Smrt má kola

17.09.2011

Auto, kára, bourák, žihadlo, ale také stará plechovka, pojízdná popelnice apod. Snad nic jiného tolik nesymbolizuje člověka ve dvacátém století, jako automobil. Pouhá věc, umělý stroj bez života a mysli, který však dokázal zmenšit svět a zcela pozměnit lidské chování a myšlení. Je to zřejmě první věc (nebudeme-li počítat zvířata, ale zvířata dnes za věc považuje jen ten největší zabedněnec, jako např. Cyril Svoboda z KDU-ČSL), která vás napadne, jíž člověk dává jméno (náš pekáč se jmenuje Viktor), často mu přiděluje ve své hierarchii, rodinnému statusu či obecně žebříčku hodnot svého života mnohem větší místo a prostor, než by si zasloužila. Na druhou stranu, vědomě opomíjí zjevná fakta. Tolik se brojí proti zkázonosnosti tvrdých drog (registrovaný počet úmrtí následkem požití drogy za rok 2003 je 124 obětí), ale fakt, že prostřednictvím aut ročně přijde o život mnohem více lidí (749 mrtvých za rok 2010 – a to je ještě nejnižší číslo od roku 1990) a dojde k mnohem větším hmotným škodám (4 924,99 mil. za rok 2010) je přehlížen a nikomu to nestojí ani za myšlenku. Mnoho lidí má plnou hubu životního prostředí, když odhodíte papírek (který se hodně rychle rozloží) vedle odpadkového koše, ale že se kvůli autům plošně ničí životní prostředí, kácí lesy, vysušují a jinak drancují přirozené ekosystémy a půda zalévá asfaltem a betonem, proti tomu se ozve jen málokdo. A to již nemluvě o tom, co automobil dělá s lidskou psychikou. Asi každý/á z nás se jednou stal/a tzv. pirátem silnic, uzavřeni, izolováni v soukromí a „bezpečí“ vlastního vozu jsme pouštěli/y hromy blesky na cyklisty, chodce a vůbec celou tu lidskou pakáž, která by si zasloužila přejet parním válcem.
Budu-li různé antologie duchařských a upírských povídek považovat spíše za žánrové (neboť duchařiny a upířiny je možné považovat hlavně za pod/subžánry horroru) antologie, Smrt má kola je zřejmě první tématická antologie, která se mi dostala do ruky. Vyloženě tématická, protože se v ní mimo jiné odráží např. již zmíněný duchařský žánr.
Peteru Hainingovi se povedl opravdu bravurní kousek. Pouhým výběrem horrorových a sci-fi (horrorových) povídek, jejichž hlavním tématem je automobil a jeho postavení v lidském životě, a to v mnoha jeho aspektech, i těch dotažených zdánlivě ad absurdum, dokázal postihnout, vylíčit a předpovědět mnohé ze společného života lidského jedince a automobilu. Přesně toho automobilu, jež se, jako málo jiná věc, stal nedílnou součástí lidského života a člověk si k němu dokázal vytvořit jakýsi vztah.
Jenže tento vztah má mnohdy jednostranně negativní následky. Ač se to na první pohled příčí zdravému rozumu, není to člověk, kdo ovlivňuje (i když je jeho tvůrcem a stvořitelem) automobil, ale je tomu právě naopak. To automobil ovlivňuje lidskou psychiku, lidské jednání, lidskou mysl a jeho chování. To automobil se v mnohých lidských myslích mění v jakéhosi boha, jež je zbožňován a veleben. To on se pro mnohý lidský život stal alfou a omegou. To automobil se v podstatě stal jakýmsi nástrojem apokalypsy, jež získala nádherné a výstižné pojmenování carmageddon (který je v knize poněkud kostrbatě, a myslím si, že naprosto zbytečně, přeložen jako autogeddon), mnohdy je to právě automobil, co určuje sociální status lidského jedince (ať už se nám to líbí nebo ne).
To vše z různých pohledů a přístupů vystihuje devatenáct povídek žánrových klasiků a klasiček. Takřka grandiózní výběr, což symbolizuje např. fakt, že je to zřejmě antologie, z níž bylo zfilmováno nejvíce povídek, co jsem četl.
Kingovy Kamiony jsou pravděpodobně již hodně známou klasikou, snad i díky filmovému zpracování z roku 1986 v režii samotného Stephena Kinga. V povídkové podobě mnohem méně humornější, ale za to syrovější příběh o tom, když se něco zdánlivého stane skutečností a automobily opravdu začnou ovládat a podmaňovat lidstvo. 70%
Již v úvodu povídky Mračno prachu Haining informuje, že „přízračná vozidla jsou tématem, které se v literatuře pravidelně vyskytovalo dávno před vynálezem automobilu. Tajemné kočáry a podobné povozy už tehdy strašívaly na cestách a silnicích.“ A to je vlastně nejlepším vyjádřením obsahu Bensonovy povídky, jež možná trochu utrpěla svým stářím a poměrně rozšířenou zápletkou, což nedokázal zachránit ani povedený autorův styl. 50%
Cestování v čase prostřednictvím automobilu už budeme mít zřejmě navěky spojené s trilogií Back to the Future, ovšem že to nebyl originální nápad nám odhalí výborná povídka autora literární předlohy Invaze zlodějů těl Jacka Finneyho o jednom mladíkovi, jenž strašně rád restauruje stará auta a prostřednictvím jednoho z nich se dostane do jiné doby a je mu umožněn takřka „božský“ zásah. 80%
Stejně jako domy, i automobily mají někdy svou neblahou a pochmurnou minulost, jež se promítá do současnosti. Vůz z druhé ruky, osmiválec Highway, jež si zakoupí advokát Canning podle všeho kdysi náležel podezřelému individuu, po němž zůstala jen tmavá skvrna na sedadle. Že to není jen ona, Canningova rodina zjistí hodně brzo, respektive takřka ihned, kdy v Highwayi začne jezdit. 60%
Povídka Souboj o řidiči osobního, který se stane obětí terorizování řidičem kamionu, poprvé vyšla roku 1971 v Playboyi, později podle ní její autor Richard Matheson napsal scénář, jehož převedení do filmu se stalo režisérským debutem Stevena Spielberga. Film jsem dosud neviděl, ale povídka má opravdu koule. 80%
Znáte pohádku o té holčičce, která navštíví domeček medvídků, každému ují z talíře a vychrápe se mu v posteli? A tu základní větu celé pohádky „Kdopak to jedl/spal z mého talíře/v mé postýlce.“? Nikdy by mě nenapadlo, že by se podle ní dal napsat tak výborný horrorový klenot. Antonia Fraser to svou povídkou Kdopak to seděl v mém autíčku dokázala. Silný nadpřirozeně (ale opravdu?) psychologický útok přímo na komoru. 100%
O tom že Smrt nepřechčijete ani v tom sebelepším autě vypráví Ten není z Detroitu. Lansdale si v ní u mě, po ne moc příjemném prvním setkání prostřednictvím jeho sbírky Bizarníma rukama, coby horrorový autor trochu poupravil renomé. Smrt je opravdu ultimativní, konečná, neměnná, ať ji honíte a štvete po silnici jak chcete. Ovšem je, jak se ukáže, i milosrdná. Tak bacha na to, až vám před barákem někdo třikrát zatroubí. Ne zrovna originální námět má však typicky Lansdaleovský styl a výbornou mytologii. 70%
Nikdy nezastavujte na dálnici je zřejmě nejpovedenějším vyjádřením toho, jak se okolní civilizace a okolní vjemy, prostě okolí jako takové, bez jakékoliv vlastní snahy či přispění daného jedince dokáže (a v této povídce právě i prostřednictvím automobilu) ovlivnit jeho myšlení, chování a jednání. Asi znáte tu klasickou scénu z mnoha komedií: Policajt: Když jste nevinný, proč jste tedy utíkal? Honěný: Protože jste mně honil. Skvěle napsaná, akční, mrazivá povídka z komickým nádechem a neočekávaným zvratem. 90%
U kratičké „povídky?“ Auto smrt se nemohu zbavit dojmu, že vznikla jen a jen pro to, aby měl v antologii svou povídku i její editor. Haining zřejmě chtěl mít v sebou editované antologii i nějaký svůj výtvor a nic lepšího ho prostě nenapadlo. 40%
Noční soud je klasickým příběhem o mnohdy trefném a platném pořekadlu, že na každého jednou dojde. Velmi letmá variace na Dickensovu Vánoční koledu je příběhem arogantního řidiče, jež po přejetí malé holčičky stane před soudem, pravda, trochu podivným a netypickým soudem, ale trest je drsnější než ten pověstný nejvyšší. Autorka Mary Elizabeth Counselman nechá jednu z postav pronést trefnou větu: „Nic takového jako náhodná smrt neexistuje! Nehody jsou vraždy – protože jim někdo mohl předejít...“ Povídek na podobný námět v horrorovém žánru koluje mnoho, tahle je alespoň slušně napsaná. 60%
Úsek častých nehod mi připomíná přesně ty příběhy, kdy se autorův záměr a čtenářův úsudek naprosto minou. Ostřílený autor Ramsey Campbell asi opravdu chtěl něco říci, jeho nápad a styl napsání povídky mu určitě připadal velmi zajímavý, ale celá povídka jen jako by kolem mě pouze proběhla. Moc mě to nezasáhlo. 40%
Když ten nejlepší závodník už nemá, s kým by závodil, nakonec mu nezbude nic jiného než přijmout výzvu samotné smrti. A to zpravidla bývá jeho Poslední závod. Nic originálního, ale dobře napsané s dobrým nápadem proložit příběh textem zlidovělé písně o hlavním hrdinovi. 70%
„Jedním z nejpozoruhodnějších jevů spojených s motorismem jsou „strašidelní stopaři.““ Stopař Roalda Dahla je nejen pozoruhodný, ale i podivuhodný a tajemný, ale také velmi svérázný a humorný a povídka je další klenot z celé antologie. Zábavné, tajemné, mrazivé. 90%
V roce 1996 natočil David Cronenberg další ze svých kontroverzních filmů Crash o lidech, které sexuálně vzrušují automobilové nehody. Film se, samozřejmě (?), stal terčem ostré kampaně (naštěstí neúspěšné) za jeho zákaz, protože by v divácích mohl probouzet „zvrácenost a morální zkaženost“. Jen by mě zajímalo, kolik z odpůrců filmu vědělo, že povídka J. G. Ballarda Srážka, jež byla předlohou pro Cronengergův film, je ještě mnohem šílenější a morbidnější, než samotný film. Je to opravdu šílenost. Naštěstí. 90%
Hráli jste někdy kontroverzní počítačovou hru Carmaggeddon? Nevíte o co jde? Jste řidičem auta a vaším úkolem je srazit co nejvíce ostatních aut a chodců a získat tak více a více bodů. Ta hra vznikla na základě kasovního trháku Rogera Cormana z roku 1975 s mladým Sylvesterem Stallonem v hlavní roli. A Corman svůj film natočil podle povídky Iba Melchiora Jezdec, poprvé vydané již v roce 1956 (vždycky jsem si myslel, že padesátá léta byla v jistém ohledu ta nejšílenější z celého minulého století). Výborné povídky, při jejímž čtení tuhne krev, mozek odmítá přijímat poselství, jež mu nesou čtená slova, duše odmítá příbuznost k lidskému rodu a čtenář nakonec zjišťuje, že by ho podobná realita možná pobouřila, ale určitě nepřekvapila. 100%
Roztomilá projížďka je moderní automobilovou variací na „gentlemanské“ souboje 19. a počátku 20. století. Moderní v tom, že místo kordů a pistolí se používají automobily. V okamžiku, kdy hlavní hrdina George vyřkl větu: „Ten zmetek urazil mou chlapskou hrdost,“ a vyzval onoho zmetka na souboj, nedomýšlel, že ani vítězství v tomto souboji vlastně není vítězství a že kdyby zchladil svou uraženou ješitnost a dal na rady své ženy, udělal by nejlépe. 100%
Autodafé Rogera Zelaznyho svým způsobem již funguje. Gladiátorské demoliční souboje/závody aut jsou minimálně ve Spojených státech oblíbenou zábavou, při níž spousta starých vraků odchází do automobilového nebe. Z tohoto ohledu povídka ztrácí na síle, i když je navlečena do silně futuristického oblečku a dle slov samotného autora je „pronikavou extrapolací naší „mobilní kultury““. 70%
Masivní, zřejmě nezastavitelný, nárůst překračování zákona a kriminality (jedno jestli drobné či velké) jednou zcela jistě povede ke zostření represivních zákroků a nemilosrdným trestním postihům. Třikrát a dost zřejmě přestane stačit. A tak dojde k nejtvrdšímu postihu bez ohledu na to, zda spácháte hrozný zločin, nebo jen pouhý Přestupek. Autorem originální a zajímavé povídky je někdejší automobilový závodník William F. Nolan, který o jejím vzniku napsal: „Faktem je, že jsem často mimo závod jel stejně rychle jako při něm. Výsledkem byla hotová sbírka přestupkových bloků. Nevzali mi řidičák, ale určitě bych si to byl zasloužil. Silničáře jsem považoval za své nepřátele. Začal jsem si myslet, že si mě vybrali za svou osobní oběť – a jelikož jsem si od svého znechucení z neustálých postihů a pokut nemohl ulevit jinak, sedl jsem jednou odpoledně k psacímu stroji a rozhodl jsem se mu svoji frustraci svěřit.“ 100%
Tvá krev jest jako mléko vás bude bavit, máte-li rádi temné futuristické postapokalyptické fantasy s pohanskými prvky. V tomto rozvleklém a utahaném duchu se nese valná většina povídky, čímž u mě ztrácela na kvalitách, než došlo k překvapivému a povedenému závěru při němž ukazatele mé spokojenosti najednou povyskočily do příjemných hodnot. V daleké budoucnosti, kdy člověk, který řídí auto manuálně a stíhá sluneční paprsky, jež ve smogu a kouři na zemi proniknou jen tu a tam, je považován za renegáta, se pro něj slunce a auto stanou bohy, jež je třeba uctívat a přinášet jim..... 70%.
Hainingova antologie mě hodně potěšila. Stala se čtvrtou nejlepší a nejpovedenější česky vydanou antologií horrorových povídek. Což je již samo o sobě co říct. Přesto jsem našel i jisté negativum, tím jsou názvy filmů podle povídek. V předmluvách k jednotlivým povídkám, podle nichž byly natočeny filmy, nebo jež se staly inspirací k filmům, totiž někdy dojde k tomu, že je v nich jeden jediný film zmíněný dvakrát pokaždé pod jiným (asi je třeba zdůraznit, že českým) názvem. U povídky Jezdec je tak např. film Rogera Cormana z roku 1975 jednou zmíněn jako Cesta gladiátorů, podruhé pak jako Závod smrti 2000. A čtenáři, vyznej se v tom jak chceš. Přitom by stačilo uvést původní název filmu (alespoň v závorce). Mimo nízkou kvalitu některých (minima) povídek je to tak nejvýraznější a zřejmě jedinou vadou na jinak skvělé antologii.
Čistý průměr jednotlivých povídek vychází přesně na 75%. Jenže celek jako takový je mnohdy více než součet jednotlivých částí celku. Za ten dojem, který ve mně kniha celkově vyvolala, se nijak nebojím jít mnohem výše, až na 90%.