Souostroví Gulag - 1. díl

24.08.2020

Poučné, i další dva díly stojí za to.

Samotný autor hned na začátku velice přesně uvádí, co ta kniha je a co není - je to umělecká a nikoliv dějepisná literatura. Jsou to sebraná a nepochybně mnohokrát přibarvená vyprávění samotných vězňů, přičemž není jasné, co je kým vymyšlené a co je skutečnost. V knize nejsou v tomto směru žádné věrohodné odkazy. Prostě kriminálnická latina, kterou "sovětologové" v rámci ideologické války vydávají za historický dokument.
Že je to jen hromada výmyslů poskládaných do čtivého hávu dokazuje třeba i to, jak autor popisuje, že v trestních táborech nechávali vězně ve velkém chcípat. Problém je v tom, že tehdejší trestní tábory byly hospodářskými zařízeními a jako takové měly předepsané hospodářské výkony, které musely splnit. A mrtvý vězeň žádné výkony mít nemohl... Kromě toho, pokud by tam bylo tolik mrtvých, jak píše Solženicyn, nebylo by možné vysvětlit přírůstek obyvatelstva SSSR.

10.04.2019

Knihu jsem četla opravdu velice dlouho. Ačkoliv je jeden díl jen úzká brožurka, nečte se úplně snadno, protože téma není zrovna příjemné. Je v ní hodně informací, příběhů, úvah... Přesto je to fantasticky zpracovaná kniha, kterou by si měl přečíst snad každý. Autor kromě valstních zážitků posbíral nespočet zpráv, dokumentů, článků a především osobních svědectví svých spoluvězňů i dalších lidí, které stalinovské čistky jakkoliv postihly. Během vyprávění překvapivě používá i (poněkud černý) humor, kniha tedy není nudnou faktografií.

18.03.2019

Skutečný unikát. Složité a zároveň čtivé pojednání o dění v průběhu několika prvních desetiletí Sovětského svazu. V knize se střídá několik literárních žánrů, faktická literatura, příběh, filozofické pojednání...
Samotný obsah knihy je k neuvěření. Tolik zmařených lidských životů, tolik hrůz, tolik zlomených duší... tolik bezmoci. Nechtělo se mi věřit popisům o nelidském zacházení s "vězni", absurdním důvodům obvinění, neúměrným trestům, vězeňským podmínkám...
Kniha obsahuje nepřeberné množství jmen, lokací, příběhů jednotlivců, které autor posléze opouští nebo se k nim opět vrací. Nejvíce mi v paměti utkvěl proces s Průmyslovou stranou ("Přesvědčil jsem továrníky, aby snížili devítimetrový strop na šestimetrový! "Šestimetrový? A proč ne pětimetrový? Sabotáž! Plýtvání prostředky! Smrt zastřelením!) a závěr knihy, ve kterém autor detailněji popisuje vězení a přepravu do lágrů (36 lidí v samotce a 323 lidí v cele). Naprostá šílenost. Před dalším dílem si budu muset udělat delší pauzu a připravit se na příběhu z průběhu lágrů, u kterých se bojím, že budou ještě drsnější než první díl...

11.01.2019

Přemýšlel jsem, že nebudu ani hodnotit, jelikož tato klasika svým obřím významem přesahuje jakékoli hvězdičky. Solženicynův sarkastický styl mi vyhovuje, přesto jsem občas měl problém se začíst. Jednu hvězdu ale ubírám spíš za toto konkrétní vydání ze začátku 90. let, které trpí určitým amatérismem v sazbě. Nesmírně cenné dílo dokumentující neslýchaný teror na vlastním obyvatelstvu, zvláště ve světle toho, jak dnešní vládnoucí elita opět zamlžuje a cenzuruje tento úsek dějin.

31.12.2018

Tohle je skutečně povinná literatura. Tím spíš pro ty, kteří se ještě i dnes hlásí ke komunismu. Poměrně náročný a dlouhý čtení, ale stojí za to.

Zkusila jsem, ale po 45ti stránkách odkládám, je na mě moc náročná. Nehodnotím, protože mám pocit, že se k ní ještě někdy vrátím a bude to lepší..

23.03.2018

Tvrdá obžaloba komunismu plná smrtící ironie, šokujících detailů a hlubokého vhledu do problematiky, kterou si může dovolit jenom ten, kdo to skutečně zažil. I přes svou délku by to měla být povinná četba. Minimálně pro ty, co hrůzy Sovětského svazu v 1. polovině 20 století bagatelizují a podceňují. Solženicyn svým jednoduchým jazykem sděluje tak závažné věci, až z toho mrazí. Přitom zůstává lidským a nad věcí a občas pustí ke slovu i humor. Samozřejmě černý. A pár citátů:

Srdce obrůstá pýchou jako prase žrádlem.

Kdyby to bylo tak jednoduché! - že kdesi jsou lidé, kteří ve zlém úmyslu páchají černé skutky, a že je třeba je jen rozeznat od ostatních a zničit. Avšak čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. A kdo zničí kousek vlastního srdce?

Požehnaná nejsou vítězství ve válkách, nýbrž porážky. Vítězství jsou zapotřebí vládám, porážky - lidu. Po vítězstvích se touží po dalších vítězstvích, po porážce se touží po svobodě.

My jsme si totiž zvykli rozumět statečnosti jen vojenskou statečnost, jen tu, jež zvoní řády. Zapomněli jsme na jinou statečnost - na občanskou - a jen té, jen té je zapotřebí naší společnosti.

Chcete abych vám teď vyklopil, co je v životě nejdůležitější, v čem spočívá veškerá jeho záhada? Nehoňte se za přeludy, za majetkem, za tituly: toho dosáhnete po desítkách let, zaplatíte za to nervy a přijdete o to za jedinou noc. Žijte s vyrovnanou převahou na životem - nebojte se neštěstí, nežeňte se za štěstím.

05.02.2018

Kniha je dost drsná,popisuje život vězňů za Stalinovy vlády v SSSR.Čte se dost těžko,hlavně jsem měl zmatky ve jménech.Fakt je ten,že lidé mizeli v těchto táborech,i když většinou nic neudělali.Pouze se znelíbili tzv.gubernátorům Stalinem počínaje a těmi nejnižšími konče,protože do těchto táborů neposílal lidi jenom Stalin,ale i třeba okresní náčelníci (nebo jak se to jmenovalo v SSSR).U nás jsme to poznali v padesátých létech,kdy se u nás dělo něco podobného i když v mnohem menším rozsahu.

28.01.2018

První díl Souostroví mě šokoval hned na začátku tím, že sovětský režim si plánoval počty vězňů na nucené práce a velmi obtížně jsem se prokousávala celou peripetií osudů od zatýkání, přes nelidské mučení při vyšetřování, bezpráví při stanovení rozsudku, transporty, věznice... Při čtení mě definitivně docvaklo, odkud pocházely ty inscenované procesy v 50. letech u nás, kdy se obvinění veřejně přiznávali, kdo vymyslel škůdce a že bez všeobecného strachu a udavačství komunistický režim nemůže existovat. První část trilogie mi připadá nejdrsnější.

31.10.2017

Musím uznat že po přečtení této knihy děkuji za Česko jaké nyní máme i se všemi korupčníma kauzami.. Ty věci co se tam objevují jsou pro běžného středoevropana naprosto ale naprosto nepochopitelné a pro mě jako humanisty je obtížné tuto knihu číst. Na druhou stranu je (i přes podmínky v jakých vznikala bravůrně napsaná.
Doporučuji všem pravověrným voličům KSČM ( I když si sem jist že žádný z nich moje doporučení na potaz nevezme)

30.09.2017

Surové a plné trpkej irónie. Budem potrebovať niečo ľahšie než sa pustím do 2. dielu.

02.08.2017

Asi každý musel už někdy slyšet o německých koncentračních táborech. Po tom, co je spojenci osvobodili, tak byly dost podrobně zdokumentovány. Sovětský svaz ale nikdo neosvobodil, takže se dlouho nevědělo, že Rusko s vyhlazovacími tábory začalo mnohem dříve. A navíc v mnohonásobně větším měřítku, s pořádnou dávkou chaosu. Na rozdíl od pořádkumilovných Němců, kteří každého zplynovaného Žida pečlivě zdokumentovali, v Rusku zmizely statisíce lidí a jediné, co po nich zbylo je pár shnilých dřevěných prken uprostřed sibiřské tajgy. Žádné dokumenty, žádné fotografie. Desítky let žili lidé v Sovětském svazu v nejistotě, jestli si pro ně nepřijde tajná policie NKVD a odveze je někam, kde nejspíš zemřou hlady, a nebo podlehnou zraněním z výslechu, zmrznou, nebo se upracují. Důvod uvěznění nikoho nezajímá, je potřeba splnit normu počtu zatčených.
A. Solženicyn si prožil gulagovské peklo, a byl jeden z prvních, co se rozhodli, dát vědět zbytku světa o tom, co za šílenství se v Sovětském svazu děje.
Je potřeba vzít v potaz, že tohle je odborná literatura. Předtím napsal Solženicyn Jeden den Ivana Děnisoviče, aby se zpráva o gulazích dostala mezi co nejvíce lidí. Tohle je ale první díl trilogie, kde se Solženicyn snaží, co nejpodrobněji zmapovat celý obrovský systém zatýkání a gulagů, který v Sovětském svazu fungoval. Z textu je hodně patrné to, že Solženicyn se snaží být co nejdůkladnější a nezapomenout na žádný příběh, který mu někdo ve vězení vyprávěl. Snaží se popsat všechny cely, které navštívil, nebo o kterých se vyprávělo. Detailně popisuje nesmyslné procesy, které se vedly proti nevinným lidem, apod. Tohle je samozřejmě velice důležité pro historii, aby se na tuto zrůdnost a na lidi, kteří se na ni podíleli nezapomnělo (Solženicyn se nebojí psát konkrétní jména). Ale samozřejmě to hodně natahuje celý text, a tak bych knihu doporučil spíš historikům, než jako populárně naučnou.

Těžké čtení. Ne ani tak pro tok slov ale pro jejich význam a vykreslené skutečnosti a stavy. Zachovat si lidství bylo - je velmi těžké.

17.03.2017

Encyklopedie hrůz Ruského národa potažmo lidstva. Toto dílo je obsáhlou výpovědí o utrpení a hrůzách lidí žijících v Ruském a Sovětském systému. Je to až neuvěřitelné, co dokáže člověk udělat člověku, co dokáže chorý mozek udělat s milióny lidí, s národy. Lenin, Stalin, Chruščov jsou stejní ne-li horší než Hitler, ale nějak se na to pomalu zapomíná. Dokumentů o Druhé světové je přehršel, ale kde jsou dokumenty o těchto utýraných, zmrzačených a zbídačených lidech? Kde jsou dokumenty o přesídlených národech a jejich vyhnanství, zbavení základních lidských práv? Kdo se jim kdy omluvil? Ač jsem si nechal na toto hodnocení časový odstup, pořád to ve mně vře.
My politické nemáme, zvláštní věta a když jsem jí četl v knize nějak mi vytanulo na mysl, že jsem tuto větu slyšel z Ruska v nedávné době opět a znovu.
Nechci napsat litanii rozměru díla pana Solženicyna, tak jen na závěr:
Lidstvo je nepoučitelné...

16.08.2016

Neskutečně silná a těžká kniha. Tušila jsem, že ruské klasiky nebudou na čtení nejsnazší, zde je to ale o to vážnější, vzhledem k tématu ruských pracovních táborů. V první části Solženicyn velmi podrobně, obsáhle, empaticky i fakticky popisuje mašinerii zatčení, vyšetřování, věznění a transportů do gulagů. Zrůdné a rafinované způsoby mučení fyzického, rodinného i psychického druhu (prováděné tak, aby nebyly prokazatelné) si normální člověk vůbec nedovede představit. Vše je líčeno na pozadí kulturně-historických faktorů, je zde popsán nástup komunismu a samozřejmě zejména absence spravedlivého práva (kapitoly o soudních monstrprocesech mě unavovaly, ale chápu, že jsou pro dokreslení potřeba). Solženicyn napsal mistrovské dílo, které, byť mi způsobovalo deziluzi a reálné fyzické problémy, musím číst dál. Souostroví Gulag psal deset let, takže to napovídá, čím vším je třeba se prokousat.
V tomto díle se mě nejvíce dotkly právě děsivě pravdivé střípky ze života vězněných a odsouzených. Ty příběhy jsou tak absurdní, že by mohly být brány jako vtip. Jenže žel vtip to není, jsou to příběhy k pláči. Mluvím o tom divadýlku pro západní novináře nebo o záměně vězňů v transportní věznici. Nikdy také nezapomenu na zmínku o básních jednoho vězně, které napsal pro svou útěchu jako vzpomínku na rodinu - "Balíček z domova", "Ženě" a "Synovi".

16.08.2015

Dal jsem teda jen první díl a je to svinstvo, o tom asi nemá smysl se tu, kór, když už to tak masivně udělal Solženicyn, rozepisovat. Proto bych zde zejména vyzdvihl faktografickou podloženost (jména, data, místa, paragrafy..) díla a zevrubnost s jakou celý proces (od zatýkání, po internaci) Gulažské mašiny podchycuje. Téhle, až chorobné dokumentárnosti knihy, však rozhodně nechybí lidský rozměr a četla se „dobře“. Povinná četba pro všechny US hatery. 5 ostnatých*****
PS: V rámci zachování rovnováhy ale také musím doporučit tv sérii Untold history of USA od Olivera Stonea (alespoň 4 poslední díly).

20.07.2015

Těžké čtení, ale velmi poučné. V knize jsou čtivé pasáže prostřídány s částmi, kde autor filozofuje a je potřeba zapojit více mozkových buněk. Trošku mi vadilo malé písmo, ale to je asi jen můj problém. Obsahově se knížce nedá nic vytknout - a tak si jen přejme, aby se tato doba hrůz již nevrátila.

20.05.2015

A pokud by se někdo během čtení divil jako já, proč se o tomto ví tak málo, když o hrůzách nacismu víme tolik a zpracoval ho nespočet spisovatelů i scénáristů, a Německu je opakovaně předhazována vina atd. atd., odpověď najde na konci třetího dílu (str.314-315). (Kousek cituji: "... Tak takhle to zůstalo. Zůstalo to jako za Stalina, jak to bylo po celá ta léta, o nichž se píše v této knize....Je tu zeď. A její cihly jsou stmeleny maltou lži... Zákon není"). Knihu pan Solženicyn dokončil v r. 1968. Je rok 2015 ..čím to bude, že toto téma pořád není široké veřejnosti obecně známé? Že by odpověď byla taky na str. 314-315?