Škola Malého stromu

Tato kniha patří k mým nejoblíbenějším. Stejně zajímavé, jako číst knihu, je i přemýšlet nad tím, jak se mohlo stát, že konfliktní bílý rasista, který se rozhádal s vlastní rodinou, napsal knihu podle vyprávění člověka vychovaného indiánskou babičkou. Věřím tomu, že příběh je autentický, protože bělocha by nikdy nenapadlo udělat díru do dveří, aby v kuchyni mohl hnízdit pták.

Krásný a posmutnělý příběh, který dává do kontrastu skromný a přirozený svět Indiánů s přemoudřelým a ziskuchtivým světem bílého člověka. Příběh malého indiánského chlapce, vyrůstajícího s prarodiči v souladu s přírodou a v moudrém přístupu k ní. Při čtení jsem "plakala" dojetím i bezmocí, ale tekly mi i slzy smíchu nad příhodou, kdy dědeček jednoduchým způsobem "zneškodnil" partu bílých hloupých a agresivních hochů.

Moje oblíbená. Vracím se k ní pravidelně.

Čerokíové - indiáni a víc nic o nich nevím. Díky "Databázi knih" si knihu půjčím v knihovně a začtu se..... duchovní odkaz Čerokíů v příběhu malého chlapce jménem "Malý strom" a jeho nejbližších, což je dědeček a také babička. Život, kterému se učil prostřednictvím přírody, vnímání a naslouchání, prostřednictvím moudrých názorů zkušených dospělých ve svém okolí. Příběh, který přibližuje marný boj indiánů za svobodu, boj zachovat si lidskou důstojnost, zachovat si svůj jazyk, území a nezávislost.
Pár moudrých myšlenek:
"... dyž neznáš svou minulost, nebudeš mít budoucnost."
"... člověk má dvě mysli. Jedna mysl řídí potřeby tělesného života. Máme i jinou mysl... je to duchovní mysl."
"... duchovní mysl je sval. Při používání se zvětšuje a sílí."
"Vidíš, Malej strome, nikdy se v životě nic nenaučíš jinak než chybama."
"Každý pták, který přiletí ke srubu v horách, přináší nějaké znamení."

A v závěru kapitola "Píseň na odchodnou"...... všichni dojdeme na konec, všichni z tohoto světa odejdeme....

Nádherná knížka o souznění s přírodou. Jedna z nejlepších letošního roku. Doporučují.

Útlá, ale skvělá kniha o střetu tradičního indiánského života v souladu s přírodou a "civilizovaný" dobyvateli Ameriky v čele s církví.

Začátek mi přišel vlažnější, říkala jsem si, dobrý, ale žádné wow....střední část začala být pro mě zajímavější, ale ten konec....páni....posledních asi dvacet stran jsem zhltla jedním dechem a ronila krokodýlí slzy....

Někdy se nám do rukou dostávají knihy, na které se nezapomíná. Pro mě bude tahle jedna z nich!

Tak o týhle knížce jsem slyšel historky. Vyprávěl mi o ní jeden jeden kamarád, pijan, básník, pozorovatel nebezpečných zmijí a domácí mykolog. Došlo to tak daleko, že mi jí přinesl do hospody, abych si to přečetl. A já to teda udělal.

Jednu věc ti povím, a možná nebude jenom jedna. Nechápu, jak se mi takovejhle kousek mohl celej život vyhejbat. Jako by nestačilo, že se mi celej život vyhejbaly dlouhý peníze, dochvilnost a kolikrát i dobrej úsudek. Až při čtení jsem zjistil, že prachy jsou k ničemu a dochvilnost že vymyslel určitě nějakej politik.
Strašně mě bavilo poslouchat dědečka jak vysvětluje běh přírody a život, kdy se využije jenom to, co je třeba. A jeho nadávání na dobu, která evidentně už není pro něj. Žít podle zákonů a systému, když všechno co potřebuješ k životu ti dá les, hory, řeka a tajná palírna v horách. Protože kukuřici se vyplatí pěstovat jenom na chlast.
Byl jsem tou dobou dost nachcípanej, všechno prožíval a společně s nemocema se mnou ke konci dost zmítaly i emoce.

Tím jak mě ta knížka nutila přemejšlet o tom, že ten životní styl co je nastavenej, je vlastně úplně k hovnu, přisedla si tato knížka ke stolu vedle muže, co sázel stromy. Proč ne na stupně vítězů? Přece proto, že elita sedí za stolem u točenýho Rohozce. I když stromař i dědeček by se tam asi neváleli, to jenom já. Taky nevím, jestli v další knížce, která mě takhle usadí, bude strom, nebo stromy. Teď se strašně těším na další čundr. Tam všechno krásně šlape beze spěchu, posedíš, zastavíš v sobě jelena a budeš pozorovat divoký zmije. Asi bude už mrznout. Nevadí...
Chtěl bych se toulat jako Borovej Billy. Bejt horal, toulat se a mít kámoše, co má v horách palírnu. Ale asi jsem obyčejnej čuchač soudků.

Příjemné čtení. Kniha plná aktuálních myšlenek o souznění s přírodou, její ochraně a pochopení zákonitostí rovnováhy. Vše je vyprávěno z pohledu malého indiánského chlapce.

Hluboký příběh plný lidskosti, indiánské moudrosti, soucitu, sounáležitosti, žití v souladu s přírodou i sami se sebou, ……..
Náraz na zarputilou zaslepenou nevědomost a podivnou hrdost je zdrcující.

Malý strom je jméno indiánského pětiletého chlapce, který po smrti svých rodičů vyrůstá u svých prarodičů v láskyplném prostředí - přirozeně a citlivě, v rovnováze s potřebami okolní přírody. Místy velmi dojemný příběh napsaný čtivou formou z pohledu dítěte - z pohledu Malého stromu. Vidíme denně, jak přirozeně se učí - od koho a co, a to je jeho "škola".
V porovnání s "bílými" přistěhovalci - lidmi neindiánského původu i s jejich školami - má Malý strom ve svém útlém dětství o rostlinách, stromech i zvěři, která žije v jejich milovaných horách, víc znalostí, než oni. Bylo mi příjemné, jak absurdně působí přezíravost přistěhovalců k Indiánům, k jejich moudrosti a životní skromnosti.

Nádherná, krásná a pozitivní kniha. Kniha plná krásných a hlubokých myšlenek a zároveň takového toho dětského pohledu či vhledu do skutečně důležitých věcí a jevů, který my dospělí již máme tak moc vzácně (v tom mi připomínala knihu Jako zabít ptáčka). A také kniha plná dětské naivity ve vztahu k okolnímu světu a vztahu okolního světa k hlavnímu hrdinovi. Tak jemně a krásně popsaného něco takového, jako je pohrdání, nevstřícnost a neochota vidět ve druhém člověka, to se jen tak nevidí... Spousta věcí se v knize objevuje jen tak mikochodem, mezi řádky, nebo jen náznakem a přitom jsou pro knihu důležité.
Je to kniha, ke které se určitě ještě vrátím a bez ostychu ji řadím do svých letošních TOP 5.

Bylo to fajn, Malý Strome. A příště to bude ještě lepší.

Příště to bude lepší. Sme sví...

Za začátku jsem měla dojem, že čtu jednu knížku z milionu - sirotka vychovává dědeček, žijí v souladu s přírodou, všechno je bajéčné, dětsky naivní.
V průběhu knihy se ale setkáváme s dalšími a dalšími informacemi, které dítě ve své naivitě popíše dětsky, ale my víme.

A pak přišlo odloučení. Prostoupilo mě vší silou.

V mém případě se nejedná o nijak iniciační knihu, ale o silnou. A její síla pramení z jednoho indiánské tiché moudrosti.
(aneb Každé zbytečné slovo je zbytečné.)

Nejdřív jsem viděla divadelní představení a až pak četla knihu. A je to výborné v obou formách. (2013)

Nazdar loupežníci,
dnes ráno se mě můj desetiletý syn zeptal, která knížka je moje nejoblíbenější. Po krátkém přemýšlení jsem mu řekl, že Škola Malého stromu. Tohle je tedy vyznání lásky.
Před pár lety jsem byl na svatbě, kde husitská farářka místo očekávané Bible četla z téhle knihy. A nebyla to ta mediálně známá lesbička, abyste věděli. Byl to jen další člověk, kterého stejně jako mě zasáhl způsob, jakým se v knize mluví o lásce a co to znamená někoho milovat.
Nemůžeš milovat něco, čemu nerozumíš. Nebo tak nějak, odpusťte prosím nepřesnou formulaci, včera jsem vypil docela dost vína, jedu do práce a knížka leží doma v knihovně, takže se do ní nemůžu podívat. Každopádně tohle bude důvod, proč miluji tu knihu. Dědečkovi, jedné z hlavních postav, totiž rozumím naprosto dokonale. Rozumím jeho odporu k zákonu, který mu dělá problémy, aby mohl v klidu žít. My amatérští zahradníci prožíváme to samé. Dědeček schovával vysoko v horách palírnu. My schováváme... Ehm ehm, asi vám to došlo.
Rozumím i jeho odporu k politikům. Rozumím jeho smutkům i radostem. Také se mi líbí sedět na hřebeni hor a pozorovat východ slunce.
Autora komentovat nebudu, četl jsem od něj ještě jednu knihu a Škola Malého stromu stojí úplně někde jinde. Je to solitér, který z podstaty vesmíru měl vzniknout, jsem vděčný, že vznikl a jediné co, že vzešel z pod rukou nepravděpodobného člověka.
Takže nehloubejte nad tím, co je v knize zahořklého, ale soustřeďte se na to krásné. Je tam toho spousta.

Jedna z nostalgických knih z dětství, kterou jsem si pamatoval jen matně. Srub v horách, kde indiánská babička a moudrý dědeček učí chlapce rozumět přírodě. Takoví lovci a sběrači (a paliči whisky) ve 30. letech 20. století, kteří chtějí žít v souladu s vesmírem, hledět si svého a nikomu neškodit. Při čtení v dospělosti ale tento obraz chytá temnější odstíny, které souvisejí i s vědomím, kdo knihu napsal. Dědečkova moudrost se totiž často jeví spíše jako primitivní odpor vůči civilizaci a modernitě čili „zákonu“. Je to „moudrost“ člověka, který odsuzuje vše, čemu nerozumí (a nechce rozumět) – jako neznámá slova, která měli vymyslet autoři slovníků, aby jimi politici mohli balamutit obyčejné lidi. Jsou to životní názory starého muže, v jehož rodinné historii se spojila zahořklost poraženého Jihu po občanské válce s tragickým osudem původních obyvatel, vyhnaných do stepí Oklahomy v pochodech smrti známých jako Stezka slz. Snaha o nezávislý život v souladu s přírodou je stínem ztraceného světa zlomeného lidu, jehož poslední příslušníci jsou roztroušení po Apalačských horách. Odporu proti „zákonu“ se nelze divit, přístup USA k původním obyvatelům byl skutečně zavrženíhodný (včetně snahy „civilizovat“ jejich děti v internátních školách). Ale snad ještě horší byl přístup jižanských států k černochům a tam byl autor knihy (pod jménem Asa Carter) v 50. a 60. letech jedním z nejradikálnějších aktivistů za segregaci a v Alabamě založil odnož Ku Klux Klanu… Je to rozporuplná kniha, ve které se spojuje cit k přírodě a historická zahořklost, nadto z pera člověka, jenž patřil k tomu vůbec nejodpudivějšímu, co kdy americká politika zplodila.