlavně mladší si myslím že by kniha nebyla moc atraktivní a většina lidí by ji četla spíš jen ve škole než dobrovolně. Dnešní doba je rychlá a lidi sahají spíš po jednodušších nebo modernějších knihách. Měla jsem co dělat abych to dočetla.

Ano, klasika
Ano, povinná četba
Ano, opravdu staré příběhy
To vše dává ale dohromady skvělou knihu. Příběhy by měl znát každý, kdo jen trochu ve škole poslouchal. Z čeho vycházet při hledání základů naší národnosti? Z pověstí...
Kniha je stále v mé knihovně a jsem ráda, že i dětem se pověsti líbily. A ty krásné ilustrace....

Dostala jsem k desátým narozeninám a od té doby jsem do ní jen párkrát nakoukla. Teď mám své děti a jim seženu asi nějakou čtivější verzi. Tohle nedávám ani já. Pověsti super, forma přežitá.

Troufám si tvrdit, že Jiráskovy Staré pověsti české by měl znát každý Čech, ať už je přečte kompletně, nebo si vybere jen pár, případně zvolí převyprávěnou či audio variantu. V této knize najdeme pověsti od dob praotce Čecha, přes Libuši, Přemysla, bájná knížata až k pověstem z dob křesťanství, a dokonce i různá proroctví. Dílo krásně obohacuje stará čeština s množstvím přechodníků, inverzí a archaismů. Bohatý jazyk pro mě ale zároveň představoval "kámen úrazu", protože vyžaduje opravdu plnou pozornost a soustředění. Přiznám se, že po studiu sahám po klasice zřídka, tudíž se mi jazyk četl dost obtížně. Rozhodně však dejte pověstem šanci! I když s jazykem budete možná bojovat, čeká Vás náležitá odměna v podobě poutavých vyprávění, v nichž doslova ožívá česká historie. Za sebe mohu říci, že jsem v každé našla něco, co mě zaujalo.

Splněná čtenářská výzva, ale ufff docela jsem se nadřela. Ač v podstatě klasika, asi nic pro mě.

Vzala jsem to jako "povinnost" mít to v přečtených knihách. Pro mě to bylo celkem utrpení.

Alois Jirásek není historik, ale vypravěč, který dokázal minulosti vtisknout tvar a emoci. Staré pověsti české mají v tomto směru své nezastupitelné místo. Jsou to příběhy, které formovaly celé generace a dodnes v sobě nesou zvláštní kouzlo. Je to směs hrdinství, tajemství a jakési tiché národní paměti.

Zároveň je třeba si uvědomit, jak zásadně se proměňuje jazyk. Je zřejmé, že i kdysi srozumitelný text se může během století stát nesnadno přístupným. Jiráskův jazyk, kdysi živý a samozřejmý, dnes pro děti často představuje bariéru. Ne snad nepřekonatelnou, ale natolik výraznou, že spontánní čtenářský zážitek se může proměnit spíše ve školní úkol.

Přesto bych tyto texty úplně neodkládal. Mají hodnotu, která přesahuje jejich jazykovou obtížnost. Možná už nefungují jako první, bezprostřední setkání dítěte s příběhem, ale spíše jako text, který si zaslouží doprovod, výklad a zprostředkování. Podobně jako třeba u středověkých kronik nejde jen o obsah, ale i o setkání s jazykem a dobovým způsobem vyprávění.

Super, prý pro mládež, ale nedovedu si představit, že by to dnes mládež mohlo zajímat. Chtělo by to překlad do moderní češtiny a mapy a vysvětlivky, kde co je a jak to bylo doopravdy.

Jedním slovem klasika, a to tak, že klasika vskutku nesmrtelná. Samozřejmě jazyk působí v dnešní době a v určitých pasážích už poněkud archaicky. Ale je to jazyk krásný, kultivovaný. Z celé knihy na čtenáře dýchne duch nefalšované historie a české kultury. Doporučuji si tyto propracovaně sepsané mistrovsky převyprávěné báje a pověsti přečíst.

Pokud by to mělo být jako povinná četba, tak jedině v pozdějším věku i s doprovodným výkladem a čistě jako literární dílo. Příkl. jsou totiž mí rodiče, kteří knihu prakticky chápou jako dějinný otisk a historickou studii a ne jako literární rekonstrukci národních mýtů, tudíž na Vyšehradě si zpřítomňují Libuši, apod. I mně to vneslo do historie určitý chaos. Navíc mám zkušenost, že učitelé opravdu s tím pracují i v rámci Dj jako s relevantními informacemi. V těchto souvislostech je pro mě toto dílo velmi kontroverzním.

Povinná četba na ZŠ.

Po dlouhé době jsem se rozhodla vrátit ke Starým pověstem českým - tentokrát jsem zvolila audioknihu - namluvil ji vynikající Rudolf Hrušínský.
Hned v úvodu bych si dovolila jednu výtku - popisek k audioknize tvrdí, že se jedná o nezkrácené vydání. Nevím tedy, s jakým tištěným vydáním této knihy tvůrci pracovali, když se to pak namlouvalo, nicméně audiokniha neobsahovala bohužel všechny pověsti, které Jirásek do své knihy vložil. Moje tištěné vydání SPČ těch pověstí tedy obsahuje daleko více.
To však nic nemění na tom, že jinak je audiokniha skvělá. Rudolf Hrušínský tu ve své vrcholné formě předvádí své mistrovství. Jeho hlas se moc hezky poslouchá, to je pohlazení po duši.
Obsahem to jsou příběhy, které by měl znát snad každý - je v tom kus naší historie, kultury, českého ducha. Trochu mne tak mrzí, jak se to těm dětem ve školách vysloveně nutí. Jiráskův jazyk je v dnešní době hůř stravitelný a nutit to dětem, kterým se to nebude číst snadno - to se bojím, že to děti může odradit od čtení vůbec. Přitom je to škoda, protože kniha tu svoji hodnotu a kouzlo má. Myslím, že i v dnešní době co nabídnout.
Jazykově je to krásné - i když archaické, ale je potřeba brát to tak, že v 19. století se prostě psalo trochu jinak než se píše dnes - tehdy to pro tehdejší autory bylo prostě normální. A taky mi přijde, že v dřívějších dobách ti autoři také často víc dbali na to, aby své čtenáře kultivovali nejen svým obsahem, ale i tím jazykem - což mi dneska trochu chybí. Tak by možná stálo za zamyšlení, jestli to dětem nedávat číst trochu později, aby na tu jazykovou složku byly trochu vyzrálejší - a před samotným čtením jim o tom starším jazyce tak trochu něco říct, aby je to pak přitom čtení úplně neodradilo.

Tři hvězdičky dávám za sebe jako malou, kdy jsem se v každé pověsti ztrácela a nebyla schopná text vnímat, i když jsem jinak byla velká čtenářka. Byl to můj první Jirásek a knihu jsem četla jen kvůli mladé češtinářce, která mě bavila a fascinovala, protože každý den nosila jinak barevné oblečení. :)

Příjemný návrat do dětství. Převyprávěné báje a pověsti, jak si je sesbíral u různých zdrojů klasik z nejpřeceňovanějších. Předkřesťanské a raně křesťanské kusy mi připadají nejucelenější a nejpropracovanější, čím blíž ke konci, tím víc to vypadá, že AJ se bavil méně a méně, vše je roztříštěné a útržkovité, k tomu přiznaně edukativní až školometské. Ale první polovina knihy a některé pražské legendy proklatě stojí za to... Vydáno v roce 1894 poprvé, v roce 1947, kdy se narodili rodiče, už počtrnácté! Čímž končím letošní honbu za Výzvou...

Jiráska mám ráda. Oblíbenější mám tedy Temno a Psohlavce, ale pověsti taky nejsou špatné.

K obsahu asi není co dodat, většina pověstí je notoricky známých a ty ostatní jsem se s chutí přiučil. Co mě zaujalo bylo vydání s krásnými kresbami od Věnceslava Černého, ty tomu dodaly opravdu grády. Ve výsledku jsem byl skoro až překvapen, jak rád jsem knihu ve svých skoro 38 letech přečetl.

Je zajímavé, jak se za tu dobu čeština posunula. Některé pověsti mě nadchly, jiné mě nebavily a četla jsem je, aniž bych je doopravdy vnímala. Celkově jsem ale ráda, že jsem si knihu přečetla.

Pověsti naší země jsou nám vyprávěny už od malička a já je mám moc ráda. Přijdou mi zajímavé, pohádkové a úžasné ve svých pravdivých základech. Když jsem si teď mohla přečíst ty nejznámější pověsti v jedné ucelené knize, mohla jsem je vnímat v lepší chronologické posloupnosti a historickém kontextu. Takže jsem si informace z dětství lépe poskládala, utřídila a obohatila o nové poznatky.

Pověsti, které slýcháme už od dětství , krásná stará čeština Aloise Jiráska a k tomu překrásné ilustrace Mikoláše Alše. Za mě nejčtivější kousek od Mistra.