Slunce, voda, vzduch: Zrod moderního turismu

Turistika, cestování, pobyty u moře, na horách, v lázních, delší výlety za památkami a uměním či sportem apod. jsou dnes běžnou součástí našeho života. Zejména díky letecké dopravě není problém být za pár hodin kdekoli na světě. Ale jak to bylo v minulosti? Jak lidstvo cestovalo v éře dostavníků, před železnicí a při jejím rozvoji, před érou letadel? Jak se proměňovaly duše, imaginace a každodenní zážitky moderních turistů? O tom se dočteme v knize Slunce, voda, vzduch historika Jana Pezdy (*1990) opatřené podtitulem Zrod moderního turismu (vydala Paseka a Ostravská univerzita). Pezda, působící na katedře historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity a jako učitel dějepisu na základní škole v Bohumíně, se specializuje na dějiny turismu, sportu a tělesné kultury v 19. a 20. století. Ve své bohatě obrazově dokumentované historické monografii čerpá z desítek deníkových a cestopisných záznamů slavných i neznámých Středoevropanů; najdeme mezi nimi např. Franze Kafku, Maxe Broda, Zdenku Braunerovou, Františka Palackého, J. W. Goetha či olomouckého lékaře Maurice Remeše, který toho procestoval opravdu hodně a o svých cestách si vedl deníky. Každý obrazový dokument autor doprovodil delším komentářem, který je sám o sobě velmi cenný a zajímavý.

Po stručných úvodních kapitolách o cestování v antice, středověku a novověku, v němž hrají důležitou roli tzv. kavalírské cesty zámožných mladých mužů, objevování přírody, zkamenělin či romanticky působících hradů a zřícenin, se dostaneme k pojednání o zrodu turismu jako cesty do minulosti za poznáním historie, ale i cesty do budoucnosti za něčím pokročilým, rozvinutým, rušným či kosmopolitním více, než je prostředí, z něhož turista pochází. Oba následující obsáhlé oddíly se pak věnují oběma těmto „cestám“ podrobněji. Jsou tu útěky do přírody, poznávání hor, objevení Krkonoš či Alp, lesy, pomníky času i národních dějin, kamenní svědkové dávnověku, volání po záchraně starých hradů, regenerace, relax i sex v lázních (autor rozlišuje tři vodní světy: koupele, lázně a mondénní lázně), šlechta, měšťané a venkované v lázních, léčebné pobyty založené na hnutí za životní reformu, mořské lázně a vůbec pobyty u moře (zde autor neopomene ani proměny koupacího oblečení či tzv. koupací vozy, opalování apod.) i lázně jako „rezervoár zakázaných slastí“.

Oddíl o cestách do budoucnosti se věnuje železnici, která cestování posunula do zcela jiné dimenze; vlak je tu znamením „pokroku“, zrychlení a nárůstu turismu. Je tu podzemní dráha, opět jiná dimenze cestování a poznávání měst. A je tu zachycen i nástup letecké dopravy, i když autorovo pojednání končí zhruba mezi dvěma světovými válkami. A nechybí ani kapitola o cestování do západních metropolí, do Londýna, Paříže, Amsterdamu, Říma či Vídně. Vídeň je ovšem pro turisty, kteří viděli třeba rychle se rozvíjející Paříž, Londýn, Berlín či New York, město, které tyto pokrokové metropole teprve dohání. Alespoň vzdáleně se jim ale začíná podobat, „na rozdíl od maloměstské Prahy, která je až do zániku habsburského mocnářství cílem nanejvýš nacionálního poutnictví“, jak píše autor, a která dělá dojem „velkoměsta, jež nelze brát docela vážně“, jak psal Max Brod v roce 1911. Povedená kniha!