Slová vďaky
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421451/bmid_slova-vdaky-xH1-421451.jpg
4
625
184
Úspešná francúzska prozaička (1966) vo svojej knihe opäť otvára Pandorinu skrinku našej doby: starnutie vo svete nesúcom v génoch skúsenosť z globálnych katastrof, ktoré pripravili Európanov o ich ľudskú autenticitu. Hrdinkou novely je žena v zlomovej situácii: bývalá jazyková korektorka Miška stráca kontrolu nad svojím životom, ale súčasne aj nad slovami. Napriek všetkému toto niekdajšie židovské dievčatko pokračuje v celoživotnom pátraní po osobách, ktoré ju pred rokmi nezištne zachránili pred holokaustom. Chce sa im poďakovať za ich šľachetný čin, ktorým riskovali vlastné životy. Autorkino vnímanie konfúznej zložitosti miléniového sveta sa prenáša najmä do dialógov v domove pre starých postihnutých ľudí, ktoré starenka vedie s dvoma blízkymi ľuďmi. S Máriou, sirotou, ktorej sa ujala po smrti asociálnej matky, a Jérômom, logopédom usilujúcim sa zmierniť následky jej postupujúcej stareckej demencie. Práve túto situáciu autorka využije nielen na zachytenie mentálne zložitého stavu citlivej ženy na hranici života a smrti, ale aj na načrtnutie sociálnych a morálnych problémov storočia.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , Ikar (SK)Originální název:
Les Gratitudes , 2019
více info...
Přidat komentář
De Vigan mě pokaždé přiměje se zamyslet. I když musím přiznat, že tentokrát na mě byla až příliš strohá. Přesto vnímám, že pro každého, kdo viděl své prarodiče - nebo rodiče - stárnout, by tato kniha mohla mít smysl. Smysl, při kterém si představíte stisky rukou, "scvrkávání" blízkých, ztrátu smyslů a odcházení.
Vděk může na jednu stranu působit jako jednoduchý, prostý příběh. Ale právě ta jednoduchost je asi to, proč ta kniha je tak skvělá.
Důvod, proč mě kniha zaujala, byl ten, že mě samotnou během čtení začaly napadat myšlenky, jak to asi bude vypadat, až budu stará já a to se mi snad u žádné knihy nestalo. Myslím, že když je člověk v mladém věku, tak nepřemýšlí, co bude za 30 nebo 40 let a bere za samozřejmost, že není nijak omezován vlastním tělem nebo věkem, ale za těch 30, 40 let to tak být nemusí a kniha vás tak ponoukne k zamyšlení. Za mě je to tedy bravurně zpracovaný lidský a dojemný příběh o ztrátách a stáří a myslím, že kniha se dotkne hodně lidí, protože stáří se bude jednou týkat nás všech.
Dalším hlavním tématem knihy je právě samotný vděk. V knize se řeší, co vlastně znamená být vděčný, skutečně vděčný a tento pocit je tam také skvěle zachycen a vykreslen. Knihu tak určitě doporučuji.
Delphine mě zatím nikdy nezklamala. Vděk je poměrně útlá knížka, ale zanechá hlubokou stopu. Na chvíli se zastavit, zapřemýšlet nad schopností se dorozumívat, komunikovat. Necítit se sám. Zamyslet se nad rodinou, vztahy, životními prožitky a stářím s jeho ztrátami a beznadějí. Bylo to krásné čtení, ostatně jako vždy, když sáhnu po knize od Delphine de Vigan.
Moc pěkné zpracované téma stárnutí a zapomínání s velikou dávkou citlivosti až roztomilosti.
Kniha mě velmi zasáhla, donutila mě se zamyslet nad tím, co je v životě nejdůležitější a čemu věnovat svůj čas.
"Můžu spát u tebe? Necháš rozsvíceno? Zůstaneš tady? Necháš otevřené dveře? Zůstaneš u mě? Nezhasneš, že ne?"
Zavzpomínala jsem na naše staroušky, kteří mi často velmi chybí.
Je těžké se smířit s tím, že neexistuje "žádná výjimka z pravidla, nějaké jiné vyústění, nějaký směr B, který by umožnil vyhnout se té zkáze". Všichni zestárneme.
Slibuji, že svůj vděk rodičům sdělím.
Co bylo na knize dobré, byl její námět. Proto jsem si ji i vybrala ke čtení, ale zpracování mne bohužel neoslnilo. Bylo to o ubývání slov a chtělo to použít mnohem více slov, abych byla spokojená. Nevím, proč je tento úsporný styl v současné době tak populární, snad je to tím rychlým životem, kdy není čas rozebírat do detailu věci, ale rychle, stručně, povrchně vše "zkonzumovat" a jít od toho. Vše podrobné je zřejmě pomalé a nudné. Styl autorky možná čtenáři vnímají jako úderný, ponechávající prostor pro vlastní představy a vjemy, ale pro mě to není. Mám ráda, když je příběh košatý, plný sdílených pocitů a myšlenek, jedině pak ho mohu prožít natolik do hloubky, že mi to přinese zážitek a emoce. Tohle bylo, jako by mi někdo vyprávěl o staré paní a jejím životě - sice je to smutné, ale nic víc. A na konci knihy si čtenář může ověřit, nakolik byl vnímavý a zda text dobře pochopil, protože je tam zařazen doslov, který všechno, co chtěla autorka sdělit, vysvětluje... :-)
Ztracená slova, nová vytvořena. Oceňuji překladatelskou práci. Po přečtení nad knihou hluboce přemýšlím. Čas je velmi dráha veličina, tak ho věnujme těm na kterých nám záleží.
Silné téma, které nenechá jen tak někoho chladným. Vyprávění o stáří a zapomínání slov mě přimělo přemýšlet. Myslím si, že knihu by si měl přečíst úplně každý. Delphine de Vigan mi dokazuje, že současná francouzská literatura je pro mne jednou z nejkvalitnějších. Věřím, že se k příběhu Mišky jednou vrátím. Kniha je dojemná, ve své podstatě i zábavná - aniž by se kdo vysmíval stáří a nemohoucnosti. DOPORUČUJI!
Knížku četla i moje 75 letá maminka, už vím, že to pro ní muselo být těžké čtení. Sama vidí, jak se její tělo i mysl čím dál víc zahaluje do stáří, i ona někdy těžce hledá správná slova a bojuje s nepružností a má vztek na to, že ne vše jde tak, jak by si představovala. S tím se asi každý smiřuje i vyrovnává jinak.
Rozhodně je knížka sice tenká co do objemu, ale co do obsahu je obrovská.
"Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát za den jste řekli děkuji? Děkuji za sůl, za otevření dveří, za informaci. Děkuji za drobné, za bagetu, za krabičku cigaret.
Taková ta automatická, mechanická poděkování ze zdvořilosti, ze společenské zvyklosti. Téměř bezobsažná.
Občas opomenutá.
Občas přehnaně zdůrazněná: Moc ti děkuju. Děkuji ti za všechno. Tisíceré díky.
Mnohokrát děkuju.
Pracovní poděkování: Děkuji vám za odpověď, za pozornost, za spolupráci.
Už jste někdy přemýšleli o tom, kolikrát v životě jste poděkovali doopravdy? Vyslovili skutečné díky? Vyjádřili svou vděčnost, svůj vděk, dluh?
Komu?
Učiteli, který vás přivedl k četbě? Mladíkovi, který zasáhl, když vás na ulici někdo přepadl? Lékaři, který vám zachránil život?
Životu samotnému?"
Přečte-li 20letý, může se docela pobavit. Přečte-li 40letý, donutí ho kniha k zamyšlení. Přečte-li 50letý, půl knihy propláče. Jsem poslední kategorie a děkuji za tuto knihu.
Tohle pro mě bylo těžké. Hodně jsem během čtení myslela na svou babičku, která se postupně "ztrácela" podobně jako paní Miška. Vybavily se mi nějaké ztracené vzpomínky a docela jsem si poplakala. Knížka sama je pěkná, byť mi "neučarovala" (podobně jsem na tom s předchozími Pouty). Každopádně jméno Deplhine de Vigan je pro mě zárukou kvalitní a příjemné četby.
Delphine de Vigan neumí napsat špatnou knihu. Jednoduše každé její dílo je zcela odlišné a detailně propracované. Nejde o dramatický děj, nýbrž se zaměřuje na mezilidské vztahy či emoce. Zásadní vliv na vyprávění má diagnóza hlavní postavy. Neskutečné sledovat, jak se s afázií postupně mění mluva Mišky. Musel to být náročný úkol pro překladatele. Vyskytuje se zde plno nevyřčených věcí, které na čtenáře dokážou zapůsobit, aniž by si to uvědomoval. Sto padesát stránek uteklo příliš rychle a já měla knihu přečtenou v průběhu šesti vyučovacích hodin ve škole. Rozhodně se k ní někdy znovu vrátím.
„Když si představuju sebe samu jako starou, doopravdy starou, když se pokouším vidět se za čtyřicet nebo padesát let, to nejbolestnější, nejmíň snesitelné je pomyšlení, že se mě už nikdo nedotýká. To pozvolné nebo náhlé vymizení tělesného kontaktu.“
Kniha je moc smutná. Popisuje stárnutí v osamění. Čtenáře nutí k zamyšlení, jak asi bude stárnout a umírat on. Jen prostě nemůžu pochopit, jak se autorka dokáže tak fundovaně věnovat tématu ve kterém není odborníkem. Tak to má mimochodem ve všech svých knihách. Každá je úplně jiná. Jak se převtěluje do jiných osob...
Silné téma, krásný příběh. Vystiženo úsporně, zhuštěně a mistrně na malé ploše. Bez námitek pět hvězd.
Pravdivě a citlivě popsáno téma stáří. Důraz na sílu jazyka a řeči podaný originálním způsobem - komickým, ale i tragickým zároveň. Jednohubka přečtená za večer, dokáže ale zasáhnout.
Čeká nás to všechny? (Ptá se nejen Delphine de Vigan)
Hlavní hrdinkou je Miška, už samotné jméno je pro starší dámu něžné, ve spojení s její chorobou, kdy si zaměňuje slova, roztomilé. Proto je celé vyprávění o neveselém stárnutí spojené s nemocemi a samotou tak nějak příjemnější. Moc hezky vystavěný příběh, málo slov, spousta emocí, zajímavé náměty k přemýšlení.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha Slová vďaky je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 765x |
| Čtenářské výzvě | 210x |
| Doporučených | 62x |
| Knihotéce | 251x |
| Chystám se číst | 405x |
| Chci si koupit | 89x |
| dalších seznamech | 3x |
Delphine de Vigan mě opět omráčila. Svým vytříbeným stylem psaní a pojetím náročného tématu, o kterém se zdráháme přemýšlet.
Pro mě je její VDĚK knihou o odcházení, o rozpadání se, o ztrácení, o smrti. Přes vážnost těchto témat není temná. Místy je dokonce i vtipná. Co je ale nejdůležitější - je laskavá.
Příběh je krátký, ale dokáže toho sdělit více než podobné knihy dvakrát delší.
Mám ho v srdci a pociťuji vděk vůči člověku, co mi knihu daroval i vůči samotné Delphine... Že se dosud nepustila pera a vytváří čím dál hodnotnější literaturu.
Moc bych si přála, aby se mi poštěstilo vidět Vděk na prknech Divadla Viola, kde se ho zhostili mí oblíbení umělci. Tak snad tento příběh prožiji ještě jednou, jinak, ale předpokládám, že stejně silně...