Skály
Alois Jirásek
Román Skály je jeden ze tří románů (Psohlavci a Skaláci), v nichž Jirásek ještě před Temnem vylíčil jednotlivé úseky doby po Bílé hoře. I když Skály vznikly jako poslední z těchto tří románů, až po Psohlavcích a Skalácích v roce 1886, zachycují časově první z těchto tří úseků a to dobu bezprostředně po bitvě na Bílé hoře, dvacátá léta 17. století. Alois Jirásek si za dějiště tohoto románu vybral hrad Skály na Broumovsku. Dílo Skály má podtitul „Několik výjevů z dějin samoty.“ Autor se nechal inspirovat pověstí o třech bratřích a o záhadném světle viděném na pustém hradě Bischofstejn (Skály) i o záhadném starci s bílým vousem a hradeckém kanovníku. Román Skály touto pověstí začíná. Osudy hrdinů se odehrávají od roku 1620 až přibližně do roku 1681. Do zámečku pod polorozbořeným hradem se nastěhovala šlechtická protestanská rodina Křineckých – pan Jan Albrecht Křinecký z Ronova s manželkou Beatou z rodu Bohdaneckých z Hodkova a s dvěma malými syny Janem a Adamem. Později se jim narodila dcera Johanka. S panem Křineckým žil na panském sídle i doktor Valentin Voborský, jehož rodinu stihla rána. 21. června 1621 byl jeho otec Valentin Kochan z Prachové mezi 27 pány, kteří byli na Staroměstském náměstí popraveni. Hrad Skály byly úkrytem Výborského, jeho přítele kněze Ulického a jeho sestry Evy. Byla těžká doba. Byla zakázána protestantská víra. Skály byly jediné místo, kde mohl kněz Matyáš Ulický kázat lidem kališnickou víru. Odtud chodili Voborský a Ulický tajně na výzvědy a připravovali selské povstání. Spoléhali na pomoc Mansfeldova a Betlenov vojska. Spojení s vojskem se však nepodařilo, povstání bylo krvavě potlačeno a kněz Ulický byl popraven. Na konci července roku 1627 byl vydán mandát Ferdinanda II.., ve kterém bylo napsáno, že i šlechta musí přestoupit na katolickou víru. Paní Křinecká se rozhodla, že s dětmi emigruje (Pan Křinecký nedávno zemřel). Doktor Voborský si koupil potvrzení o tom, že je katolík, ale za šest let musel také odejít do emigrace. Měl s sebou v té době asi dvouletého syna Valentýna (jeho žena Eva zemřela). Ze zámečku utekl tajnou chodbou na hrad Skály a odtud do ciziny. Po devíti letech, asi v roce 1641, se vrací doktor Voborský se synem z emigrace na panské sídlo do Skal. Přijíždějí s ním i rodina Křineckých. Synové paní Křinecké, Jan a Adam, se dali do služeb švédského vojska, aby se mohli všichni vrátit do Čech. Voborský na Skalách moc nepobyl, protože byl u švédského pluku a chodil na výzvědy. Doktor se rozhodl, že vezme Valentýna ze Skal k sobě, aby ho měl na blízku a sám ho učil kališnické víře. Při odjezdu ze skal Valentýna unesli Chorvati. Jeho otec ho hledal po celých Čechách, ale nenašel ho. Zanedlouho poté musela rodina Křineckých znovu do emigrace. Svoje panství musela prodat. Nyní zde bydlel hradecký biskup. Lidé na jeho panství ve skalách si mysleli, že na starém hradu Skály sídlí temné síly, protože na hradě občas zazářilo světlo. Bylo to již po Třicetileté válce. Šedesát let po Bělohorské bitvě povstali proti vrchnosti sedláci. V čele tohoto povstání stál starý učený muž – Voborský. Tou dobou pospíchal na skalské panství hradecký kanovník, aby upokojil selské povstání. Jeden mnich v hospodě mu řekl, ať na Skály vůbec nechodí, že je tam povstání nejhorší a také, že na starém hradu straší, ale kněz se na zámeček přesto vydal a šel i do hradu Skály. Zde se potkal s Voborským. Hradecký kanovník po rozhovoru se starým mužem pochopil, že je jeho otec a on sám dlouho hledaný syn Valentýn. A tak se setkal otec se synem. Alois Jirásek velice dobře popsal obraz doby, kterou chce dnešnímu čtenáři ukázat a objasnit.... celý text
Přidat komentář
Přečetla jsem jen pár knih od Aloise Jiráska. Musím si přečíst i tuto, máme 9. vydání z r. 1927 - tedy ještě za života autora - musel být tedy dobře prodávaný, v dovětku se píše, že bylo vydáno 200 číslovaných výtisků na ručním papíře s podpisem autorovým.
Hrozně smutná knížka o jedné národní tragédii a o několika osobních tragédiích jednotlivých postav. Ale taky o silné vůli, odříkání a někdy možná až zaslepenosti a neústupnosti, což já jakožto ateista zřejmě nemůžu pochopit. Když se na to podívam racionálně, tak z mojeho pohledu mi jednání Voborského přijde z části pochopitelné, ale na druhou stranu je to jako hlavou proti zdi. Těžko se vžívá do tehdejší situace a doba ještě zřejmě nenahrávala kompromisům, každý měl tu svojí pravdu, která je pro mě právě tak těžko pochopitelná - víra v jednoho Boha a přitom tak rozdílná, že je člověk ochoten pro tu svojí pravdu (nebo víru) vraždit jiného. Ač i zde byly postavy, naznačující, že vše je hlavně o člověku jedinci, jako třeba správce Chodek, ač příjmající pod jednou, tak tolerující lidi příjmající pod obojí, zřejmě z vděku ze záchrany života, ale o tom to taky je.
Moc hezky se mi to četlo, ač teda smutný téma, mam rád tehdejší češtinu a Aloise Jiráska mam doma ještě dost, takže se mam určitě na co těšit. Hezky a poutavě napsáno.
Právě letos jsem strávil během léta pár dnů ve Skalách. Rozhodně je tam cítit genius loci časů minulých a Jirásek plně vystihl zvláštní odlehlost tohoto místa, které ve skutečnosti zase tak odlehlé není. Příběh a popis těsně pobělohorského období je opět úžasný. A jak už jsem si u Jiráska zvykl, nenadržuje žádné straně a nechává plně vyniknout všechny rozpory té doby i spornost jednání jednotlivých postav. Prostě úžasné.
Takže mne pouze mrzí, že jsem román nepřečetl před návštěvou tohoto místa. Pokud má někdo tu šanci, vřele doporučuji.
Svým způsobem vcelku zajímavá kniha, spíše svým dojmem, který zanechá, než samotným příběhem. Nezabývá se ani tak historickými tématy (ty jen využívá) jako spíše vnitřními bolestmi a utrpeními té doby. Z dnešního pohledu ještě mnohem zajímavější. Příběh o lidech, kteří vyznávají stejného boha, svou víru posilují knohou, v nichž jim ten bůh přikazuje nezabiješ, a přesto se navzájem nenávidí a zabíjejí (dokonce i když jsou stejné kultury i národa - byť tohle Jirásek v rámci trochu zakrývá). Snad i proto, že svůj vcelku krátký román časově rozprostřel hned na několik desetiletí, dává vyrůst vnitřní bolesti, trhání duše i mysli, například, když jedna z hlavních postav přeje svému vlastnímu dítěti raději smrt než jiné myšlení a víru, než má on. Román jako celek si prostě jen tak plyne, aby se dostal k lehce katarznímu závěru, silnému a spoustu myšlenek vyvolávajícímu. Tohle na Jiráskovi mám hodně rád. I ve své jisté a nezakrývané jednostrannosti (pochybuje snad někdo, že ke krutostem, nenávisti a špatnostem docházelo na obou stranách a z obou stran? Proč by to z jedné strany mělo být vnímáno jako dobro?), dokáže i po těch desítkách let zaujmout a přimět k zamyšlení.
Tuto knihu jsem přečetl během jednoho večera, což byl div vzhledem k tomu, že jsem ji četl poprvé jako puberťák. Skvělé čtení a skvělý příběh.
Můj první román od Jiráska. Přečetl jsem jej poté, co jsme na Skalách strávili úžasný pobyt. Světě div se, ale ono to tam pořád vypadá stejně, aspoň podle ilustrací v knize:) tím, že jsem tam nějakou dobu pobyl, mi některá Jiráskem popisovaná místa přišla povědomá a u některých jsem si byl téměř jistý, že je znám.
Doba to musela být neskutečně krutá. Vůbec jsem rád, že jsem si tuto knihu mohl přečíst a neznám tak tuto dobu pouze z dějepisu. Vlastně až při čtení této knihy jsem si uvědomil, jaká musela být poprava pánů v Praze, stíhání a exil. V tomto je kniha skutečně velmi popisná.
Moc mě teď mrzí, že jsem za mlada nedával větší pozor v dějepise:) knihu bych bez obav zařadil mezi mých top 10. Těším se na další Jiráskovy knihy
Další pěkný zářez do bibliografie pana Jiráska. Starou češtinu už skoro nevnímám, příběh je jednoduchý, plyne pomalu, znovu se jako ateista podivuji, za co všechno se mohlo bojovat a umírat.
Nechápe-li někdo, proč bolševici neustále viděli v Jiráskovi průkopníka socialistického realismu, nechť sáhne po této knize. Až naturalisticky zobrazený boj mezi proletáři a vykořisťovateli (pardon, tedy mezi selským lidem a šlechtou) je tak autentický, že i čtenář neznalý historických faktů má místy chutě popadnout vidle a připojit se k osvobozeneckým bojům hlavních hrdinů.
Naprosto souhlasím s předchozím hodnocením. Také já považuji tento román za jeden z nejlepších od autora. Líčení osudů příslušníků českobratrské církve v období po roce 1620 nejprve v Čechách a potom po jejich odchodu do ciziny je napsáno poutavě a věrohodně.
Nejlepší román Aloise Jiráska. Moc mě bavil. Líbí se mi tématika vyhnaných evangelíků. Jirásek je geniální spisovatel. Nikdo nikdy nenapsal tolik kvalitních děl jako on. A historický realismus je prostě věrohodný a zábavný.
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Kniha Skály je v
| Přečtených | 70x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 116x |
| Chystám se číst | 11x |
| Chci si koupit | 3x |
| dalších seznamech | 3x |
Prý nejlepší Jiráskův román? Nu, asi nejsem cílová skupina. Za mně něco jako červená knihovna říznutá těžkým údělem českých bratří. Atmosféru to má, jazyk nádherný, ale jinak nebýt úvodu s pověstí a závěru s kanovníkem silný podprůměr.