Solaris
Stanisław Lem
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29551/bmid_solaris-YH0-29551.png
4
1050
207
Solaris je vrcholné dílo Stanisława Lema, jednoho z mála neanglicky píšících spisovatelů, kteří pronikli do absolutní špičky autorů science fiction. Příběh se odehrává na vzdálené planetě Solaris, osídlené živým oceánem, který projevuje inteligenci, ovšem tak odlišnou od všeho, co znají lidé, že jejich pokusy o navázání kontaktu se nejen nedaří, ale vedou k naprosto nečekaným efektům. Oceán totiž dokáže zhmotnit nejskrytější lidské myšlenky, vytvořit kopie dávno zemřelých lidí, což ovšem vede k duševnímu rozvratu pracovníků, kteří se výzkumem oceánu zabývají. Lemovo přesvědčení o nemožnosti kontaktu mezi zcela odlišnými inteligencemi, v tomto románu spojeného s hlubokými sondami do lidského nitra, přitahuje nejen čtenáře, ale i literární kritiky a umělce jiných žánrů. Známý je zejména film ruského režiséra Andreje Tarkovského z roku 1971. Film Solaris režiséra Stevena Soderbergha v produkci Jamese Camerona měl premiéru 27. listopadu 2002.... celý text
Literatura světová , Romány , Sci-fi
Vydáno: 2009 , Academia
Originální název:
Solaris , 1961
více info...
Přidat komentář
Naprostá klasika, s chutí jsem si ji připomněl. Století výzkumu Solaris - a nic nevíme, i když byly potištěny tuny papíru. Nádhera.
Další pro mne velmi rozporuplná kniha. Na jedné straně skvělé téma kontaktu s inteligentním oceánem sulcu. Nádherně temně zpracované. Líbilo se mi, jak výzkumníci, kteří měli oceán testovat se sami stali zkoumanými. Skvělá byla i atmosféra izolované výzkumné stanice. Líbily se mi i spekulace a pasáže o tom, jak je ona inteligence tak fundamentálně odlišná od té naší. Úplně jsem v příběhu nenacházel nějaké důležitější vazby na potlačenou sexualitu, kterou zmiňoval doslov.
Co naopak knize velmi ubírá na atraktivnosti jsou sáhodlouhé popisy struktur, které oceán vytváří a zejména pak popis historie jeho zkoumání. To je de facto jen slovní průjem smyšlených jmen a názorů, které mi nepřipadaly ani trochu podstatné. Výsledkem je, že vše dobré, co kniha nabízí je naprosto rozmělněné v kaši nedůležitých poznatků, což bohužel u mě vedlo k nudě. V mnoha aspektech mi tohle dílo připomělo Clarkovu Vesmírnou Odysseu, která měla také velmi zdlouhavé pasáže popisující vesmírné jevy a velmi zpomalený děj. Právě šnečí tempo děje, velmi ploché postavy a zdlouhavé popisy historie zkoumání mi brání udělit vyšší hodnocení.
Celkově tedy dávám průměrné 3/5 za skvělý nápad, ale bídné zpracování. Myslím, že z tématu kontaktu s odlišnou inteligencí a psycho prvků, kterými působí na výzkumníky se dalo vytáhnout o mnoho více. Ale hlavně na tyhle náměty měl být napsán dějem i postavami lepší příběh. Samotná hloubka obsahu někdy nestačí a je potřeba to obalit trochu zábavnější formou.
Tolik vrstev, že člověk neví, na kterou se soustředit. A mnoho myšlenek nebo spíše témat k přemýšlení jsem vůbec nepobral.
Bavila myšlenka reverzního prvního kontaktu. Zkoumáme my něco a najednou to ono zkoumá nás. Potlačované sexuální touhy (kniha napsána v roce 1961, takže potlačované a popsané tak trochu na půl huby) pomohou vybrat a vytvořit objekty a najednou jsou z astronautů pokusné myšky.
Uspěje náš druh? Jsme hodni?
Skromne krátke, no nadčasové, hĺbavé, filozofické sci-fi, klaňajúce sa ako pred desivou veľkosťou nekonečného a nepatrným ľudským mozgom nepochopiteľného kozmu (V ktorom nachádza človek iba odraz seba samého - a najhlbších hlbín svojho podvedomia. Tam, kde chce skúmať vesmír, skúma vesmír jeho.), tak i pred "malými"-veľkými ľudskými tragédiami jednotlivca. Fucking heartbreaking - niekoľkokrát mi zvlhli oči.
Velmi originální. Klobouk dolů, téma živé planety, jiné inteligence, zhmotnělých vzpomínek, bravurní nápady.
Technické věci i literární styl poplatný době vzniku, dnes už možná trochu nezajímavý, ale podle mne pořád v pohodě.
Dobrá odpočinková sci-fi.
(SPOILER)
Veľmi nezvyčajné priblíženie nemohúcnosti/obmedzenosti človeka ako jednotlivca a zároveň celého ľudstva. Tragédia kontrastu medzi našimi snami, a toho, že i napriek ich splneniu nakoniec nemusíme byť spokojní.
Príbeh je prepletený ťažko uchopiteľnými výjavmi a schopnosťami cudzej bytosti, v ktorej sa práve tá naša nemohúcnosť kontrastuje.
Přečetla jsem si to kvůli Tarkovského filmu, který mě zaujal. Je to rozhodně víc, než sci-fi, má to hodně filozofických úvah, ale i hodně zdlouhavých pasáží. Četla jsem to dávno, ale myslím, že jsem se trápila.
Ani nevím, co k tomu napsat. Začátek začal dobře, ale to šílené popisování fungování oceánu a domněnky vědců tak příšerně nudily. Víc asi nemám co dodat.
Začalo to jako klasické dobrodružné sci-fi s ústředním tajemstvím, v polovině se to náhle změnilo ve filozofický traktát a úděsně nudný popis mimozemského oceánu.
Kdysi dávno jsem četla. Zaujatě. Dobré nápady. Bylo to smutné. Oba filmy docela povedené.
Super nápad se živoucím oceánem, ale dál už budu jen reptat. Filozofování, o které nám ve scifíčku jde, že, jsme si užili celé moře, ale už mi nějak unikal jeho celkový smysl, stejně jako chování všech zúčastněných. A opravdu, opravdu musí být hrdinova vyvolená vždycky taková květinka/slepice?! Miluju Standovy krátké vtipné povídky, ale jak se pustí na delší vážnější pouť, obzvlášť vyplněnou miriádami popisů, ztrácím se v hlubinách vesmíru...
Kniha na hranici geniality. Úžasná prace s jazykem, který je jasný, jednoduchý a přitom tak informativní a zábavný. Vynikajicí psychologie postav. Mame stesti, ze u nas ji nacetl legendarni Richard Honzovič.
"Jistě, musím předstírat, lhát, vždy a ve všem. Ale jen proto, že mám třeba myšlenky, záměry a naděje, kruté, vznešené, vražedné, a nic o nich nevím. Lidé se vydali k jiným světům, k jiným civilizacím. A přitom neznají vlastní zákoutí, slepé cesty, hlubiny, zabarikádované temné dveře."
Komunikace je základní lidskou potřebou. Myslím komunikaci v širokém významu toho slova (i uražené ticho a nezvedání telefonu samozřejmě JE komunikace). Právě proto je hlavním rysem románu nejistota a bezradnost. Protože když narazíme na inteligentní formu existence, která nereaguje na podněty a vymyká se z toho zaběhlého "buď je ovládneme my, anebo ony ovládnou nás", tak prostě nevíme jak dál. Je z toho vidět, jak výrazná je naše potřeba mít druhé kvůli sobě samým. A to bez ohledu na to, jestli jsme altruisté nebo sobci, beztak je v každém z nás kus toho i onoho. V tom úplně nejzákladnějším smyslu (v reálém životě v nepřeberném množství různých podob) potřebujeme druhého (někoho kdo není já), protože potřebujeme obojí: mít vazbu i být vazbou, milovat i být milováni.
Při absenci srozumitelné reflexe se pánové kosmonauti ztrácejí sami v sobě. I zrcadlení v reakcích druhých v běžném životě je ovlivněno našim předporozuměním, ale když je reakce nekonečné oceánské ticho? To už není poznávání sebe v reakcích Solarisu (které by i tak bylo nutně zkreslené), to už je naše představa o pohledu na sebe v naší představě o konání Solarisu. Uf. Z toho by se jeden mohl snadno pomátnout. Což se taky přesně děje...
Myslím, že se to Lemovi v knize daří dobře vystihnout. Vlastně pokaždé, když si čtenář smutně nebo naštvaně uvědomí, že něčemu nerozumí, že je něco nedořečené a ponechané bez dostatečného návodu, tak se tím pokaždé nějak přiblíží tomu, co žijí tři opuštění astronauti na oběžné dráze Solaris.
Samostatné téma je vztah kosmonautů k jejich hostům, které otvírá jednu z podstatných bioetických otázek: komu přiřknout status osoby a s ním i osobnostní práva? Je tady zase vidět ta vymknutost vztahů bez ukotvení v druhých. "Nová" Harey je zjevně myslící a cítící bytost, je víc než halucinace, vznikla z Krisovy mysli jako Eva z Adamova žebra, je tedy možné se jí zbavit? Je to akt ochrany před planetou? Akt ochrany vlastní psychické rovnováhy? Nebo je to vražda? Asi ne náhodou jsou scény se zneškodňováním hostů emočně tak nabité, pro postavy románu i pro čtenáře románu.
Lekce z dějin solaristiky pro mě jistě nebyly vrcholem příběhu. Protože mám lidi raději než plazmu a také se o lidi víc zajímám. Ale zdálo se mi, že i zde byla dobře vidět bezradnost jako hlavní téma románu - a lidská reakce na ni. Mimo jiné to hezky ukazuje na něco, co známe i z naší opravdové vědy: že si do zkoumaného promítáme vlastní představy o zkoumaném a naše závěry jsou zkresleny tím, co si myslíme, že vidíme. Nebo co si přejeme vidět. Děje se to při pohledu do dějin (třeba při snaze vysvětlit pozůstatku starých rituálů) i při snaze si zbavovat člověka tajemství prostřednictvím psychologie nebo sociologie.
Stanisław Lem to tak nejspíš nezamýšlel, ale já měl tendenci číst Solaris jako alegorii mezilidské komunikace. Lépe: alegorii na komplikovanost mezilidské komunikace a úzkost z jejich limitů. Nejistota Krise ohledně jeho pocitů z Harey je asi nevyhnutelná, stejně tak i jeho rozpolcenost ve vztahu k ní. Co jiného než stísněnost má cítit z někoho, v kom se spojuje to nejvíc vlastní s tím nejvíc cizím? Vždyť pomyslní dva rodiče Harey jsou to nejvzdálenější (planeta, která nekomunikuje) a to nejbližší (nejskrytější vzpomínky). Nemůže to být vyjádření naší touhy se sdílet (činit z neznámého známe) a zároveň si chránit svoji intimitu - a nutného psychického napětí, který tahle rozpornost vyvolává? Rozpor mezi touhou být poznán a touhou chránit si svá tajemství? (silně jsem to cítil pokaždé, když hosté nemohli být odděleni od svých lidí, vypadalo to, že hosté potřebují být stále v kontaktu, ale ... neplatí by také naopak?)
Snažil jsem se do téhle paradoxní situace (že je zde něco totálně cizího, co o mě ví víc, než vím sám o sobě) vžít, ale nevím. Snažil jsem se přijít na to, koho nebo co by asi planeta poslala mně, ale nevím. Bylo by mi to něco (nebo někdo), vytažené z mých hlubin nápomocné (protože by mi to pomohlo lépe se poznat) anebo by to bylo ničivé (protože by mi to ukázalo odpudivost vlastní skryté temnoty a rozcupovalo moji sebeúctu)? Taky nevím. A protože nemám poblíž žádnou planetu Solaris, tak se to ani nedozvím.
"Beze slov ve mně vyrůstala neživá, lhostejná jistota, že tam, kam nedosáhnu, jsem už volil, a předstíraje, že se nic nestalo, nemám ani tolik sil, abych sám sebou pohrdal."
Tato kniha pro mne byla oříškem, už jen proto, že žánr sci-fi běžně příliš nevyhledávám. Zvolila jsem formu audioknihy, což se ukázalo být jako nejlepší volba: její poslech mi s přestávkami trval několik měsíců, jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a postupně ji vyslechla až do konce.
Jde o poměrně složitý text, kladoucí vyšší nároky na čtenářovu pozornost, neboť je prokládaný celou řadou odkazů, úvah, vnitřních monologů a odboček. Přitom děj není nijak složitý: odehrává se na planetě Solaris, kam přilétá Kris Kelvin, aby zkoumal oceán na jejím povrchu. Zde se spolu se členy posádky setkává s nevysvětlitelnými jevy, kdy nečekaně ožívají jejich vzpomínky a představy, jichž se nemohou zbavit, a jsou konfrontování s nečekanou formou mimozemské existence.
Autor zcela záměrně nabourává naši zažitou představu, jak má takový "správný mimozemšťan" vypadat. Na malém prostoru se mu povedlo předvést takové menší drama - hraje si s naší představivostí, šikovně udržuje naši pozornost v napětí a z některých pasáží skutečně až mrazí. Svou vizi oceánu jakožto obřího mozku dovedl téměř k dokonalosti. Dotýká se mnoha zajímavých psychologických a sociologických témat, nastoluje spoustu etických i morálních otázek /jak vnímat existenci mimozemské civilizace; je možné zcela rozumět druhému člověku, sobě a okolnímu vesmíru; kdy se dá hovořit o "živoucí bytosti"; kdy má takové "stvoření" právo na život, atd./, ale nechává na čtenáři, ať si odpoví sám.
Určitě jde o zajímavou sci-fi. Ráda ji doporučím, přestože si myslím, že v některých momentech je již poněkud "zastaralá" - například mne docela pobavilo, že v textu jsou zmíněny přehrávky z "magnetofonových pásků". Na tehdejší dobu vzniku nebylo divu, autor nemohl být vizionář a předvídat, že časem vytvoříme cosi jako CD, MP3 a mobilní telefony. Ale technické vymoženosti ponechme stranou, nejsou středobodem knihy.
Forma poslechu pro mne byla daleko stravitelnější. Tato audiokniha obdržela v roce 2014 ocenění za nejlepší zvuk - a já dodávám, že zcela zaslouženě.
Tak tohle mě nikterak neoslovilo. Místy jsem dějem proplouval takřka bez sebemenšího náznaku oslovení. Prostě jen mechanické spojování písmen do slov a vět. Tak snad příště.
Videla som filmové spracovanie/ už dávnejšie/ a hoci sci-fi nevyhľadávam, pamätám si, že film na mňa urobil dojem. Kniha je tiež skvelá. " Nehľadáme nikoho okrem ľudí. Nepotrebujeme iné svety. Potrebujeme zrkadlá. Nevieme, čo si s inými svetmi počať."
(SPOILER)
Klasický román sci-fi, můj (kdysi dávno) oblíbený spisovatel, ovšem dojmy spíše rozpačité. Teprve doslov mi otevřel oči a čestně přiznám, že ty sexuální deviace jsem nepostřehla. Na mě celé prostředí působilo spíš klaustrofobicky a bezútěšně.
Unikal mi smysl celého výzkumu, nějaké nadšení či zájem o zkoumaný předmět, nic. Nepřipadalo mi, že by dotyční na stanici vůbec něco dělali. Kris se probíral knihovnou, aby čtenáři sdělil všechny úchvatné podrobnosti o tajuplném oceánu, ale jeho vlastní práci jsem nepostřehla. A to pominu drobné detaily, jako způsob zajišťování vzduchu ve stanici, zásoby potravy, energie či třeba neomezené množství raket, které vystřelovali na oběžnou dráhu. Člověk je holt zpovykaný výrovkami (tedy Marťanem a Spasitelem) a potřebuje tyto okolnosti lépe ukotvit.
Tajuplní společníci byli děsiví, i když vlastně v knize vystupoval všeho všudy jeden. Pak tedy ještě podivná černoška, která se mihne na počátku, ale zbylí výzkumníci o svých Nemesis jen mlžili. Ti dva v příběhu vůbec působili spíš jako kulisa, o nějakých propracovaných charakterech nemůže být řeči.
Ústřední dvojice se utápí v duševním utrpení, ale nějakou lásku jsem jí nevěřila ani omylem. Emoce ve mně text nevyvolal. Čímž se plynule dostávám k největšímu trápení, a tím byl autorův styl. Nadmíra afektovanosti a patosu, zkratkovité vyprávění (a do toho naopak rozvláčné popisy výzkumu), a hlavně nedořečené věty a dialogy, kde si všichni účastníci (včetně čtenáře) museli devadesát procent informací domyslet. Na to už jsem opravdu líná.
Skláním se před autorovou fantazií a hloubkou myšlenek, ale té tajnosnubnosti by potřebovalo ubrat.
Štítky knihy
vesmír zfilmováno polská literatura hard sci-fi technothrillery
Autorovy další knížky
| 1994 |  Solaris |
| 1977 | Futurologický kongres |
| 1962 | Návrat z hvězd |
| 1981 |  Pánův hlas |
| 1956 | K mrakům Magellanovým |
Kniha Solaris je v
| Právě čtených | 20x |
| Přečtených | 1 370x |
| Čtenářské výzvě | 128x |
| Doporučených | 82x |
| Knihotéce | 467x |
| Chystám se číst | 372x |
| Chci si koupit | 88x |
| dalších seznamech | 18x |
(SPOILER) Nejhorsi sci-fi, co jsem mela moznost cist. Absolutne zbytecne pasaze (popis utvaru oceanu nebo popis historie solaristiky-proc proboha, kdyz se to nikde nepouzilo?!), neligicnosti v deji. Dej nesouvisly a konec vylozene trapny. Napr. proc se Kelvin nepokusil ziskat prvni Harvey (na obezne draze) zpet a misto toho trapne cekal az, a zda vubec, se objevi dalsi?! Nebo ten magnetofon, co nahral Gibarian? Proc si ho Kelvin nikdy nepustil? Nebo Harvey se od Kelvina nemohla vzdalit a pak najednou byla schopna kout pikle se Snautem? A co “hoste tech dalsich dvou? Kelvina to nezajimalo? Tri lide ve vesmiru a nevedi, co kdo dela? Nebavi se spolu? A takovych blbosti tam bylo nepreberne. Do cca pulky ta kniha usla. Druha pulka byla blizko odpadu. Docetla jsem ji v bolestech vetsich jak porodni.