Sobecký gen
Richard Dawkins
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/4581/bmid_sobecky-gen-FxD-4581.jpg
4
174
23
Kniha Sobecký gen je „sociomorfní“ v tom smyslu, že podobně jako svého času Darwinův Původ druhů odráží charakter soudobé společnosti. Dawkinsovo pojetí živého organismu, v němž ústřední místo zaujímá sobecký gen, autonomní stavební i funkční jednotka, vypovídá mnoho také o současné, vysoce individualizované a atomizované společnosti.... celý text
Literatura naučná , Věda , Přírodní vědy
Vydáno: 1998 , Mladá fronta
Originální název:
The Selfish Gene , 1976
více info...
Přidat komentář
Hezky a čtivě napsaná kniha, která mi rozšířila obzory biologie a vývoje druhů. Jednu hvězdičku srážím proto, že jsem tam viděl jistou nabubřelost a zesměšňování jiných pohledů, dále pakmi tam chybí jistý návod, jak se smířit s tím, že jsme jen vehicle určený k přežití miliard genů, pro které je v tento okamžik výhodné, když tvoří nás, nebo jsem to tam alespoň neviděl.
Ve své době velmi převratná kniha, která má hodně co říct i dnes a je napsaná velmi čtivě. Bavila mě a hodně jsem se z ní poučil. Modernější evoluční teorie bohužel takto hezky zatím rozpracovány nemáme. Pokouší se o to kniha Evoluce³, kterou doporučuji jako doplnění těchto starších základů, ale bohužel není zdaleka tak dobře napsaná.
Hodnoceni dila Dawkinse je pro me velmi slozite.
Proto musim oddelit jeho osobu a tuto konkretni praci.
Sobecky gen u me ma 9/10.
Libil se mi velmi racionalni a matematicky pristup k veci.
Teorii her vysvetlit jak se to ma s tou nasi evoluci, to bylo absolutne skvele!
Jedine co mi na nem malinko vadi je jeho zabedneny pristup k nejvyssi pricine.
(Sam sebe zabednencem v tomto nazval, takze je to polehcujici okolnost).
Dawkins moc dobre chape kauzalitu vsech jevu, ale odmita prvni pricinu.
Dawkins moc dobre umi pocitat s pravdepodobnosti, ale pres to bude tvrdit ze vehicle (clovek) o 80miliardach soucastek ktere funguji jako hodiny je dilo nahody.
Ach jo...
Kniha si zaslouzi 5 hvezdicek.
Doporucuji vsem ktere zajima Biologie.
Jako prvni knihu do Biologie bych Sobecky gen urcite nevolil.
Doporucuji zacit Darwinem, nebo Lorenzem.
Po 3 letech jsem ji konečně sehnal (2019). Jako nebiolog jsem některé pasáže se skřípotem přetrpět (abych nemel špatný pocit, ze jsem ji nepřečetl v celku). Nakonec ale musím říct, že mi kniha nabídla nové úrovně pohledů na život.
V prvom rade je táto kniha povinnosťou pre každého, kto sa považuje za biológia a ja naozaj strašne ľutujem, že som nepočúvala odporúčania učiteľov na vysokej a neprečítala ju už vtedy. Človek sa naozaj veľa dozvie a hlavne sa mu veľa vecí objasní, Dawkins vie vážne popularizovať vedu.
Kniha je hlavne o evolúcii z pohľadu génu (nie až tak veľmi jedinca). Vysvetľuje nám, čo vlastne gén chce - dať svoj gén ďalej (rozmnožovať sa) a na to využívá rôzne evolučne stabilné stratégie. Dawkins rozoberá teórie aj iných (prevažne) vedcov a vysvetľuje nám, prečo sa to stále vracia ku génom, ktoré sú vlastne sebecké , pretože teda sa chcú rozmnožiť hlavne ony (aj na úkor jedincov rovnakého druhu).
Určite je to kniha, ktorú nestačí prečítať raz a ku ktorej sa treba (podľa mňa) opakovane vracať.
"Kdo nečetl Sobecký gen, není biolog", říkával kolega z univerzity. Víc k tomu není třeba dodávat. Snad jen, že už patří k všeobecnému vzdělání i pro nebiologa (viz učebnice biologie pro střední školy :-) ).
Čtenáře (tedy alespoň mou osůbku) to zanechalo v rozčarování nad další možnosti jak pohlížet na svět.
Docela zaujímavé čítať 45 rokov starú, notoricky známu knihu. Dôležitosťou a vplyvom na poli non-fiction literatúry by som ju prirovnal k Hawkingovej Stručnej histórii času. Bezchochyby čo znamená Hawking pre fyziku, to Dawkins pre biológiu (originál Darwina už dnes číta málokto). K obsahu knihy, všeobecne známemu a masívne citovanému v mnohých iných evolučných knihách sa vyjadrovať nebudem- to by bolo nosením dreva do lesa. Čo sa týka štýlu, je i po uplynulých desaťročiach prekvapivo svieži. Veľká časť uvedených faktov, vo svojej dobe neortodoxných sa stala súčasťou biologického mainstreamu. No i napriek všeobecnej známosti ma mimoriadne prekvapila posledná kapitola (doplnená v r. 1989) na základe knihy The extended phenotype. Elegancia tohto pohľadu na notoricky známe vzťahy v biológii je mimoriadna a dychberúca. Autorove hypotézy ohľadne vzniku bunky a mnohobunečného života sú logické a vierohodné. Môžme iba ľutovať, že táto kniha nikdy nebola preložená a vydaná v našich zemepisných šírkach. Myslím že slovenskí a českí čitatelia by si ju rozhodne zaslúžili.
Pro čtenáře nepolíbeného evoluční biologií jistě překvapivé čtení, ovšem pro mě jakožto studenta biologie se jednalo pouze o opakování již známých teorií, a to stylem, který mě příliš neoslovil, a místy bylo dost náročné knihu dočíst až do konce. Co konkrétně se mi na knize nelíbilo, byl příliš "americký" styl psaní, tedy opakování jedné informace desetkrát dokola a dokládání její pravdivosti na příkladech tak, aby to pochopil každý hlupák. Kniha mohla být napsána daleko stručněji a čtivěji, ale je možné, že zkrátka nepatřím do její cílové skupiny.
My lidé s celou svou psychologickou nadstavbou jsme pouhá vehikula, která slouží genům s sebereplikaci...
Vyjádření mou osobou jakožto biologa musím říct, že kniha je jen dlouhé "okecávání" jedné věty.
Podle Richarda Dawkinse je nejvýraznější vlastností našich genů jejich „nemilosrdná sobeckost“, která pak vede k sobeckosti v chování jedince:
„Jsme stroje k přežití - pohyblivé mašinky naprogramované tak, abychom uchovávali sobecké molekuly zvané geny.“
Dawkins vychází z Darwinovy teorie, ... ale její původ můžeme hledat spíš v novém pohledu na evoluci, se kterým přišli v 60. letech 20. století, Williams a Hamilton. Podstatou jejich myšlenky bylo, že živočichové a rostliny se nechovají v souladu se zachováním jednice nebo druhu, ale v souladu se zájmem svých genů – takže, Dawkins vychází z toho, ... že geny jsou nositelé dědičnosti, proto geny, které způsobí, že jejich nositelé budou zvyšovat jejich šance na přežití, budou prosperovat na úkor jiných genů (jde o následek skutečnosti, že geny se replikují), ... a pak, z toho, že některé druhy chování jedinců začínají dávat smysl teprve z perspektivy genů, jako např. sociální chování hmyzu (tady ukazuje na Hamiltona – kterému se podařilo dokázat, že dělnice sociálního hmyzu, které svým sestrám pomáhají s rozmnožováním, po sobě zanechají více kopií svých genů, než kdyby se snažily rozmnožovat na vlastní pěst, tedy, že „sebezapření“ s nímž spolu kooperují členové hmyzího společenství je pouhou iluzí – chování dělnice se z této perspektivy ukazuje jako „genosobecké“.
Jsme tedy pouze „hračky“, nástroje k přežití našich „sobeckých genů“?
Pokud se podíváme na přírodní výběr společně s Dawkinsem, zjistíme nakonec, že všechny organismy vzniklé touto cestou by měly být sobecké ... a že všechny dosavadní výklady evoluce a přirozeného výběru byly postaveny na chybném výkladu altruismu: „živé organismy (se) vyvinuly tak, aby konaly činy „pro dobro druhu“, či „pro dobro skupiny“ ... a to vedlo k domněnce, že se zvířata chovají způsobem směřujícím k udržení druhu, resp. k přežití zdatnějšího.
V téhle knížce nám Dawkins předkládá argumenty, jako např. proč se z perspektivy jednotlivce stává altruismus neperspektivním (třeba mj. proto, že sobečtí jedinci mohou v době, kdy skupina směřuje k zániku, prosperovat na úkor altruistů) ... Dawkins tak ukazuje, že pokud se přesuneme do perspektivy genu ... opět začne třeba právě altruismus dávat smysl a že jevy, které z pohledu jednotlivého organismu často působí paradoxně, z pohledu genocentrického nepředstavují žádný problém. Dawkins tak říká, že pokud se s pomocí evoluce snažíme objasnit některé vlastnosti, např. třeba altruistické chování, musíme se vždy ptát: Jak tato vlastnost ovlivní frekvence genů v genofondu?
Přijmeme-li tedy jeho teorii, že „záměr“ genů je čistě sobecký (jde jim o rozšíření sebe sama), potom je možné přijmout i tvrzení, že své „nástroje přežití“ (organismy) „programují“ tak, aby se co nejvíce rozšířily v populaci, a aby se tak stalo, že je nutné, aby tyto organismy vykazovaly takové vzorce chování, které zajistí právě jejich co největší rozšíření. Takovým vzorcem chování se ukázala např. právě kooperace, jejímž základem je altruistické chování. Geny si tedy vlastní přežití zajistí tak, že „donutí“ organismy k altruismu, resp. své nástroje přežití „naprogramují“ tak, aby se chovaly altruisticky.
Tato teorie má samozřejmě i mnoho kritiků, příkladem může být nizozemský zoolog a etolog Frans de Waal, v jeho knížce „Dobráci od přírody“, která se z velké části věnuje evoluci morálky, naleznete proč právě díky takovým teoriím o přírodním výběru, se rozšířil názor, že jde jen o „otevřené a ničím neomezené soupeření“, ... podle De Waala je altruismus mezi živočichy rozšířeným jevem, a musíme se ptát, jestli je vůbec možné, aby takový „drsný princip (sobeckost našich genů) vysvětlil zájem o druhé a laskavost, se kterou se setkáváme u našeho druhu“? ... zapomínáme na to, že mravní posuzování je založené především na úmyslu, který k danému chování vede (ne na jeho důsledku), ...a tedy, že Dawkins a podobné teorie nerozlišují mezi „úmyslnými a neúmyslnými důsledky, mezi chováním sloužícím mně samotnému a sloužícím jiným, mezi tím, co říkáme, a tím, co míníme, nebo mezi omylem a předstíraným omylem“ ...
... posouzení ... je pak čistě na Vás :-) ... ale doporučuji, jak tuto, tak podobné knihy ... číst v kontextu...
PS: nemyslím, že by tato kniha měla být právě "vstupem do evoluční literatury" /viz. komentář níže/.
Po Darwinově "The Origin of Species" asi jedna z nejzásadnějších knih na poli evoluční biologie. Přesto, že už je více jak 40let stará, stále neskutečně aktuální. Pro mě osobně byla Dawkinsova kniha vstupem do "evoluční literatury".
Ačkoli s autorem a jeho (v současnosti poněkud překonaným) pohledem na živý svět okolo nás zásadně nesouhlasím, nelze mu upřít určitou "slovní magii" - schopnost vládnout slovem tak, že zanechá čtenáře učarovaného...
Velice slibný začátek. Získala jsem zajímavé informace o chování buněk, DNA, chromozomech apod. Dawkinsovy názory mi nevadily, dávaly celkem smysl.
Od kapitoly o počítání příbuznosti se to však začalo horšit. Matematiky tam na mě začalo být přespříliš a téma pro mě začalo být zmatené, nezáživné. Dalo by se říct, že v každé kapitole se našlo něco, co mě oslovilo, ale z celkového pohledu mě knížka neudržela tak v pozornosti a zaujetí, jako ze začátku. Škoda.
Určitě nejde o špatnou knihu. Jenže osobně mi trochu vadí poněkud dryáčnický styl autora. V některých okamžicích má člověk pocit, že sleduje Michaelu Jílkovou v Kotli. Argumenty pak slouží ne k vysvětlení vlastního názoru a důkazu, že autorův koncept je lepší, ale k ponížení oponentů. A to i v případě, že sám autor na závěr své myšlenkové exhibice připustí, že jeho koncept je pouze stejně dobrý, jako ty konkurenční.
Ve druhé části, ve které nastiňuje koncept rozšířeného fenotypu už je argumentace mnohem klidnější.
Dawkinse a jeho myšlenky považuji v určitém smyslu za geniální. Líbí se mi jeho soustředěnost na fakta a vyvozované dedukce, které jsou logické a obhajitelné. Kniha mi osvětlila pohled na mnoho věcí a obohatila o množství zajímavých názorů.
Velmi dobrá kniha pro začátek s Dawkinsem. Jak zde bylo řečeno, není to příliš složité, ani příliš jednoduché. V knize jsou řečeny některé zásadní pravdy, rozdělení světa na geny a memy, které se starají o svou reprodukci pomocí našich těl a myslí, mě poměrně zasáhlo. Nyní čtu Boží blud od stejného autora a to mě zdaleka tolik nebaví.
"Před zápase se hladina testosteronu dvakrát zvýší. U vítěze zůstane na této hladině, u poraženého po zápase klesne"
"Není nutné být rychlejší než liška. Stačí být rychlejší než jiní králíci. To, oč tu běží je vždy mezidruhová konkurence"
Je to dosť dobré: Ani nie príliž náročné pre hlupákov ani nie príliž jednoduché pre vzdelancov... skôr taký stred, ktorému každý aspoň o trochu viac než len priemerne vnímavý čitateľ pochopí... Pekné objasnenie, vysvetlenie istých záležitostí, námatkové príklady boli tiež zrozumiteľné, čitateľ nadobudne o trochu viac argumentačného materiálu- t.j. aj iný pohľad na vec (altruistické vs. sebecké antilopy). Kniha nenudila... áno dá sa o tom hovoriť ako o knihe kedže nejde o encyklopédiu ale skôr o rovnomerný autorov výklad témy. Občas sa mi nepáčilo ked jednu vec (napríklad o pravdepodobnosti alebo účelu) napísal že nieje podstatná alebo že je pre výsledok zanedbatelná- ked chcel niečo rýchlo vysvetliť, ale o inej (od cudzieho autora) tvrdil že sa jej treba venovať,, zvlášť ked kritizoval iných autorov a šťoural sa v ich ,,omyloch,, aby nám dokázal že sa naozaj mýlili, pritom nešlo až tak o chybu v teórii cudzieho autora skôr išlo o iný pohľad na vec... podľa mňa rovnako platný ako Dawkinsov. Ved aj on sa (môže) v niečom mýlil... vid. dodatky.
Štítky knihy
evoluce biologie genetika teorie her
Autorovy další knížky
| 2009 |  Boží blud |
| 1998 | Sobecký gen |
| 2002 | Slepý hodinář |
| 2011 | Největší show pod Sluncem |
| 2008 | Příběh předka |
Kniha Sobecký gen je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 243x |
| Čtenářské výzvě | 12x |
| Doporučených | 27x |
| Knihotéce | 85x |
| Chystám se číst | 293x |
| Chci si koupit | 105x |
| dalších seznamech | 9x |
(SPOILER) Jedna z knih, která vám změní pohled na svět. Dawkins prezentuje poměrně srozumitelně pokročilé znalosti vědy ohledně biologické, nevyhnutelné reality, která je často docela krutá, avšak pomáhá pochopit, proč se lidi chovají občas trochu podivně. Nakonec jsme všichni řízeni touho zachovat naše geny. Mezi tím docela drsným bojem o jejich zachování se však dočkáme i některých vcelku povbudivých slov a sice že z biologického hlediska hodní kluci nekončí vždycky poslední a pro bezdětné může být útěchou, že kultura je také dlouholetá a lidské výtvory, nejen děti, dokážou přežít lidi.