Smrt si říká Engelchen

Navštívila jsem nové muzeum na Ploštině a potom jsem musela přečíst knihu, vidět film, poslechnout podcast Přepište dějiny na téma Ploština. Silný příběh nepateticky pojatý, plný touhy po životě, odpovědnosti za spáchané činy, výčitek svědomí, hlavně je však o hrdinství a statečnosti pasekářů, postavených před hotovou věc, samozřejmě pomáhajících, ale i vyčítajících, musím říct, že ta krajina je v podvečerní čas velmi působivá, emoce zde i po letech hrají velkou roli a určitě osloví každého přišedšího, běžte se tam vcítit, stojí to za to.

Svědectví doby v krutých časech je napsáno surovou výpovědí účastníka partyzánského odboje. Popisovaná místa znám. O to víc mě vzala kniha za srdce. Nebylo těžké představit si vzdálenosti, únavu, strach...
Hrozné je, že Engelchen za své zločiny nebyl potrestán https://zlin.rozhlas.cz/smrt-prinesl-tutter-muz-kteri-ridil-vrazdeni-na-valassku-dozil-jako-vazeny-obcan-8188587

Silný autobiografický příběh slovenského spisovatele Ladislava Mňačka. Válka je zdrojem neobyčejně zajímavých leč většinou krutých osudů. Knížka je poměrně krátká, ale krásná. A nemohu nezmínit filmovou podobu s Janem Kačerem, ta se také povedla.

Hle, i do útlé knihy lze vtěstnat pořádně macatý příběh. Jsem z toho docela rozMňačkanej. 5*

Četbu této knihy jsem si dlouho odkládal. Ale dnes máme potřebu (nebo je to móda?) řešit naše zacházení s Němci po skončení války, takže jsem trochu vystoupil z hlavního proudu. Kniha byla velmi působivá. Postrádala odpudivý hrdinský patos, kterým nás sytili v mém dětství sovětské i naše filmy. Celé to působilo velmi lidsky, zejména vnitřní výčitky, pochybnosti o smyslu života. Pozoruhodné byly příběhy německých zajatců, kteří se stali partyzány, nebo německého důstojníka, který se obětoval za volnost pro svou jednotku. Komunistická agitace byla součástí příběhu jen okrajově, bez ní by to asi nevypadalo věrohodně. Asi to bylo tehdy hodně těžké.

Ladislav Mňačko je jedním z nejtalentovanějších slovenských spisovatelů vůbec. Možná tím nejlepším. Psal v nelehké době, v době kdy se kde co cenzurovalo. I proto jeho nejlepší knihy vznikly, nebo spíše vyšly, v druhé polovině let šedesátých minulého století.
Mňačko musel být neskutečně vnímavým člověkem. Člověkem, který navíc své úžasné myšlenky dokázal svěřit papíru. Tedy knihám.
Takovou skvělou knihou je i kniha z doby Slovenského národního povstání "Smrt si říká Engelchen."
Příběh je napínavý, napsán velice pečlivě a hlavně pravdivě.
Mňačko v něm neskrývá chyby a omyly partyzánského boje a zároveň poukazuje na bezejmenné hrdiny. Hrdiny bez kterých by partyzáni sotva mohli účinněji bojovat.

Tohle je jedna z nejlepších knih spisovatele jménem Ladislav Mňačko.
Nemá moc stran, a tak by si ji mohl přečíst doslova každý. A poutavou formou se dozvědět něco o hrdinech a antihrdinech té nedávné doby z oblasti na pomezí Moravy a Slovenska.

Doporučuji.

Velmi silné svědectví, tvrdá obžaloba války. Tahle útlá knížka se vám dostane pod kůži a i po přečtení nad určitými věcmi přemýšlíte.
U nás nebyly podmínky pro řádný partyzánský boj a jeho rozšíření do všech koutů republiky. Situace byla naprosto odlišná od Jugoslávie, kde vzniklo nejsilnější partyzánské hnutí v Evropě.
Příběh Ploštiny chytne za duši a na konci prostě musíte souhlasit s hlavním hrdinou, že největšími hrdiny partyzánského boje byli kopaničáři a místní horalé. Oni zabezpečovali partyzánům azyl a logistické zázemí a oni poté také zaplatili daň nejvyšší. Ano, partyzáni dělali chyby, dost často byli nedisciplinovaní, ovšem, za smrt na Ploštině, Prlově a Javoříčku jsou jen a pouze zodpovědní NĚMCI!
Pominu-li dobový balast, Mňačko přichází i se zajímavými myšlenkami:
"Ach, ještě něco vrhá nesmazatelnou hanbu na dvacet roků republiky. Tisíce důstojníků se roztahovalo v kasárnách, v kavárnách, na ulicích, v nočních lokálech, tisíce bylo těch, jejichž zaměstnáním je vojna. Národ si utrhoval od úst, jen aby byli dobře připraveni, schopni vést vojska do boje. Kde jsou? Kam se poděli? V našem oddílu není ani jeden. Jak bychom potřebovali chlapíka, který se vyzná v otázkách vedení boje, který umí zacházet se zbraní, který umí poradit, umí vést! Všichni naši Rusové jsou důstojníci, ale mezi námi Čechy není jediného. Kde jsou?"

P. S. Skorzeny nebyl generál SS a ani nebyl držitelem Rytířského kříže s ratolestmi, meči a brilianty.

Film jsem viděl několikrát a je parádní a knížka je ještě lepší. Jak píší ostatní uživatelé, je to strhující čtení.

Tak tohle byl pro mne objev. Strhující čtení. Můj snad první slovenský autor a velké překvapení. Kniha o partyzánech a odboji a o tragedii v Ploštině, o které jsem dosud neměla ponětí. Velice dobře napsané, autentické a poučné. Konec války v Beskydech, kde kluci bojovali s Němci, přežívali v lesích a čelili nesmírnému nebezpečí. Mezi partyzány se zapojovali ruští důstojníci, kteří si tím pomalu připravovali obsazení našeho území.
Autor pokládá zajímavou otázku: Kde byli tisíce českých důstojníků, které dvacet let kvůli obraně národ živil? Byli služebníky Němců, na kdejakém úřadě...

Jeden z nejlepších válečných románů, který byl kdy v ČR napsán.
A stejnojmenný film je neméně skvělý.

Knihu jsem četla před 25 lety a moc se mi líbila. Dnes jsem ji přečetla podruhé a líbí se mi ještě víc. Příběh je skvěle vyprávěný a charaktery postav tak pravdivé. Komunistickou propagandu musí člověk přetrpět, ale ty výčitky svědomí jakoby tryskaly přímo ze srdce pana Mňačka. Beru ji jako určité autorovo pokání a snahu o odpuštění všech přeživších z Ploštiny.
"V dobách, kdy se nejvíc píše o hrdinech, nejvíc se zapomíná, že každý z nich měl matku.

Po Životicích jsem si musel přečíst tohle. Mňačko opravdu uměl psát a tak se kniha čte velmi rychle.
Stejně jako Životice, je toto literatura faktu a velmi autobiografická (psáno v 1. osobě).

Velice čtivý a velmi dobře vystavěný válečný román. Mňačko nikterak nezastírá, že v popisované partyzánské jednotce, a zřejmě i v mnohých dalších, byl sovětský velitel a sovětští poradci, kteří již v té době věděli, že Československo bude vazalem Sovětského svazu a i pomocí partyzánů chtěli mít budoucí državu pod kontrolou. V knize nejsou popisovány žádné mimořádně kruté činy mstících se partyzánů. Tady autora podezřívám, že si některé skutky nechal pro sebe. Jinak nemám nic dalšího, co bych knize vytknul. Je zde krásně popsané prostředí Beskyd, organizace partyzánů, boje v horách i atmosféra končící války. Mihne se zde i Otto Skorzeny, který tady má důležitou úlohu. Kniha stojí za přečtení, jen musí mít čtenář na paměti, že autor byl v době jejího vzniku stále ještě přesvědčený komunista.
Citace: Ne, Engelchene, ještě nás nemáš, ještě jsi nás nedostal!

Tento psychologický román mám spojený se stejně kvalitním filmem z roku 1963 od Kadára, Klose se skvělým Janem Kačerem. Zajímavé je srovnat děj knihy a filmu, když se Vám nechce spát, je to dobrá laskomina. Ploština, beznaděj, apokalypsa, mauser, konec

Knihu jsem mela doma nekolik let, nalakal me nazev, ale vlastne se mi do ni vubec nechtelo - myslela jsem, ze to bude dalsi koncentracnicky pribeh, kterych mam prectenych tak akorat. Kdyz jsem se dozvedela, ze kniha pojednava o partyzanech na Plostine, bylo jasno. O tehle kapitole nasi historie jsem toho vedela malo.
Kniha je fakt ctive napsana, napinava, vtahla me. Vzhledem k tomu, kdy ji Mnacko psal, jsem se obavala ideovych cancu, ale bylo jich tam vlastne mene, nez jsem cekala...

Nemám co říct, jeden z nejlepších románů o druhé světové válce a o málo častém tématu partyzánských bojů. Ty byly vedeny pro správnou věc, ale mnohdy za jakou cenu a kam to pak všechny účastníky vedlo Osvobození od nacistů komunisty je stále paradox.

Zanechal po sobě sirný gen, kterým neguje člověka. Zemřelo nebe. V ohni plápolá. Mysl unáší jediný možný ortel.

Nádherný román.