Smrt v sametu

Je celkem paradoxní, jakým způsobem je nová kontroverzní kniha Petra Hájka provázaná s kritikou osvícenského programu významného představitele frankfurtské školy Theodora Adorna, jíž filosof rozvádí ve svém spise Dialektika osvícenství. Když nyní pomineme odlišné pozice (Hájek vychází z apokalyptického proroctví sv. Jana) Adorno, stejně jako Hájek, kritizuje osvícenský program jako zdánlivé osvobozování člověka z pout hierarchizované moci náboženství a feudalismu, jež ústí do zmatené doby rozmělněných hodnot spotřební kultury provázené ztrátou smyslu a vznikem nového panství kapitálu a manipulací mediální zábavou. V závěrečné části nazvané Prvky antisemitismu - Meze osvícenství však Adorno předvádí brilantní analýzu paranoidního myšlení ukotvujícího se ve sdíleném šílenství (myšlenka je pravdivá, pakliže s ní souhlasí i další jedinci, kteří tak tvoří "osvícenou" elitu těch, kdo prohlédli). Ztrátou reflexe Adorno vysvětluje blouznění, jehož obětí se může stát každá skupina lidí, vůči níž nereflektující elita pociťuje idiosynkrazii. Stejně jako dle autora Smrti v sametu Solovjovova Legenda o antikristovi překvapivě přesně popisuje osud Václava Havla, slova Theodora Adorna zase překvapivě přesně popisují Petra Hájka:

" Fyziologická teorie vnímání, kterou filosofové od Kantových dob opovrhovali jako teorií naivně realistickou a jako bludným kruhem, vysvětluje svět vjemů jako intelektem řízené zpětné zrcadlení dat, které mozek přijímá od skutečných předmětů. Podle tohoto názoru uspořádává přijaté bodové vjemy chápavost (Verstand). (...) Mezi skutečným předmětem a nezpochybnitelným smyslovým datem, mezi vnitřkem a vnějškem zeje propast, kterou musí subjekt na vlastní nebezpečí přemostit. Aby subjekt zrcadlil věc tak, jak je, musí jí dát víc, než co od ní získává. Subjekt znovu vytváří vnější svět ze stop, které svět zanechal v jeho smyslech: jednotu věci v jejích rozmanitých vlastnostech a stavech.
(...)
Patologickým rysem antisemitismu není projektivní chování jako takové, nýbrž výpadek jeho reflexe. protože subjekt už není schopen vracet objektu, co od něj přijal, nebohatne, nýbrž chudne. Ztrácí reflexi v obou směrech: jelikož už nereflektuje předmět, nereflektuje ani sám sebe, a ztrácí tak schopnost diference. Místo hlasu svědomí slyší jiné hlasy, místo aby zkoumal sám sebe a přečetl si protokoly o vlastní mocichtivosti, připisuje protokoly sionských mudrců jiným. Nadouvá se a zakrňuje zároveň. Vnějšímu světu neomezeně uděluje to, co je v něm, ale to, co mu uděluje, je naprosto nicotné, pouhý nafouknutý prostředek, vztahy, machinace, temná praxe bez průhledu na myšlenku." (Dialektika osvícenství; Theodor W. Adorno, Max Horkheimer, OIKOYMENH, 2009)

Na základě analogií ze Smrti v sametu se lze domnívat, že Hájek by tento text patrně označil za pseudofilozofické blábolení zakomplexovaného intelektuála. Inu, Thomas Szasz v knize Ceremoniální chemie uvádí, že každá společnost potřebuje svoji zástupnou oběť (pharmakós), aby se jí symbolicky očistila od hříchů a zla. Kdo je Hájkovou pharmakós je z jeho textu dostatečně zřejmé.

Jinak co se týče samotné knihy, svým extremismem a psychopatologií ji lze směle zařadit po bok šílených pamfletů, jako je např. SCUM manifest radikální feministky Valerie Solanas. V tomto případě jde o nezastíranou agitku za "nevídaně vzdělaného, moudrého a schopného Václava Klause" proti "mocichtivému, nevzdělanému a zakomplexovanému Václavu Havlovi". Připadá mi celkem příznačné, že autor sice používá poznámkový aparát, ovšem především k dokládání svých všeobecných znalostí. Tak se sice dozvíme málo nebo nic o zdrojích autorových kontroverzních informací, zato nás například poznámka na straně 159 za odstavcem končícím větou: "Dramatický nástup tajných služeb, policie a justice, jimž veřejnost s mediálně vymytými mozky freneticky tleská a velebí otrokáře, že ji zavírají do žaláže nejtemnějšího.", překvapivě informuje o tom, že Žalář nejtemnější je román Ivana Olbrachta. Ostatně proč používat poznámkový aparát smysluplně u textu, který vychází ze stokrát omílaných klišé z bezpočtu konspiračních webových stránek, k nimž si autor přidává ještě vlastní paranoidní blábol (viz předchozí citáty z Adorna).

Hájkův náhled na všechny pole lidské činnosti je úsměvně odzbrojující: jsi-li křesťan dle mého gusta, tvoje práce a myšlenky mají hodnotu, nejsi-li, pak věz, že tvé dílo je beze smyslu, bez hodnoty a nechce nic říct. Tak se dozvíme například to, že "fenomenologie byla slepým ramenem filosofie již ve chvíli, kdy se jí Patočka začal zabývat", či že Trierův snímek Melancholie je "umělecky bezcenná\" a že "o světě a lidské existenci nic říci nechce", nebo že Stephen Hawking není opravdový vědec, nýbrž jen pomýlený popularizátor, jenž mediálně využívá svého postižení. O schopnosti Petra Hájka pronášet smysluplné věty ostatně dostatečně svědčí jeho definice konformity jako radikality: "Trierův film je ve skutečnosti dokonale konformní: Důsledné odmítnutí základny - zprávy o Apokalypse podle evangelií a svatého Jana." Vzhledem k tomu, že často "chytře" promlouvá o tom, jak se v určitých kontextech některé pojmy špatně používají, je překvapivé, jak často si sám plete pojmy s dojmy. Ostatně pokud si chcete vytvořit přesvědčivý úsudek o tom, jak hluboce autor rozumí filosofii a umění, přečtěte si ji sami - místy je to kniha skutečně zábavná.