Smrt si říká Engelchen
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126726/bmid_smrt-si-rika-engelchen-rtx-126726.jpg
5
500
80
Sugestivní příběh partyzánského oddílu v beskydských horách je zároveň dramatickým příběhem zániku kopaničářské vesnice Ploština za 2. světové války. Román se odvíjí jako pásmo vzpomínek jednoho z raněných partyzánů, který se těžce vyrovnává se skutečností, že jejich poslední boj zavinil smrt jejich hostitelů. Problém viny, s nímž se partyzáni musejí vypořádat, se rozrůstá v otázku cílů a prostředků, jimiž je cíle dosaženo. Kniha vychází z osobního autorského prožitku a je nesena snahou o pravdivé zachycení partyzánských bojů na pomezí Moravy, a současně je i varující vzpomínkou na bezejmenné hrdiny, kteří partyzánům pomáhali a často nesli tíži nacistické msty.... celý text
Válečné Literatura slovenská
Vydáno: 1963 , Československý spisovatelOriginální název:
Smrť sa volá Engelchen , 1959
více info...
Přidat komentář
Příběh partyzánské skupiny na konci druhé světové války zachycuje jejich život a boj v beskydských horách. Mňačko ví o čem píše, neboť sám se bojů osobně zúčastnil a proto je tato kniha tak sugestivní, kdy zde možná zakomponoval svoje vzpomínky na tehdejší dobu. Určité pasáže, kdy nekriticky vychvaluje komunisty je nutno brát v kontextu tehdejší doby. Velmi dobrá a napínavá kniha
V předmluvě k novému (2020) vydání tohoto slavného románu se píše, že Mňačko byl problematický autor a s vydáním každé knihy měl problémy v každé době. Po přečtení jeho stěžejního díla je jasné, proč tomu tak bylo. Autor si nebere servítky a ukazuje válku z realistického pohledu, neexistují tu dobří a zlí, tolik velebení partyzáni nejsou svatoušci a taky dělají docela zvěrstva, na druhou stranu ani Němci tu nejsou líčení jako jednoznační démoni, ale jako lidé, kteří mnohdy nevěděli, do čeho šli. Smrt si říká Engelchen má výbornou atmosféru jakéhosi zvláštního smutku, forma flashbacků funguje velmi dobře, protože rozkrývá různé motivace postav a odhaluje jejich tajemství, skvěle se tu pracuje i s tolik křehkým romantickým vztahem, který byl v dobách válečných ještě mnohem křehčí a čtenáři se osvětlí mnohé z válečných reálií a pochopí, proč v Československu v prvních poválečných volbách jasně zvítězili komunisté. Navíc je tu popsána velmi specifická role žen na válečných polích, o čemž se obecně moc nemluví. Jestli něco vytýkat, snad jen to, že titulní Engelchen není natolik děsivý, jak bychom asi očekávali a ještě ke všemu tu ani tolik nevystupuje, takže je spíš nějakým fantomem, o němž se tu jen mluví, než že by byl reálnou hrozbou. Tzv. povinná četba a klasika bývá někdy zbytečně znechucována právě tím, že je povinná, zrovna u Smrt si říká Engelchen to ale úplně nevadí, protože je to čtivá kniha s atraktivním námětem a z doby, kterou by nikdo úplně zažít nechtěl. 80 %
Skvělá kniha. Pan Mňačko prostě uměl psát. Skvělý je i film z roku 1963.
Mňačko je pro mě velmi zajímavý člověk. Statečný muž, který za války bojoval jako partyzán se zbraní v ruce a po válce jako novinář a spisovatel bojoval dál - aby pravda nezůstala v zapomnění.
V této knize využil své zkušenosti z dob války. Ví, o čem píše. A píše skvěle. Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je tu otevřeno plno etických otázek - partyzáni využijí pomoci lidí z vesnice, za což přijde na tyto rodiny krutý trest ze strany okupantů; židovská dívka pomáhá získávat informace skrz postel, kde se dává různým nacistům, přičemž Češi ji považují za kolaborantku.... Díky Bohu, že my válku nezažili. A díky panu Mňačkovi za jeho činy a knihy.
Pan Mňačko psal velmi originálním způsobem. Dopodrobna rozepisoval rozhovory tak, aby vás vtáhnuly více do děje. Vždycky se k téhle knížce rád vracím.Ďakujem Ladislav!!
Příběh partyzánského oddílu na sklonku války, je především varováním před válkou samotnou. Dnešním čtenářům mohou vadit zapálené „prokomunistické“ pasáže. Je potřeba je vnímat v kontextu doby. Vždyť sám autor po nějaké době asi pochopil a emigroval. Kniha je psána svižným reportážním stylem, takže se dobře čte.
Uspokojivé.
V době po skončení druhé světové války to byla první kniha, která realisticky a pravdivě vylíčila život a boje partyzánů na našem území. Autor dodal kvalitní zpracování a na základě skutečností vše ztvárnil. Po mnoha letech jsem knihu pomaličku opět přečetl - je výborná!
Sugestivní válečný příběh z partyzánského prostředí. Ukazuje, že to nebylo jen takové dobrodružství, kde hodní bojovali se zlými a pak žili šťastně až do smrti. Lidé dělají chyby, které můžou mít děsivé následky, a svůj podíl viny si pak odnáší všichni zúčastnění.
Jediným rušivým elementem jsou ty příležitostné komunistické vložky.
U starých knih se vždycky bojím, zda mi bude vyhovovat styl psaní, použitý jazyk . Mé obavy se rozplynuly po přečtení několika málo řádků. Neuvěřitelně čtivé ,napínavé, strhující dílo .
Menší část mé knihovny tvoří knihy, které někdo nechtěl. Mně je jich líto, a tak je zachraňuji před likvidací. Je to takový můj knižní domov důchodců. I kniha Smrt si říká Engelchen se ocitla v mém domově. Mírně odrbaná, ale s velice živým svědectvím o partyzánech, jejich životě v lesích, horách, o jejich svědomí, smrti i cesty k přežití. Byl to boj proti nepříteli v zemi, je to i kniha o silných přátelských poutech, o zodpovědnosti.
Je to kniha z větší části o skutečných událostech, před kterou se hluboce skláním.
Hodně dobrá kniha , která nás zavede do bojů konce druhé světové války a pohled na jednu partyzánskou skupinu a jejich osudy. Příběh je napsaný chvílemi velmi drsně. Co ještě dodává na síle prožitku ze čtení,že je většina psaná podle skutečných událostí a autorových pamětí.
Knihu jsem dostal pod stromeček “od Ježíška” kterého navedl můj syn... No a v dnešní době ... říkal jsem si že číst knihu o partyzánech, nacistech, strachu, hladu a smrti... asi není nejvhodnější .. Přesto jsem ji před chvilkou dočetl a téměř jedním dechem. A udělal jsem dobře. Co jsou proti tomu zavřená kina, obchody nebo homeoffice?!
Pamatuju si, jak jsem četl úryvek v čítance na druhém stupni ZŠ a kniha mě zaujala. Po pár letech jsem si ji našel a přečetl celou jedním dechem (ona není nijak dlouhá). Strhující, výborně napsané. Některá dobová specifika vám dojdou až po čase, po trochu hlubším seznámení s naší minulostí, ale to jen dokresluje fakt, že tento příběh ve vás zůstane.
Nádherná kniha. Osobní příběh autora hodně přidává na autenticitě. Zajímavý proto byl i dodatečný autorův komentář, který vysvětloval, do jaké míry se držel skutečnosti - k mému překvapení zřejmě poměrně dost. Z lidského hlediska je to hluboký, upřímný a krásný příběh, který nám je poučením v každé době. V knize je dnes samozřejmě nepřehlédnutelná inklinace ke myšlenkám komunismu a k Sovětskému svazu, což je nakonec také zajímavé a může to pomoct porozumět dané době, když to dokážeme vzít s nadhledem.
Světový román v domácích kulisách. Opravdu silný příběh při jehož čtení jsem přestával dýchat napětím a nejednou se mi v oku zaskvěla slza dojetí. To umí jen velký autor, Ladislav Mňačko jím bezesporu byl.
Krásně napsaná kniha. Dle mého názoru mohu tuto knihu stylem a kvalitou přirovnat ke Hemingwayově románu Komu zvoní hrana.
Na střední škole jsem pořádala výpravy do babiččiny knihovny. Kromě německých knih vázaných v kůži jsem tam objevila i tento poklad. Četla jsem ji několikrát, mnoho věcí jsem nechápala. Dnes na příběh partyzánů nahlížím jinak.
Vyprávění jednoho partyzána o životě partyzánské skupiny před koncem II. světové války.
Tuto skupinu nějaký čas schovávali obyvatelé obce Ploština. Ukrývali je, živili a starali se o ně. Potom partyzáni odešli. Mysleli si, že je to pro dobro obyvatel. Vesnici nikdo nechránil.
Osud Ploštiny na konci války je nám dobře znám.
Sám autor Ladislav Mňačko byl členem ploštinské partyzánské skupiny.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Slovensko, Slovenská republika rok 1945 autobiografické prvky partyzáni Ploština podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 |  Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Kniha Smrt si říká Engelchen je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 715x |
| Čtenářské výzvě | 105x |
| Doporučených | 61x |
| Knihotéce | 294x |
| Chystám se číst | 203x |
| Chci si koupit | 50x |
| dalších seznamech | 5x |
Doporučuji nenechat se odradit tím, že se kniha objevuje v různých přehledech "doporučené četby". Je tam právem - je neuvěřitelně čtivá a napínavá, přitom se ale beletristicky drží skutečných historických událostí, které jsou pro nás významné a kterých už jsme - jako její současní čtenáři většinou nemohli být svědky. Vyplatí se na tyto události podívat očima různých postav knihy a spolu s autorem se zamyslet nad tím, jak k nám tyto události promlouvají dnes.
Doporučuju číst české vydání z roku 2020, které obsahuje (kromě zcela nového překladu do češtiny) i autorovu předmluvu z roku 1990, ve které upozorňuje i na některé další souvislosti. Sice mě poněkud překvapily některé autorovy názory - třeba na odsun Němců, ale neodvažuju se ho soudit právě proto, že já "jsem na Ploštině nebyla".
"Přemýšlel jsem o smyslu našeho nerovného boje. Jaký vlastně význam má to, co děláme? Je nás hrstka, třicet nezkušených mladých mužů. Zmůžeme něco proti dokonale organizované německé mašinérii? Pár tisíc ozbrojenců v této zemi přece nemůže ovlivnit výsledek války, neurychlí její konec ani o jediný den. Nikolaj nám říkával, že partyzán se oddílu vyplatí až po třetím mrtvém Němci. Partyzán, který nemá na pušce aspoň tři čárky, je pro hnutí pasivní silou. Nikolaj měl podobná hesla v oblibě, vyjadřoval svoje myšlenky v krystalických tvarech, v holých pravdách. Nedohodli jsme se spolu ani v otázce, co je vůči Němcům dovoleno z morálního hlediska. Copak oni nemají rodiny, ženy, děti? Je přece jen strašné je zabíjet.
„Mrtvý Němec už nezabije žádného Čecha…,“ rozsoudil náš spor Nikolaj.
Ovšemže naše činnost měla svoji váhu. Znervózňovala Němce, na cestách horami a průsmyky nebylo už jistoty. Dost Němců už padlo našimi zbraněmi, ukořistili jsme tisíce zbraní a vagóny munice, získali jsme důležité dokumenty, rozbili jsme nenahraditelné navigační a telekomunikační zařízení. Elektrické vedení jsme nadlouho vyřadili z provozu, poškodili jsme několik mostů a lokomotiv, u Strelenky leží na železničním náspu převrácený muniční vlak, u Lidečka druhý, desítky spálených motorových vozidel lemují okraje „našich“ cest. A naše ztráty jsou zatím minimální. Pět chlapců v Lipíně, čtyři padli za přestřelek. A ovšem mrtvý Nikolaj… A chlapec, který odešel ze stráže."