Smyčka
Pavel Kohout
Jaro 1948. Komunistická strana Československa se chystá odstranit poslední překážku na pochodu k neomezené moci v zemi – druhou levicovou stranu; chce ji na žádost Moskvy pohltit sloučením. Největší překážkou je univerzitní profesor a poslanec sociální demokracie Felix Fischer, za války člen exilové vlády prezidenta Beneše a obecně uctívaný komentátor londýnského rozhlasu. On, jeho žena, slavná herečka Kamila Nostitzová a mladý komunistický básník a novinář Jan Soukup jsou vtaženi do dramatické hry plné zvratů, kterou z kulis inscenují příznivci i odpůrci sloučení. Kolem protagonistů příběhu, vzájemně svázaných složitými citovými vztahy, se rychle splétá neprůhledná a čím dál nebezpečnější síť, až všichni tři poznají, že ve hře bez pravidel, která se s nimi hraje, je v sázce jejich svědomí i život… „Stručný román“ autora Katyně a Hvězdné hodiny vrahů zrychluje tempo a zvyšuje napětí od první do poslední strany a nabízí současně plastický obraz jednoho z osudových roků novodobých českých dějin.... celý text
Přidat komentář
Kam nemůže čert, nastrčí ženskou. Možná až příliš naivní novinář Jan Soukup pak nemá šanci. Text Pavla Kohouta je dobře napsaný a čtivý, byť některé dějové zvraty nepůsobí až tak překvapivě, jak by se na takové téma možná slušelo.
Ledacos jsem četla dříve, Smyčku až teď. Trochu jsem pozapomněla, jaký je Kohout mimořádný vypravěč. Rozehraný trojúhelník (milostný) aktérů na pozadí válečného dění, osudově pozměněná osnova vztahů na "úsvitu nové doby", zdrcující proměny jednotlivců pod tlakem nepředstavitelně bezskrupulózního politického souboje o tvář moci, krutost následků pro nezlomné. A také popření sebe sama, daň ze sebezáchovné oddanosti vítěznému systému. Běhal mi mráz po zádech.
Stručný román.
Jaro 1948. Významný člen sociální demokracie, Felix Fischer, jeho žena-slavná herečka Kamila Nostitzová a mladý naivní básník komunismu, Jan Soukup.
KGB, StB, ÚV.
Ve hře bez pravidel je v sázce svědomí i život všech 3 účastníků.
(2009)
Občas bylo dost těžké se nezastavit nad naivitou hlavního hrdiny + ten milostný trojúhelník mi trochu vadil, ale jinak napínavé čtení a konec překvapil.
Smyčka je napsaná velmi dobře, čte se jedním dechem, i když je jisté, že happy endem nemůže skončit. Z
dnešního pohledu jednají hrdinové románu v některých situacích značně naivně.
Avšak stále uvěřitelně.
Já si myslím, že autor se na postavě hlavního hrdiny snaží obhájit, že i vzdělaný a inteligentní může podlehnout komunistickým ideálům. Ale když prohlédne a je postaven před volbu, ptá se nás, jak bychom se zachovali my, vtaženi do politické hry.
Samozřejmě, že víme, co by bylo správné, ovšem sebevražedné.
Hrozná doba, dobrá kniha.
Skvěle napsaný, čtivý a až mrazivě reálný příběh z doby nástupu strany, které tu bohužel stále hodně lidí dokáže dát svůj hlas.
Kohoutovy knihy jsou hodně čtivé, plusem jsou pro mě události okolo roku 1948. Trochu paradoxem je, že právě proto, že autor sám byl v této době hodně politicky aktivní (samozřejmě prokomunisticky), je ztvárnění tohoto období značně věrohodné.
Pro mě trochu mínus za lehce melodramatický příběh lásky, ale nakonec proč ne, už jsem si na to v knihách autora docela zvykla.
Závěr uvěřitelný a vlastně jedině možný, opačnému vyústění by nebylo možné věřit.
Knížku jsem si koupil těsně před setkáním s autorem. Vybíral jsem takovou, kterou jsem nečetl. Během čtení jsem si uvědomil, že jsem viděl televizní zpracování. Politické změny konce 40. let jsou zachyceny poutavě.
Komunismus v Československu je moje zamilované téma, a proto jsem se na tuhle knížku hodně těšil. Naplnila moje očekávání? Z části ano, ale přece jenom bych si jenom představoval trochu jinak.
Přečetl jsem několik recenzí tohoto románu, mnoha recenzentům zřejmě ještě pije krev autorova rudá minulost a příběh Jana Soukupa považují za snahu autora vymluvit se z dřívějších chyb. Snahu ukázat, že to tehdy bylo tak snadné a že Kohout jako člověk vlastně nějak zvlášť nepochybil. Toto vysvětlení se nabízí, ale mně nepřijde zcela správné, vždyť v tom případě by poslední strany příběhu nebyly takové, jaké jsou. Ať už je pravda jakákoliv, ve vztahu ke knize je mi celkem lhostejná.
Jestli má Smyčka nějaké nedostatky, pak jsou to především nedostatky literární. U několika dějových zvratů v knize jsem si říkal, to už jsem někde viděl, četl, slyšel, zkrátka často jsem nebyl vůbec ohromen v místě, kde to autor zřejmě zamýšlel. A ten konec – kromě toho, že autor vehnal své postavy do několika smyček, vehnal do jedné také sebe, když si vytvořil situaci, která dost těžko mohla skončit opravdu originálně a taky, že neskončila. Je skvělé, že to nebyl trapný happy end, vlastně to byl docela zajímavý konec, ale že by byl skvělý to zrovna ne.
Nerad bych však vytvářel dojem, že Smyčka je špatná kniha – je to rychlá, chytrá a pravdivá četba, která podává svědectví o podivné poválečné době, absurdních intrikách KSČ a o lidské naivitě. Ale možná šlo z tak silného tématu vytěžit víc.
Mám podobnou zkušenost jako Brabikate. Knihu jsem opravdu málem neodložil a musel ji dočíst do konce, což se mi u knih Pavla Kohouta stává často, a to i přes to, že tentokrát byl konec předvídatelný (jako jeden ze dvou možných). Spisovatel Pavel Kohout umí napsat napínavý, strhující příběh s věrohodnými a dobře vykreslenými postavami a četba jeho knih je pro mě vždycky zážitek.
Kniha se čte jedním dechem. Čtete a tušíte, že jednoho dne toho idealistické mladého básníka bude čekat kruté setkání s realitou, o to víc s ním sympatizujete, protože víte, že z něj bude tragický hrdina, má totiž všechny jeho rysy... A nakonec se to nestane. Nakonec z něj není vůbec hrdina. Ty správné zradí a před nesprávnými zavře oči.
Ale napsané je to úžasně.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Katyně |
| 2008 |  Hodina tance a lásky |
| 1990 | Kde je zakopán pes: memoáromán |
| 2009 | Hvězdná hodina vrahů |
| 2005 | Konec velkých prázdnin |
Kniha Smyčka je v
| Přečtených | 76x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 42x |
| Chystám se číst | 27x |
| Chci si koupit | 4x |
Aneb jak se lámou charaktery. Známe to všichni, těch opravdu nezlomných je hrstka. Také je pěkně popsán sebeobranný mechanismus: Vlastně mám svědomí (skoro) čisté, mohou za to jiní, ti mě do toho vehnali. Pavel Kohout má úžasný dar poutavě vyprávět a přitom maximálně šetřit slovy, z čehož by si někteří současní autoři měli vzít příklad. Vyplatí se číst pozorně, věty jsou promyšlené a každé slovo či obrat mají svůj význam.