Sputnik, má láska

Sputnik, má láska https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24006/bmid_sputnik-ma-laska-bIN-24006.jpg 4 1294 156

Kdo zná Norské dřevo, bude potěšen, kdo jej nezná, bude překvapen a neodolá. O románu se dá hovořit jako o kronice neopětované touhy stejně jako o melancholické love story. Dílo má opět tři hlavní postavy: 24letý učitel z Tokia označovaný jako K. a zároveň vypravěč; jeho přítelkyně Fialka, která chce být spisovatelkou a zbožňuje Jacka Kerouacka; Mjú, femme-fatale a společensky poměrně vysoce postavená žena se záhadnou minulostí, jež si odbarvuje vlasy. Ve dvaadvaceti letech se Fialka poprvé zamilovala... Objekt jejích tužeb byl o celých sedmnáct let starší a měl za sebou svatbu. A aby toho nebylo málo, byla to žena. Fialčin osud na nejmenovaném řeckém ostrově je však stejně podivný jako osud jiných autorových hrdinů zmizí beze stopy. K. se ji vydává hledat a ve Fialčině počítači najde dva dokumenty: jeden o její nezměrné touze k Mjú, druhý o její prapodivné minulosti. Díla japonského spisovatele Haruki Murakamiho (1958) byly přeložena do třiceti jazyků. Mj. je autorem románů Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce, Kafka na pobřeží, Afterdark. V říjnu 2006 mu byla v Praze udělena mezinárodní Cena Franze Kafky.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Spútoniku no koibito , 1999


více info...

cameronova
cameronova
14.11.2019 1 z 5

Tak tady chybělo snad už jen zmizení Jardy Duška....

mirektrubak
mirektrubak
27.06.2019 3 z 5

„Takhle teď tedy každý po svém přežíváme, napadlo mě. I kdybychom bylo fatálně ztraceni, i kdyby nás obrali o jakkoli důležité věci, i kdyby z nás samých zbývala už jen kůže, ve které vězí někdo docela jiný, můžeme ještě vždycky tímhle stylem mlčky žít svůj život dál. Napřahovat ruce, přitahovat si stanovené množství času a hned ho zas pouštět dozadu. Pořád stejně, den co den - v některých případech dokonce opravdu obratně. Při tom pomyšlení jsem se cítil hodně prázdný.“

Tahle várka Murakamiho podivínů pro mě byla stravitelnější než postavy z Norského dřeva, četli se mi dobře. Hladkému přijetí jistě také napomohla jak nastolená téma, tak atmosféra knihy – popisované pocity ztrácení se sobě a nacházení v osudech jiných. Trvalá nejistota, ve které se jako v mlze objevovaly zajímavé otázky: Můžu se sám sobě vzdálit tak moc, že duchovně zcela zmizím? Můžu najít sám sebe projektováním se do osudu jiného člověka? A není náhodou obětování kusu sebe sama podmínkou pro to, abych mohl hrát roli v životě druhých?
(Jsem si jist, že jiný čtenář bude mít jiné dotazy. Murakami je hodně nejednoznačný a pokus zápletky definitivně vyložit by vypovídal víc o vykladači románu, než o jeho autorovi)

Přestože má Sputnik všechno, co má zajímavý román mít, zaujal mě a donutil přemýšlet, nějak jsem se nedokázal přinutit s Fialkou, Mjú nebo vypravěčem soucítit, byli mi hodně vzdálení. Upřímně řečeno, bylo mi vlastně docela jedno, jak to s nimi dopadne. Obvykle vnímám beletrii právě opačně, prožívám ji často až příliš a musím si připomínat ať neblbnu, že jsou to jenom knížky ... ale u Murakamiho je to pro mě prostě jinak, jeho postavy jsou pro mě chladné, jsou mi zkrátka cizí. Pořád nedokážu přijít na to, proč to tak je. Třeba to zjistím u nějakého dalšího Murakamiho díla.


Melanka
Melanka
18.04.2019 4 z 5

Pomalejší rozjezd, ale pak mě kniha nepustila ani na okamžik. Rozhodně je o čem přemýšlet.

Chesterton
Chesterton
07.03.2019 3 z 5

Pusto jak na rýžovišti v lijáku bývá v mé duši na konci příběhů tohoto mistra jinotajů, nenaplněné touhy, neklidu i nejistoty, voyeurských scén a hledání čehosi, co sám jakoby nedokázal uchopit.
Fialka je kouzelnou a jemnou bytostí, hledající své místo na slunci. Kdyby příběh skončil jejím hledáním:
"Zavřel jsem oči, nastražil uši a myslel na pokolení Sputniků brázdících nebeský prostor.......... které se náhodně setkávají, míjejí a pak zas navěky opouštějí.....bez slov, bez závazných slibů." snad bych dokázala příběh uchopit jako Šárka_D.
Jenže to je právě ono. Nemáme pro druhého ztrácet sami sebe a zároveň trochu musíme.
Nakonec je mi nejbližší pohled tlllk: hledání smyslu života ve společnosti bez smyslu. Společnosti zvláštně svázané pro Evropana zvláštními konvencemi.

Po dočtení Murakamiho často potřebuji, aby:
"Chladný noční vzduch mi omyl tělo zevnitř." nebo si alespoň dát ESPRESSO SILNÉ JAKO KDYŽ SE ZPOTÍ ČERT

tonysojka
tonysojka
06.03.2019 2 z 5

Vyprávět umí, vyděsit i přinutit k zamyšlení. Ale o čem? Na to jsem zatím u žádné knihy od Murakamiho nepřišel.

Chesterton
Chesterton
05.03.2019 3 z 5

Dobrá kniha k seznámení s autorem, píše Enforcer. Souhlasím. Seznamujeme se s Harukim již devátou knihu a pomalu mi začíná svítat. Jeho styl mě stále stejnou měrou přitahuje i odpuzuje. Většinou téměř dokonalá atmosféra, postavy, které se něčím podobají, tajemno, meditativní styl, rozmlžené hranice i hodnoty, otevřená sexualita, která dle mých měřítek nemusí být nutně tolik explicitní a zvláštním způsobem otevřené konce, které ani v nejmenším nenaznačují zda cíl a smysl je dobrý či nikoli.
Často mě nejasnost, rozmlženost a tápání přestává zajímat a musím se nutit knihu dočíst i zkoušet přemýšlet naznačenými směry . . . .

Mabie
Mabie
29.01.2019 1 z 5

Čekala jsem aspoň něco, ale NIC :-(
Slabé. Hodně slabé.

Šárka_D
Šárka_D
23.01.2019 4 z 5

S Murakamim se seznamuji jen opatrně, kdysi jsem se nemohla prokousat Norským dřevem a pak jsem byla k tomuto autorovi poněkud odtažitá, Sputnik se mi ale moc líbil, ačkoliv si nejsem jistá, jestli jsem schopna ho cele pochopit a vzít si z něj zamýšlené závěry. Příběh Fialky a jejího kamaráda je velmi čtivý, nechybí skoro detektivní zápletka, linka tajemna a samozřejmě těžká, neopětovaná láska. Je hlavním vyústěním myšlenka, že bychom neměli kvůli jinému člověku ztrácet sami sebe? Nevím jistě...

Aleh
Aleh
05.01.2019 4 z 5

Když jsem si do čtenářské výzvy pro tento rok vybrala dílo Haruki Murakamiho, už jsem věděla, o koho jde. Četla jsem jeho Kafku na pobřeží. I jeho Sputnik, má láska poskytuje čtenáři spoustu prostoru k přemýšlení, co nám tím autor chtěl sdělit. Z trojice uvedených hlavních hrdinů vnímám jako tu nejvýznamnější postavu Murakamiho díla mladou 22letou dívku Fialku , o které se toho spoustu dozvídáme prostřednictvím vypravěče mladého pana učitele K. a pro mě tak trochu tajemné a záhadné ženy Mjú. S tajemnou postavou jsem se setkala i v Kafce na pobřeží a něco mi říká, že se budou objevovat i v dalších autorových dílech. A protože se Fialka toužila stát spisovatelkou, tak nám autor nabízí i spoustu informací o ní právě z jejích zápisků. Ústředním tématem je láska, partnerské vztahy (vztahový trojúhelník), prostě život sám, tak jak se nám ho autor snaží svým nezaměnitelným stylem předložit. A na nás čtenářích už je, jak příběh přijmeme a co z toho nás nejvíce zasáhne a ovlivní.

Vida66
Vida66
15.10.2018 4 z 5

Kniha se mi opravdu moc líbila, ale tentokrát pro mě trochu slabší Murakami.
Jen ten "polopatický" doslov, který nedává prostor nad vlastním výkladem a zamyšlením, mi přišel jako ze školního čtenářského deníku :-( a trochu mi zkazil dojem z celé knihy.

Francesca14
Francesca14
12.10.2018 4 z 5

Ze začátku mi kniha přišla hodně podobná "Norskému dřevu", pak už se ale příběh i koncept začal měnit a dost mě zaujal. Líbí se mi styl, kterým Murakami píše, mám ráda jeho dialogy a myšlenky i témata, kterými se zabývá. Postavy moc sympatické nebyly, nevytvořila jsem si k nim žádný zvláštní vztah, ale nebyly vyloženě protivné. Chvílemi jsem byla při čtení trochu zmatená a některé pasáže byly zdlouhavější, ale četbu jsem si užila a k autorovi se určitě zase vrátím.

IHT
IHT
12.09.2018 2 z 5

motto: "kdybych vedel, ze to ma doslov, tak jsem to asi necetl"

vim, ze tu zrejme budu za burana, ale kazdy jsme nejaky. Jake to bylo? Tajuplne? ano. Velmi ctive? ANO! Melancholicke? ANO!!
Kazdopadne me pocity jsou smisene. Na jednu stranu velmi detailni popisy a velmi osobni zpovedi. Zneklidnujici, voyeuristicke a depresivni. (Budiz, to by se dalo vydrzet :)) Na druhou stranu silne symbolicke a jinotajne. A to je to, co mi nesedi. Mozna jsem jednodussi, ale moderni umeni, Kafka ani haiku me neberou. Byla to moje prvni zkusenost s Murakamim a na nejaky cas zrejme posledni. Urcite nelituji, ze jsem si ho precetl, to tvrdit nechci, ale ten doslov - ten me fakt otravil.
Uz z principu nemam rad doslovy, kde se Vam nekdo, kdo knihu nenapsal, snazi vysvetlit, co se autor pokusil ctenari sdelit. Ruku na srdce - pokud autor nenapise doslov sam, tak podobne interpretace dila jsou pro mne spise dokladem jeho pochybne kvality. Pokud by bylo dilo dobre, tak by podobne doslovy snad potreba nebyly, no ne? ;)

blackcoffee
blackcoffee
07.09.2018 5 z 5

no jo, sputnik, to je teď i má láska.

gonegirl
gonegirl
21.06.2018 5 z 5

Vždy, když čtu Murakamiho, rozprostírá se ve mně náramný klid. Znepokojivý, to jistě. Ale klid. Mám pocit, jako bych se znovu setkávala se starým známým. Seděla s ním v kavárně, mluvila o kočkách, knížkách a hudbě, sdělovala mu své myšlenky, pocity, zážitky a polemizovala s ním o životě.

deirdre
deirdre
19.05.2018 5 z 5

Začína to ako obyčajný príbeh dvoch mladých ľudí. Autor vás však nenápadne ponára stále hlbšie a hlbšie, až sa nakoniec ako rozprávač ocitnete na dne svojho vedomia, kŕčovito sa držiaci nejakej pevnej opory, aby ste nezmizli z tohto sveta. No, miestami som sotva lapala dych.
"Uvažoval jsem, proč musíme všichni být tak osamělí. K čemu je podobná osamělost dobrá. Na svět se rodí spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí - tak proč musíme být tolik sami? Udržuje snad naši planétu v chodu opuštěnost lidská?"

ravenrain
ravenrain
12.05.2018

- príbeh v príbehu: v starej Číne sa verilo, že v bránach do mesta sídlia duchovia, ktorí mesto chránia - súčasť týchto brán tvorili kosti vyhrabané na starých bitevných poliach - kosti patrili padlým vojakom, ktorých si museli ľudia najprv uzmieriť, aby ich mesto chránili - potom priviedli psov, podrezali ich a ich teplou krvou pomazali brány. “Až spojením starých kostí a novej krvi mohli staré duše získať magickú silu. Aspoň si to vtedy ľudia mysleli.”

“Nie je to škoda objednávať si vo dvojici celú fľašu, keď potom nevypijeme ani polovicu?” spýtala sa raz Fialka.
“To je celkom v poriadku,” usmiala sa Mjú. “Vieš, čím viac vína takto zvýši, tým viac ľudí z podniku z neho môže ochutnať. Sommelier, vrchný, až po posledných pikolíkov, čo iba nalievajú vodu. Týmto spôsobom si všetci môžu zapamätať, ako to víno chutí. Objednať drahé víno a potom všetko nevypiť preto nie je plytvanie.”

“(...) spomínam si na úplne prvú prednášku o katolíctve, ktorú som počula, keď som sa dostala na nižšiu strednú školu. (...) A hneď po slávnostnom prijatí si nás všetkých nových študentov zavolala jedna veľmi staručká rehoľná sestra do auly, že nám bude rozprávať o katolíckej morálke. (...) Rozprávala nám tam všetko možné, ale ja si z toho dodnes pamätám len príbeh o stroskotaní s mačkou na pustom ostrove.”
(...)
“Je to príbeh o tom, ako stroskotá loď a ty sa dostaneš na pustý ostrov. Do záchranného člna si stihla nastúpiť len ty a jedna mačka, potom už nikto iný. Po dlhej plavbe doplávate na nejaký ostrov, ale je neobývaný, len samé skaly, a nie je tam nič, čo by sa dalo jesť. Ani tam nie je žiadna voda. V člne je zásoba suchárov a vody pre jedného tak asi na desať dní. A to je vlastne celé. (...) Rozdelíte sa s mačičkou o skromné jedlo, ktoré vám zostáva, pretože ste spolutrpiteľky v nešťastí?” Na tomto mieste sa sestra odmlčala a znovu preletela pohľadom po našich radoch. A pokračovala ďalej. “V žiadnom prípade, to by bola chyba. Počúvajte ma dobre, dievčatká, s mačičkou sa o potravu deliť nesmiete. To preto, že vy ste Bohom vyvolené, vzácne bytosti, ale mačka nie je. A preto musíte ten chlieb zjesť všetok samé,” povedala sestra so slávnostným výrazom.

Pravidelným písaním si vlastne potvrdzujem samú seba.
Je to tak?
Presne tak!

To, čomu sa hovorí pochopenie, je vždy len velikánska masa najrôznejších omylov.

Jeden z tzv. univerzálnych citátov:
Kedysi dávno, keď dorazila do kín Divoká banda Sama Peckinpaha, zdvihla pri tlačovej konferencii jedna novinárka ruku a položila takúto otázku. “Prosím vás, z akého dôvodu musíme v tom filme vidieť toľko krviprelievania?” pýtala sa tá dáma prísnym hlasom. Jeden z hercov, Ernest Borgnine, jej na to s prekvapeným výrazom odpovedal: “Pozrite sa, madam, keď niekoho trafí guľka, vždy tečie krv.”

- v doslove píše prekladateľ o homosexualite v Japonsku, ktorá bola vnímaná viacmenej ako normálna. “Až v období Meidži, po “otvorení Japonska svetu”, bola v roku 1873 pod vplyvom západného puritánstva v Japonsku “sodomia” zakázaná. Výrečné je však to, že toto zákonné opatrenie pretrvalo iba sedem rokov, než ho v roku 1880 zase zrušili.”

amaenium
amaenium
25.04.2018 3 z 5

Sputnik mě bavil. Líbil se mi. Líbila se i Fialka i Mjú. A i přestože bylo čtivé, hravé, záhadné a čtenář pociťoval i chvíle napětí, nedělalo mi problém knihu odložit, ve smyslu, že jsem do děje byla ponořená jen mělce, nedokázal mě pořádně vtáhnou, jako u jiných autorových děl.

Marekh
Marekh
08.04.2018 4 z 5

Zajímavý námět knihy - mladá dívka se zamiluje do starší ženy, která je vdaná..

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Za tím, o čem si myslíme, že to známe jak svoje boty, se totiž vždycky skrývá minimálně ještě jednou tak velká dávka neznáma. To, čemu se říká pochopení, je vždycky jen velikánská masa nejrůznějších omylů.

Říká se, že je nebezpečné popisovat v literárním díle sny (ať už se člověku vážně zdály, nebo si je vymyslel). Převádět do slov iracionální strukturu snů dovede jen mizivý počet skutečně talentovaných spisovatelů.

katallinka
katallinka
26.02.2018 4 z 5

Od Murakamiho jsem četla mnohem lepší knihy. U této knihy byl wow efekt o něco slabší a kniha mě příliš nenutila přemýšlet nad vším, co autor napsal, ale i tak se mi velmi líbila a v Murakamiho knihách rozhodně hodlám pokračovat.

emzaak
emzaak
18.01.2018 5 z 5

V deskách knihy barvy Ibuprofenu jsem našel mysteriózní LGBT love story, cestopis a hrátky s časoprostorem. Jen tak dál.
Odeon, 2009.