Smrtholka
Lucie Faulerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/440804/bmid_smrtholka-aW2-440804.jpg
4
367
85
Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.... celý text
Přidat komentář
Kniha není moc lehká na čtení, lehce zmatená a vůbec ne odpočinková ale určitě dobře napsaná.. Rozhodně ji nečtěte pokud mate špatnou náladu, nebo špatný období.. Musíte se na knihu soustředit a číst ji v klidu, což se u mne nestalo... Jeto kniha která je těžká na pochopení.
Lapači prachu se mi líbily daleko víc,,,
Daleko víc doporučuji divadelní hru, u ty se i pobavíte... a bude srozumitelnější..
Překvapení. Po opakovaném zklamání z úrovně současných českých autorů jsem si říkal, že fakt dobří mladí autoři vymřeli po meči i přeslici, možná se postupem času různými způsoby zasebevraždili. Beru zpět.
Lucii Faulerovou miluju, ač ji doopravdicky neznám. Stejně jako Máry, které je možná ne vlastní vinou o několik kousků míň. A pana Ročestra, který vlastně není Ročestr. A Majdalenku, která není už vůbec. A tak v souhvězdí Velkého vozu, které není žádným souhvězdím, září pět jasných hvězd.
A nakonec: Všechny kouzla jsou jenom jako, néasi!
Tadam.
Zase se mi potvrdilo, že u nás máme v nejmladší generaci hodně nadějný autorky. Tereza Sematomová, Anna Cima a teď i Lucie Faulerová. U všech se mi líbí hodně osobitej styl, skvělá stylistika a fajn humor. Myslím, že česká literatura se i díky nim má do budoucna na co těšit! :)
Nic podobného jsem asi nikdy nečetl. Knihou jsem totálně pohlcen. Hlavní příběh je rozstříhán a vynořuje se jako zdánlivě nesouvisející příhody (asociace paměti). Postupně je ze střípků vzpomínek utkáváno hlavně spousta otazníků - o absurditě života, smrti ale i o přátelství a (ne)svobodě. Autorka má neuvěřitelný přesah a některé myšlenky ve mě ještě budou doznívat. Oslovilo mě i střídání žánrů - kniha se tváří na začátku jako nostalgická komedie, přechází do hororu (scéna z lesa mi dodnes nahání hrůzu), otře se o lovestory i ezo-psycho filozofie. Přesto je to konzistentní a nic mě nerušilo. Naopak příběh graduje a vzájemně se doplňuje. Každý střípek má své místo a nepřišla mi ani jedna vzpomínka zbytečná. Naopak bavilo mě jejich vzájemné prolínání, doplňování a obohacování. Bravo! Tuhle autorku určitě budu sledovat.
Hlavní hrdinka se potýká s nelehkými událostmi ve svém životě, které řeší sebepoškozováním. Popravdě se mi v ději zpočátku dost těžko orientovalo, protože autorka pořád skáče v čase, napřed jsem myslela, že si některé události jenom představuje, ale bohužel ne. Jedná se určitě o zajímavou knížku, jenomže po jejím dočtení ve mně zůstalo tolik smutku, že bych ji rozhodně nikdy nechtěla číst znovu.
Totálně rozporuplná kniha. Tápala jsem co je realita, co jsou sny či představy. Tápala jsem v minulosti, v přítomnosti. V polovině knížky jsem s knížkou chtěla praštit a nechat jí nedočtenou. Ale říkala jsem si, dvěstě stran, to dáš. A na posledních stránkách se mi to začalo líbit, ale to už bylo prostě trochu pozdě. Nicméně Marii na jednu stranu chápu, každý se občas potácíme mezi sny a realitou, snažíme se uvědomit si, jestli ještě žijeme nebo už se spíš jen tak potácíme životem, ale těch depresí na mně bylo na tak málo stránkách strašně moc. A že jich momentálně v životě mám taky. Mít povahu Marie, asi už si to hodím :)
"Pak jsem taky četla, že hodně z těch, který se o sebevraždu pokoušej, se pohybujou mezi touhou žít a touhou zemřít. Jejich postoj je k výsledku jejich sebevražednýho jednání provázenej silnou ambivalencí. Jsou od sebe sama oddělený. Jedna jejich část chce žít, ta druhá je sebedestruktivní. Třeba lidi, kteří přežili skok z Golden Gate, pozdějc uvedli, že v okamžiku, kdy skočili a padali dolů z mostu do vodu, litovali svýho rozhodnutí. Zatoužili žít."
Tak tohle je vážně zvláštní knížka. Líbil se mi styl psaní, ale obsahově mě to teda moc nenadchlo. Téma je dost depresivní, takže celkový dojem spíš rozpačitý.
Začetla jsem se celkem rychle, rytmus jedoucího vlaku mi vyhovoval (však jsem taky většinu knihy přečetla právě ve vlaku). Zhruba v polovině knihy mě to ale začalo trochu nudit. Stejné schéma, kdy autorka naznačí něco z Mariiny minulosti, já si část domyslím, abych si to o pár stran dál potvrdila. Nebo vyvrátila. Další obskurní akce v sokolovně. Další statistiky o sebevraždách. Čím dál tím divnější způsoby sebepoškozování (pastelka sic!), které působí méně a méně uvěřitelně. Až moc násilně, jaksi navíc. Závěr vztahu s panem Ročestrem (romantika+erotika). Zkrátka, dobře rozehrané motivy, zajímavý jazyk (lehký dvojsmysl, kdo četl, pochopí), několik skvělých pasáží (vztah s Adamem a tátou), krapet vtipu (s Madlou), ale výsledek trochu nedotažený, potenciál plně nevyužitý. Cosi tomu chybělo. Tři a půl hvězdy.
Smrtholka je niterným příběhem mladé ženy Marie, která se v životě musí vypořádat s mnohým - s nevysvětleným odchodem matky od rodiny, s nemocí sestry, úmrtím, ale i s démony usazenými ve vlastní hlavě. Oddalování se od nejužší rodiny se pak sice ukazuje jako zdánlivě snadné řešení, o to těžší pak je se vracet a přijímat nabízenou lásku a ukotvení...
Jelikož autorčin debut Lapači prachu mne dost bavil, chtěla jsem samozřejmě vyzkoušet i další dílo z pera této autorky. Bohužel mi však Smrtholka neseděla tolik, jak jsem čekala.
Autorka tu pracuje s dost vážnými a tíživými tématy (odchody, nemoc, smrt, sebevražda, deprese, sebepoškozování) a celá ta kniha se nese v dost neutěšeném duchu. To samo o sobě mi samozřejmě nevadilo. Myslím, že tato témata tu jsou naopak zpracována velmi dobře a pro mne zajímavým způsobem.
Problém jsem měla však s hlavní hrdinkou, s níž jsem bohužel nedokázala nějak víc souznít a vnitřně se na ni napojit. Což samozřejmě není chybou knihy, ale mým subjektivním prožíváním. A bohužel to mělo celkem vliv na prožití knihy jak celku. Zvlášť když je to vyprávěné v ich formě z pohledu právě Marie. Nějak jsem se s hlavní hrdinkou prostě minula. To se holt občas stane...
Jazykově i literárně se však jedná o zajímavé dílko, kdy si autorka opět hezky hraje s jazykem a čtenářům předkládá hravě pojaté vyprávění v rytmu projíždějícího vlaku. Tadam-tadam!
Celkově hodnotím 3 hvězdami z 5. Pokud vás zajímá současná česká literatura, autorku určitě doporučuji. Těžko odhadnout, komu by to mohlo sedět. Podle mne jde o dost specifické čtení, které si musí každý ozkoušet sám.
Do polky som bol z knihy uhranutý, hlavne zo štýlu akým je písaná, pretože mám pocit, že väčšina CZ a SK autorov píše formou alá slohová práca. Ale u Faulerovej som cítil fakt vymakaný a špecifický štýl, dokonca mi to chvíľami pripadalo ako akýsi moderný Hrabal...Lenže od druhej polky ma čosi na knihe začalo iritovať. Zdalo sa mi,že sa v tej téme smrti a samovraždy "nimrá" až tak moc, že mi to prišlo viac na efekt než osobná výpoveď. Hlavná postava pre mňa čoraz viac strácala na hodnovernosti a začala trochu šušťať papierom. Ale rozhodne oceňujem štýl, potom pasáže s rôznymi ezoterickými guru predvádzajúcimi sa v dedinskom kulturáku, a občas sa ma dotkol aj príbeh otca rodiny, a vlastne aj vzťah dvoch sestier v spomienkach. Myslím si, že autorka má rozhodne talent, len by mala ísť asi viac do seba, než na efektíky...
Ufufuf. Ve svém životě jsem se tématu dotkla. A bohužel nejednou. V různých pohledech... jó, zlámaná ruka/noha je vidět, když bolí myšlenky, to vidět není... Občas jsem se trochu ztratila, proto ta hvězdička dolů.
Kniha, která vás nutí přemýšlet o smrti jako o normální součásti života. Jasně, není to úplně veselá kniha, ale zároveň jsou, zde i vtipné pasáže, kdy je zkrátka nutné se nad všechny ty rány osudu povznést...
Ach jo, tenhle literární trend se mi zdá poněkud nešťastný. Pozérství a prázdnota urputně předstírající nějaké sdělení, které se ale nekoná. Koncentrát pseudomoudra.
Slabé, egocentrické, pseudohluboké. Bohužel z knihy cítím pouze jednu velkou pózu.
Když vidím a slyším, kolik má kniha pozitivních recenzí, tak se začínám zamýšlet nad sebou, co dělám špatně. Prvních 25 stran pro mě bylo utrpením a prostě jsem se nezačetla. Ponechávám jako nedočtenou, třeba se k ní někdy vrátím.
Není to špatný. Nechci Lucii nějak hanit, působila sympaticky a beztak se jí to vynahradí všema těma nomincema a výhrama těch zbytečně existujících ocenění. Je ne sais pas. Tématicky o sebevraždě, koncept jedoucího vlaku a některý části měly potenciál, ale bylo to vždycky pár odstavců tu a tam za desítky stránek a dojem toho zbytku - vlažný. Podle mě, jestli z tohohle vlhnete, nebo máte ťuknutí v buřtíku, asi jste ještě nic pořádnýho nepřečetli. Tři. Ale solidní. A jen tak mimochodem, str. 101: Testről és lélekről.
Když jsem si letos říkala, že je třeba se trošku "přivzdělat" a přečíst si alespoň jednu z nominací na Magnesii literu, netušila jsem, že narazím na něco, co by do takové míry rezonovala s mým mladším já.
Smrtholka je sice kniha s příšernou obálkou i názvem, zato s výborným obsahem. A o to tady jde. Víceméně retrospektivní vyprávění ženy, která odmítla "hodit kamenem po Moraně" a dokonce ji "zachránila z řeky" je stejně zajímavé jako bolestné. A i když je Morana jen symbolem pro smrt a její topení jen paralelou rozloučení se s těžkou minulostí, vlastními vinami, smrtí a smutkem (nebo tak to alespoň vidím já), je v její postavě cosi děsivě dráždivého. Přece jen kolik lidí toužilo Moranu z řeky zachránit? Já tedy rozhodně ano a nejsem jediná.
Zpověď Marie je příběhem především o rodině a poutech mezi jejich členy, o ztrátě, o smrti a sebevraždě. O touze, kterou ucítí každý člověk alespoň jednou v životě. O otázkách, které si klademe u obětí sebevražd.
Byla vážně tak nešťastná? Mohli jsme tomu zabránit? A ta nejdůležitější: V těch posledních minutách nerozmyslela si to?
Štítky knihy
sebevražda deprese česká literatura psychologické romány identita rozhlasové zpracování ztráta blízkých Magnesia Litera vyrovnání se se smrtí
Smrtholka
Kniha Smrtholka je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 470x |
| Čtenářské výzvě | 88x |
| Doporučených | 33x |
| Knihotéce | 121x |
| Chystám se číst | 288x |
| Chci si koupit | 70x |
| dalších seznamech | 2x |
Pokud víte o někom, kdo se ocitl na dně a vydržel... nepřešel na druhou stranu... přežívá... dýchá... a dal se na cestu návratu... snaží se v sobě znovuobjevit naději, tuto knihu mu darujte. Smrtholka otevírá dveře, oči i srdce. Mluvím z vlastní zkušenosti.