Slunečník proti sekyře

Někdy se stane, že vám kniha nesedne. A někdy vám OPRAVDU nesedne, což je přesně můj případ s knihou Slunečník proti sekyře.
Pochopila jsem sice nápad, kam autorka míří, zároveň jsem ale nepochopila vůbec nic... Pokud vám to přijde matoucí, tak přesně tak jsem se já cítila při čtení.
Kniha mě neuvěřitelně zaujala anotací, lákal mě motiv knihy v knize, lákalo mě mystično a zároveň jsem byla zvědavá i na to, jakým způsobem autorka vše zasadí do prostoru Prahy.
Na problémy jsem ale narážela snad v každém ohledu. Nesympatické postavy, ve kterých bylo velmi těžké se orientovat, roztříštěnost děje a navíc úryvky z oné knihy, které mě vlastně nebavily a přestože jsem se na ně těšila, při čtení mi spíše překážely.
Je možné, že jsem po knize sáhla ve špatný čas a na surreálno jsem zkrátka neměla náladu. Na druhou stranu si ale troufám tvrdit, že méně je někdy více a v tomto případě mi všechny prvky přišly příliš.
Většinu knihy jsem přečetla za jeden den a to jen proto, abych se k ní už znovu nemusela vracet (jsem chorobný dočítač a když už sepisuji názor, chci ho ucelený). Ani konec to v tomto případě nezachránil a vstup další zápletky děj jen zbytečně zkomplikoval.
Po další knize od autorky s největší pravděpodobností nesáhnu, protože si myslím, že mi její styl psaní nesedl. Pokud vás ale bavily knihy od Daniely Hodrové nebo Michala Ajvaze, myslím, že by vás tato mohla zaujmout.

(SPOILER) Váhal jsem, zda dát tři, či čtyři, tak dávám půl. Přitom bych souhlasil i s těmi, kteří zde knihu hodnotili negativně. Ano, je to sebestředná onanie, ale která postmoderna není? Ano, postavy jsou ploché, ale to mi taky nevadilo. Co dále hodnotím kladně: různé motivy související s metatextem, snahu pochopit město a kulturu, do které jsem se přistěhovala (a je zajímavé to číst z pozice člena této kultury) a zahlcení čtenáře nad únosnou mez, což byl podle mě záměr. Jakmile člověk ale pochopí, že pasáže z vložené knihy Paradoxní svlékání si nemusí pamatovat, dost z té dávky eliminuje. Hodně se mi líbila vrcholová scéna, kdy byly tři hrdinky konfrontovány na chodbě, a doufal jsem, že to ještě bude pokračovat, ale pak to trochu vyšumělo. Něco možná byly narážky na něco, co jsem nedokázal rozklíčovat (žena v teplákovce, svatba v bazilice, divné rekvizity svatební noci, kamenná velryba v Klementinu apod. - ta svatba byla možná narážka na ples v Mistrovi a Markétce?), ale to asi nevadí. Některé obraty si budu určitě pamatovat dlouho. Každopádně, ani já jsem knihu nedočetl napoprvé - jakmile se na scéně objevila nahá žena maskovaná za krtečka, říkal jsem si, že už je to moc velká blbost. Ke knize jsem se ale vrátil a jsem rád.

Nehodnotím hvězdičkami, protože jsem nedočetla. Trápila jsem se asi do poloviny a pak jsem to vzdala. Buď je to pro mnohem pokročilejší čtenáře než jsem já, nebo se to prostě autorce tak úplně nepovedlo. Snad si to své fanoušky najde, já mezi ně patřit nebudu.

Když chceš hrozně být Ajvaz nebo Kafka, ale umíš psát jenom jednotlivé věty, ale ne příběh...
Když chceš napsat hrozně moc příběhů, ale u každého ti po pár stránkách dojde dech, tak z nich uděláš rekvizitu měnící se knihy ve svém příběhu bez nějakého dramaturgického oblouku...
Když si myslíš, že umění spočívá v tom narvat do díla co nejvíc narážek na lepší autory, než jsi sama.

Pak vznikne něco jako Slunečník proti sekyře. Neskutečně únavné čtení a náhodná intelektuální onanie autorky, která nezapomene do knihy narvat omšelé turistické i tisíckrát omleté historické prvky, aniž by vedly k nějaké pointě. Ztráta času a velké zklamání.

jelikož jsem Perník nedokázal dočíst, zkusil jsem Slunečník s nadějí, že mě udrží známé prostředí... no, Oyeyemi je na mě strašlivě ukecaná, jestli se tou avizovanou snovostí myslí volný proud asociací, tak budiž, ale udržet při téhle transkulturní směsce fantastických syntéz s rozmanitými odbočkami pozornost přes 200 stran je únavné
snad jsem aspoň pochopil správně symboliku názvu: chránit versus útočit

Zvláštní kniha. Většinu času jsem se v ní ztrácela jako v labyrintu. Když už jsem konečně začínala mít pocit, že jsem na správné cestě, zase mě to hodilo jinam a já se jen zmateně rozhlížela, kterým směrem dál. Ale odložit jsem ji nedokázala. Stále mě něco nutilo číst dál. Asi úplně nepatřím do cílové skupiny, toho, že se mi dostala do rukou, však nelituji. Rozhodně to bylo zajímavé čtení, které by se mohlo trefit do vkusu třeba milovníkům knížek Michala Ajvaze.

Tato kniha (zdráhám se napsat román) není vůbec jednoduché čtení. Není tu lineární děj, čtenář fascinovaně přihlíží bizarním událostem, které jsou líčeny jako suchá fakta... a přesto jsem nedokázala text odložit. Pohltila mě hra se jmény postav, příběh v příběhu v příběhu, tajemství neustále se měnícího textu románu v románu. Odkaz na kafkovské pojetí absurdity je do očí bijící. Pro rozklíčování dalších si budu muset doplnit vzdělání (Borges a další). Vlastně nevím, zda lze takovou knihu s klidným svědomím doporučit dál. K takové četbě si musí každý najít cestu sám.

Helen Oyeyemi je na mém readingu listu už léta. Oslovil mě její osobní příběh, že se cizinka usadila v Praze, i zájem o archetypy a pohádky, které mě také fascinují. Když jí nedávno vyšla tato novinka, byla to příležitost po ní konečně sáhnout, a tak se taky stalo.
Musím přiznat, že tak rozporuplné dojmy a pocity jsem z četby neměla už dlouho. Buď se mi kniha líbí, anebo si řeknu, že mě to minulo. V tomto případě jsem ale úplně rozpolcená.
Když jsem Slunečník četla, cítila jsem, že čtu velmi dobře napsanou, zajímavou knihu zdatné autorky s velice originálním a specifickým rukopisem. Oslovilo mě pojetí Prahy-města jako protagonisty, magie, fantazie, ta svoboda a hravost, že ,,všechno je možné", tak proč by ne? a rozdílnost úhlů pohledu a vnímání člověka zobrazované na příkladu jedné knihy.
Samotná četba mě ale nebavila, těžce jsem se prokousávala každou kapitolou.
Je to zvláštní pocit, protože po dočtení a podívání se na knihu jako celek jsem si řekla: zajímavé dílo a autorka a hodně hlubokých témat k prozkoumání. A přitom vlastně nemůžu říct, že bych si knihu užila a někomu ji doporučila.
Jsem tu zvědavá na více názorů....

Číst Helen Oyeyemi je jako procházet fascinujícím snem a zdá se mi, že z jejích česky vydaných knih Slunečník proti sekyře v tomto dosahuje vrcholu. Je to "chaotické", asociativní a – pro hledače logické narativní stavby za každou cenu – nejspíš i frustrující. Ale nechat se unášet na vlně imaginace tohoto snového průvodce Prahou je krásné. Hodně mě bavil calvinovský motiv měnící se knihy, ačkoli místy mi ty pasáže z ní připadaly už maličko dlouhé, na konci románu se mi volný proud hlavního děje trochu rozpadl před očima (po scéně na letišti, která je skvělá, už toho na mě bylo trochu moc), proto nehodnotím nejvýše. Ale i tak je to velký čtenářský zážitek, který mi zůstane v hlavě ještě dlouho, neb autorčiny knihy patří k těm, které dělají náš svět magičtějším místem, pokud se jimi necháte prostoupit. A proto patří Helen Oyeyemi k mým oblíbenkyním.