Smrť sa volá Engelchen
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324845/bmid_smrt-sa-vola-engelchen-bb4-324845.jpg
5
500
80
Román Ladislava Mňačka (1919 – 1994) Smrť sa volá Engelchen je jedna z najsilnejších a najvydarenejších próz o druhej svetovej vojne v slovenskej literatúre. Sugestívny príbeh partizánov v beskydských horách je zároveň dramatickým opisom zániku kopaničiarskej dedinky Ploština na sklonku najničivejšieho konfliktu v dejinách ľudstva. Dej sa odvíja ako sled spomienok raneného partizána, ktorý sa nedokáže vyrovnať so skutočnosťou, že činnosť jeho jednotky zavinila smrť dedinčanov. Problém, s ktorým zvádza vnútorný boj, sa postupne rozrastá do ťaživej otázky viny za prostriedky použité na dosiahnutie cieľa. Kniha vychádza z osobnej autorovej skúsenosti a je predchnutá úprimnou snahou o čo najpravdivejšie zobrazenie partizánskych bojov na pomedzí okupovaného Protektorátu Čechy a Morava a fašistickej Slovenskej republiky.... celý text
Válečné , Literatura slovenská
Vydáno: 2016 , Európa
Originální název:
Smrť sa volá Engelchen , 1959
více info...
Přidat komentář
Tento psychologický román mám spojený se stejně kvalitním filmem z roku 1963 od Kadára, Klose se skvělým Janem Kačerem. Zajímavé je srovnat děj knihy a filmu, když se Vám nechce spát, je to dobrá laskomina. Ploština, beznaděj, apokalypsa, mauser, konec
Knihu jsem mela doma nekolik let, nalakal me nazev, ale vlastne se mi do ni vubec nechtelo - myslela jsem, ze to bude dalsi koncentracnicky pribeh, kterych mam prectenych tak akorat. Kdyz jsem se dozvedela, ze kniha pojednava o partyzanech na Plostine, bylo jasno. O tehle kapitole nasi historie jsem toho vedela malo.
Kniha je fakt ctive napsana, napinava, vtahla me. Vzhledem k tomu, kdy ji Mnacko psal, jsem se obavala ideovych cancu, ale bylo jich tam vlastne mene, nez jsem cekala...
Nemám co říct, jeden z nejlepších románů o druhé světové válce a o málo častém tématu partyzánských bojů. Ty byly vedeny pro správnou věc, ale mnohdy za jakou cenu a kam to pak všechny účastníky vedlo Osvobození od nacistů komunisty je stále paradox.
Zanechal po sobě sirný gen, kterým neguje člověka. Zemřelo nebe. V ohni plápolá. Mysl unáší jediný možný ortel.
Smrt si říká Engelchen je nejsvětovější slovenská publikace. Poutavý příběh partyzánské skupiny je však psán z pozice reformního komunisty. Často to v románu prosvítá a mě to občas rozčiluje. "Proč by socialistická žena neměla být pěkná a hezky ustrojená?" Nicméně vyjma tohoto, je dílo nenapadnutelné.
Postavy tohto románu jsou v slovenských či českých obcích všudepřítomné a stále živé.
Ne, ještě nás nemáš, Engelchen, ještě jsi nás nedostal. Ještě ne!“
Ladislav Mňačko nebyl ve skutečnosti Voloďou, ale členem partyzánského oddílu ano, protože štvanici beskydskými lesy, a nelítostný boj na život a na smrt, které popsal v knize, se nedají vymyslet, musel je prožít.
A vyvraždění Ploštiny, dlouhá desetiletí ve stínu Lidic a Ležáků, na to se nedá zapomenout. Fatální omyl partyzánů, který stál životy desítek civilistů, je vrcholem knihy, příběhem viny, trestu a odpuštění.
„Mámo, odpusť, mámo!“
„Ať vám, chlapci, odpustí pámbu na nebesích!“
A přesto nejsou partyzáni o nic méně hrdinové, jen lidé slabí a chybující za okolností, kdy se za správné rozhodnutí platila cena nejvyšší.
Engelchen patří k nejlepším válečným románům československé literatury. Vyniká i mezi filmy. Jan Kačer jako Voloďa, Martin Růžek alias doktor Brázda a Olga Adamčíková v roli mámy Raškové.
Absolutní špička v této smutné oblasti. Poutavá, naturalistická, skvělá kniha.
Čtivá kniha s atraktivním námětem o době, na kterou by se nemělo zapomínat. jejím dost podstatným plusem je autorův realistický pohled, který není černobílý (dobří a zlí) a dokáže rozkrývat motivaci jednotlivých postav. Jako povinnou školní četbu v dobách již dávno minulých jsem to považoval spíše za otravu, ale s postupem věku to označuji za příběh k hlubokému zamyšlení.
Nedávno jsme procházeli kolem památníku Ploština a na informačních tabulích byly odkazy na tuto knihu. Objevila jsem ji v knihovně u manželových rodičů, tak jsem se do ní hned pustila, dokud ve mně doznívá atmosféra z tohoto místa. Nečetlo se mi to dobře, protože jsem věděla, k čemu se celou dobu schyluje. Jsou zde popsány otřesné pravdivé události, které se skutečně staly. Bohudík jsem válku nezažila, a proto neviním, nesoudím. A Ladislav Mňačko mě velmi příjemně překvapil tím, jak poutavě píše.
Příběh vypráví dvacetičtyřletý Voloďa z nemocničního lůžka, kde se léčí z těžkého zranění po poslední partyzánské akci.
Vypráví o partyzánech, jejich zákonech, záškodnické činnosti, o beskydských horách, kopaninách, o Ploštině. Vesnici, která poskytla úkryt a teplo domova celé partyzánské skupině, a která za to na konci války zaplatila. Vypráví o svědomí partyzánů, o pomstě, vůli žít..
I přes podrobně zpracovaný střípek válečných dějin u nás, i přes autobiografický pohled autora, který sám byl členem této partyzánské skupiny, musím dát nižší hodnocení. I přesto, že válečnou tématiku mám ráda, tady mi osud partyzánů byl zcela lhostejný. Narozdíl od osudu Ploštiny. Neumím se zbavit dojmu, stejně jako z jiných knih, že rčení po nás (partyzánech) potopa, tady platí dvojnásob.
Příběh se mi špatně četl, místy i nudil a knihu jsem neodložila jen silou vůle.
2,5/5
Za mě skvělé literární dílo. Dotýká se mě více, protože pocházím kousek od Ploštiny. Vazba je tedy i lehce citová.
Tyhle knizky, z teto nelehke doby jsou vzdycky tezce stravitelne..ovsem stoji za to se do ni pustit.
I když nemám ráda válečné romány, tak jsem se do tohoto příběhu rychle začetla. O těchto popisovaných událostech jsem nikdy neslyšela. Alespoň jsem si rozšířila mezery ve vzdělání.
Ak by som mal odporučiť nejakú knihu o partizánoch, bola by to práve táto.
Udalosti opisované na Ploštine, ešte navyše s autobiografickými prvkami samotného Mňačka, je klenotom slovenskej literatúry. Život partizánov, stret s nemeckým dôstojníkom, vypálenie Ploštiny, romantické príbehy na pozadí, Nikolajova nehoda, partizánske súdy, rozhodovanie o živote a smrti na základe zlyhaní, vplyv všetkých udalostí na psychiku samotných mužov, ktoré vyústia aj do samovraždy. Toto všetko bolo naozaj strhujúce. Aj filmové spracovanie z roku 1960 s Ivanom Mistríkom v úlohe Voloďu (to z roku 1963 som zatiaľ nevidela) hodnotím na 5/5, ako aj knihu.
24/2021 První Mňačkova kniha - i díky ní se z něj stal vůbec nejpřekládanější slovenský autor. O událostech, které kniha popisuje, jsem nikdy neslyšel. O Ploštině jsme se neučili ani v literatuře, ani v dějepise. Až zpětně jsem se dočetl, že kniha je nejen založená na skutečných historických událostech, ale hlavně, že je autobiografická, že Mňačko působil jako partyzán na Ploštině, že mnoho z popisovaných detailů je historicky velmi přesných, včetně některých jmen (Baťa, Machů). Během čtení jsem se podivoval, jak přesně, uvěřitelně je popsán život partyzánů, a teď teprve to dává smysl. Mňačko skutečně jen popsal svou vlastní životní zkušenost. A že jde skutečně o pozoruhodné věci - partyzánská taktika, popis činnosti, přemýšlení, přijímání nových členů, partyzánské soudy - stále znovu a znovu mě šokovalo, jak snadno se rozhodovalo o životě a smrti, jak malou cenu má lidský život. Dnešní optikou zcela nepochopitelné chování. Ale válečnou optikou to nemohlo být jinak. Jakmile někdo selže - stačí jen trochu, musí zemřít. __ Zpočátku chvíli trvalo, než jsem se do knihy začetl. Dějová linie odehrávající se v nemocnici s hezkou a naivní sestřičkou Eliškou a dobráckým doktorem Brázdou, kteří se snaží titulního hrdinu Voloďu (tvle co to je za jméno:) postavit zpátky na nohy, mě moc nebrala. Moc sladkobolné, strašně, strašně moc patetické. Ale jen co se Voloďa zabere do vzpomínek a na čtenáře vyskočí krutá realita partyzánského života, tak je to jízda. Smutné, kruté, napínavé, děsivé, občas také patetické, občas s (v dnešní době směšnými) pro-komunistickými žerty, ale hlavně věrohodné vykreslení šílené doby, kterou si nikdo z nás neumí ani představit.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Slovensko, Slovenská republika rok 1945 autobiografické prvky partyzáni Ploština podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 |  Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Kniha Smrť sa volá Engelchen je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 715x |
| Čtenářské výzvě | 105x |
| Doporučených | 60x |
| Knihotéce | 294x |
| Chystám se číst | 203x |
| Chci si koupit | 49x |
| dalších seznamech | 5x |
Velice čtivý a velmi dobře vystavěný válečný román. Mňačko nikterak nezastírá, že v popisované partyzánské jednotce, a zřejmě i v mnohých dalších, byl sovětský velitel a sovětští poradci, kteří již v té době věděli, že Československo bude vazalem Sovětského svazu a i pomocí partyzánů chtěli mít budoucí državu pod kontrolou. V knize nejsou popisovány žádné mimořádně kruté činy mstících se partyzánů. Tady autora podezřívám, že si některé skutky nechal pro sebe. Jinak nemám nic dalšího, co bych knize vytknul. Je zde krásně popsané prostředí Beskyd, organizace partyzánů, boje v horách i atmosféra končící války. Mihne se zde i Otto Skorzeny, který tady má důležitou úlohu. Kniha stojí za přečtení, jen musí mít čtenář na paměti, že autor byl v době jejího vzniku stále ještě přesvědčený komunista.
Citace: Ne, Engelchene, ještě nás nemáš, ještě jsi nás nedostal!