Smrtholka
Lucie Faulerová
Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.... celý text
Neuveřitelné, že se o sebevraždě dá napsat něco takového. Ani nevím jestli se mi kniha líbila, ale určitě je zajimavě napsána, musela jsem si některé části knihy nechat projít hlavou. Také jsem musela shlédnout/poslouchat několik rozhovorů s autorkou, která se mi velice líbí, hlavně její popis ke svým knihám. Což doporučuji.
Kniha, která není jen odvyprávěný příběh. Hra s jazykem, ne-plynulost textu,odbočky... Jsem lapena a jdu pro další.
Kniha plná bolesti, vyrovnávání se s vlastními démony, se situacemi v rodině a přesto se tam najdou chvilky , kdy jsem se i pobavil a mírně mi naskočil i úsměv na rtu. Mě se kniha velmi líbila ,je to druh literatury, který mám poslední dobou nejraději. Četba to není nejjednodušší, ale stojí to za to.
"Tak dlouho člověk brousí nože, až se nůž zbrousí o něj."
Páni, tahle knížka mi dala. Vlastně ani nelze popsat emoce, které vyvolala - melancholie-úzkost-pochopení-pobavení, nějaký takový koktejl asi. Chvílemi jsem řeči autorky nerozuměla, někdy až moc (úzkost!), ale to je v pořádku, zapadlo to.
Kniha při necelých 200 stranách, kterou jsem četla celý týden.
Ze začátku zmatek poté jsem se zorientovala, děj dostal spád. Zajímavé slovní propojení. Kniha ve mě pomalu doznívá.
Tahle kniha byla docela psycho. Nemohla jsem se začíst, tápala jsem v tom, co je realita a co si hrdinka jen představuje, neorientovala jsem se v čase, v myšlenkových pochodech, asi vůbec v ničem. Tenhle zmatek ale podle mě dost dobře ilustroval zmatek v Mariině hlavě. Věřím, že mnoho lidí se v tom najde, že mnoho lidí kniha velmi zasáhne. Ale já se do příběhu nemohla dostat, vcítit, neměla jsem na čtení trpělivost. Možná se ke knize vrátím později.
Teoreticky to mělo všechny předpoklady, aby mne kniha oslovila. Zjistila jsem ale, že téma sebepoškozování není prostě pro mě, opakovaně jsem se do čtení musela nutit.
V Mariině hlavě jedou vzpomínky, přeskakují, nerespektují časovou ani žádnou jinou osu a postupně odhalují, co je ta Mary zač, co se to vlastně stalo, že je z ní člověk zmrzačený na těle i na duchu..... Četlo se mi to o dost lépe, než Lapači prachu, byť tématicky je to taktéž hodně psycho. Autorčin styl psaní ve velmi osobitý a je i pro hlavu čtenáře občerstvující a procvičující proložit ty svěže psané příběhy takovýmto textem.
Za mne je příběh velmi zajímavě psán a atmosféra kniha je skvělá. Za mě velmi dobrý literární počin psaný nezvyklým způsobem. Přelítání ze vzpomínky na vzpomínku je za mě taky velmi podařený experiment.
Asi jsem primitiv na tento styl literatury. Několikrát jsem ji chtěla odložit, ale nakonec jsem potřebovala vědět proč a co.
Dobrá zkušenost, ale už autorku spíš nebudu vyhledávat (... ale kdo ví...)
"Ještě pořád si můžu říkat, že to všechno muselo mít nějaký smysl..." tuto větu si z knihy odnáším...
Příběh se odkrývá pomalu a na pozadí se odehrává temně pitoreskní ezoterickonihilistický souboj. Ta chvilka, kdy dokonale zapadly do děje názvy kapitol i fotka autorky, byla k nezaplacení. Smrtholka je přímá, rázná...a živá.
"Nejsem svoje. Musím lnout. Jsem závislá. Necelá... Nedokončená vě"
"Těma očima mě opatrně drží jako nějakou skleničku, jako bych se mohla najednou polámat a rozpadnout na hromádku střepů."
Musela jsem si ji nechat uležet v hlavě, abych v sobě mohla najít nějaké hodnocení. A našla. Bylo to něco nového. Bylo to syrové, přímočaré, nechutné a svým způsobem geniální. Autorka píše vše absolutně bez zábran a tak, jak to je, a přesto si od čtenáře drží odstup, což ho přirozeně nutí chtít vědět, co se stalo. A proč se to stalo. Symbolika vlaku a motiv provinilosti jsou tu výborně zpracované. Pro mě to bylo velké vystoupení z komfortní zóny, dost psycho, ale prostě jo. Tohle si mě získalo.
Miluji knihy, které mají rytmus. Miluji knihy, které si hrají s jazykem. Mám ráda blázny a Morany. A nehledě na to, jak miluji pana Rochestra, tak špatně snaším, když přijde pan R. a s ním slunce, jednorožci a velké třesky.
P.S.: Jedna paní se rozhodla utopit a rozhodla se vzít si s sebou své psy (pinče), a tak je k sobě přivázala, psi se však rozhodli žít a milou paní vytahli na břeh.
Po přečtení Lapačů prachu jsem si říkala, že si nesmím nechat ujít ani další knihu L. Faulerové. Teď na ni došlo a musím říct, že autorka píše opravdu skvěle, její styl je vytříbený a kniha do detailů promyšlená. Není to ale čtení pro každého, psychicky labilní povahy by se jí radši měly vyhnout, je to dost drsné a morbidní (fuj, zelená pastelka!). Ale zároveň vtipné (rozhovory sester, new age semináře v sokolovně) a nechybí ani trocha romantiky. A rozhodně vedoucí k zamyšlení. Doporučuji, ale jen někomu. :-)
Dlouho jsem se nemohla začíst. Vlastně skoro celou knihu. Myslela jsem si, že to bude jednohubka, maximálně na dva večery, ale vůbec. Kniha je pesimistická a depresivní, a to včetně názvu. Dva dny po přečtení ve mně pořád doznívá (podobný pocit jako u knihy "Vrány"). Nelituju, že jsem ji přečetla, ale víckrát už ne.
Tato kniha mě velmi překvapila.
Líbil se mi jazyk díla, nebylo zde vůbec nic navíc, vše se vším nějak souviselo a postavy přirostou k srdci.
Dílo ve mně vyvolávalo smutek a pochmurné myšlenky, ale zároveň jsem si v některých pasážích nemohla pomoct a musela se zasmát (především při rozhovorech sester a při statistikách týkajících se sebevražd).
Rozhodně doporučuji, je to velmi chytlavé a nápadité a perfektně to ubíhá.
O knize jsem se dozvěděl z jedné internetové televize, kde byl rozhovor s autorkou. Už jen její způsob komunikace mě přesvědčil, že kniha bude zajímavá. Nominace na Literu to jen potvrdila. S obsahem bylo velmi těžké se sžít, vůbec tomu nepomáhal ani autorčin styl. Možná jím chtěl uvést zmatenost člověka, zmatenost a absurdnost situace, kterou se snaží v knize vylíčit. Shrnuto a podtrženo, kniha není jednoduchá ani obsahem, ani stylem.
Souhlasím s názory pode mnou, tuto knihu by opravdu neměl číst ten, kdo je v depresi. Kniha je to bolavá, smutná, těžko se zpracovává, ale na konci přece jen bliká světýlko naděje. Lucie Faulerová, mladá, nadějná, česká autorka, která mě touto knihou překvapila. Doporučuji i přes těžká témata jako sebevražda nebo smutek po odchodu nejbližších. 5/5
Pokud víte o někom, kdo se ocitl na dně a vydržel... nepřešel na druhou stranu... přežívá... dýchá... a dal se na cestu návratu... snaží se v sobě znovuobjevit naději, tuto knihu mu darujte. Smrtholka otevírá dveře, oči i srdce. Mluvím z vlastní zkušenosti.
Štítky knihy
sebevražda deprese česká literatura psychologické romány identita rozhlasové zpracování ztráta blízkých Magnesia Litera vyrovnání se se smrtí
Kniha Smrtholka je v
Právě čtených | 7x |
Přečtených | 465x |
Čtenářské výzvě | 87x |
Doporučených | 33x |
Knihotéce | 121x |
Chystám se číst | 285x |
Chci si koupit | 70x |
dalších seznamech | 2x |