Síla větru 17

Kniha 22 bazénů byla především o Tildě. A v této je prostor věnován Idě, která se nedokáže vyrovnat se smrtí své matky a tak odjíždí. Místo aby jela k sestře, pokračuje dál na Rujánu. Tam se nejdřív ubytuje na ubytovně, ale pak si jí ujmou Marianne s Knutem, starší manželský pár. A jen díky nim je schopná jakž takž fungovat. Seznámí se také s Leifem, se kterým si jsou blízcí. Ale i on má evidentně svoje trápení a tak se navzájem podporují a pomáhají si.

Ida má pocit jako by v ní bylo všechno rozbité. Připadá si jak tikající bomba, která brzy vybuchne. Přeje si, aby taková nebyla, ale moc neví, co s tím a od sestry si nenechá pomoct. Zásadně dělá to, co jí ničí a nemá absolutně žádné tušení, co je pro ní dobré. Myslím, že to byl důsledek dětství a především pocitu viny ze smrti matky.

Stejně jako zmiňovaná kniha o Tildě to bylo i tentokrát bolavé, surové a víc náročné čtení - přeci jen není Ida nikde ukotvená a nezná nic jiného. Ale celé to působilo zase tak reálně a místy až děsivě.

Za mě je v pořádku si občas přečíst něco podobného - může nám to pomoct uvědomit si, že i takové problémy existují.

Pokud vám nevadí náročnější čtení, pusťte se do téhle knihy - vlastně obě dvě autorčiny knihy můžu jen doporučit.

Kniha Síla větru 17 je silný a emotivní příběh o Idě – dívce, která po smrti své matky hledá způsob, jak se znovu nadechnout. Její matka, dlouhá léta závislá na alkoholu, spáchala sebevraždu. Ida se s tím nedokáže vyrovnat, pronásleduje ji pocit viny, že tomu mohla zabránit, kdyby byla jiná, laskavější, přítomnější.

Rozhodne se proto odejít. Nejprve zamíří za svou sestrou, která bývala jejím záchranným bodem, ale i tam brzy zjistí, že do jejího zaběhlého života už vlastně nepatří. A tak nasedne na vlak – bez cíle, jen s touhou uniknout. Vystoupí v místě, které vůbec nezná. A právě tam začíná její pomalé, křehké znovuzrození.

Autorka citlivě píše o vině, odpuštění, vztazích v rodině i o tom, že cesta zpátky k sobě bývá dlouhá a klikatá. Příběh bolí, ale zároveň v sobě nese naději – že i když jsme ztraceni, můžeme znovu najít světlo.

Je to kniha, která se čte s napětím i se sevřeným srdcem, ale na konci zanechá tichou víru, že i po pádu se dá zvednout.

Po opravdu povedeném prvním dílu jsem si s chutí přečetl i druhý – a líbil se mi možná ještě více. Příběh o mladé osamělé hrdince, která je nucena opustit vše známé, mě oslovil svou upřímností a hloubkou. Velmi jí přeji, aby našla štěstí, které tolik hledá. Čtení bylo smutné, a přesto posilující — ukázalo, že i když nás život zkouší, je možné znovu najít cestu s pomocích blízkých.

Knížka o Idě, která se plácá životem a neví jak truchlit. Nechce dopadnout jako matka alkoholička a miluje svoji sestru, kterou teď právě nechce vidět, protože je na její poměry moc šťastná.
A tak Ida prchne na ostrov Rujána.
A plácá se celou knížku a potkává nové lidi a její rozjímání často nemá uvozovky. Ani pevný rámec ani nějaký nosný bod v ději. Hledáš marně klasický příběh čtenáři.
Ale když ti není proti srsti polemizování o vině přeživšího dítěte alkoholičky a černé bolavé momenty se dají nazvat tvým gustem běž do ní.
Pasáže se starší sestrou mám moc ráda, jejich vztah je magnetický ve své upřímnosti.
Cítíš tu lásku a zároveň křivdu, protože mladší sestru nechala za sebou.
Chápeš je obě a u stránek s nimi máš vždy úsměv.

O tom, jak člověka rozbije dětství bez zázemí. O tom, že ač je matka sebevíc horší, pořád je to máma, a na ty děti prostě vždycky nahlížejí trochu jinak. To, co by jiným neodpustily, mámám možná jo?
Autorka píše lehce odosobněně a stroze, přitom ale vidíme Idě do hlavy. Můžeme tak sledovat všechny myšlenkové pochody, ironické poznámky na sebe samu, vlastní nepřijetí, pochyby,…
A to nějak způsobilo, že se mi tenhle příběh, a vlastně příběhy obou holek zaryly hluboko pod kůži.
Možná je to tím, že jsem 22 bazénů četla už před nějakou dobou, ale Síla větru 17 na mě zapůsobila ještě víc než první kniha.

Síla větru 17, volné pokračování 22 bazénů od Caroline Wahl. Přiznám se, že ráda dávám autorům druhou šanci, když mě jejich předchozí kniha úplně neoslovila. Proto jsem si řekla, že zkusím i tuto novinku a uvidím, jestli mě tentokrát příběh vtáhne.

Bohužel, ani tentokrát to nebyla láska na první pohled. Autorka se pustila do vážných témat, která mají hloubku a čtenáře donutí se zamyslet. To je určitě velké plus, protože takové příběhy nezůstávají jen na povrchu. Jenže mně osobně chyběl ten náboj, který by mě přiměl číst dál a dál, bez přestávky a s napětím, co přijde. Četla jsem poměrně dlouho a vztah ke knize jsem si úplně nevytvořila.

Na druhou stranu oceňuji, že autorka píše o věcech, které jsou důležité a které mohou s někým silně rezonovat. Umím si představit, že jiného čtenáře právě tato témata pohltí a vtáhnou mnohem víc než mě. Možná je to i otázka nálady a správného času, někdy nám kniha zkrátka nesedne v daném období, ale v jiné životní fázi by mohla působit úplně jinak.

Já osobně už asi po dalších autorčiných knihách sahat nebudu, ale to vůbec neznamená, že by nestály za pozornost. Pokud Vás zajímají příběhy, které jdou do hloubky, možná právě Vy v nich najdete to, co já jsem tentokrát nenašla. A pokud jste knihu četli, určitě mi dejte vědět, jak na Vás zapůsobila!

Idě umře matka, se kterou žila sama posledních pár let v bytě a byla těžká alkoholička. Ida zůstává sama a protože to těžce snáší, rozhodne se opustit město a vydat se ke své sestře. Na nádraží se ale rozhodne jinak, koupí si jízdenku na Rujánu, ostrov kde se rozhodne na chvíli ubytovat v hostelu. Najde si práci v hospodě a seznamuje se tak s Knutem a Mariannou, kteří se jí ujmou a poskynou jí domov a péči, které Idě tak zoufale chybí.

Začnu tím, že jsem nečetla knihu 22 bazénů, na kterou Síla větru 17 volně navazuje, ale nepovažuji to za nějaký problém, v postavách jsem se brzy zorientovala a neměla jsem pocit, že mi něco uniká. Trochu jsem si musela zvyknout na způsob rozhovorů, psaní bez přímých vět, ale to bylo dobré taky za pár stránek. Pak už jsem si knihu užívala.

Kniha je psaná v ich formě a díky tomu se dostáváme do nejhlubších míst Idiny duše. Autorka zde dobře popisuje, jak se Ida cítí, co se jí děje v hlavě, jaké myšlenkové pochody probíhají, jsou zde skvěle popsané její emoce, úzkosti, její snaha vyrovnat se se vším jejím vlastním způsobem - během, křičením, plaváním, nebo psaním, nechybí zde její vnitřní boje, kdy si sama prochází uvědoměním si vlastních špatných rozhodnutí, a vlastním odpuštěním. Autorka i skvěle popsala vztah dvou sester, kdy Ida jako mladší sestra bojuje s tím, aby si v tom vztahu našla své platné místo, na jednu stranu chce být mladším opečovávaným sourozencem a na straně druhé chce být plnohodnotným členem jejich vztahu, který je tak brán a ne vše, co řekne nebo udělá cítí sama jako to správné a často toho okamžitě lituje.

Myslím, že autorčino mistrovství je v tom, že dokáže skvěle vylíčit bouře v lidských hlavách, když člověk hledá tu správnou cestu, zvlášť po nějaké traumatické situaci. Přitom ale nejde cíleně jen o popsání bouře, ale skvělé na knize je, že dává naději, kterou Ida postupně nachází a má tak šanci odrazit se ode dna.

Kniha není určitě klasickou oddechovkou, ale baví a hlavně je to jedna z těch knih, které vás donutí i trochu přemýšlet a třeba si z ní i něco odnést do svého života.

Ida po smrti své matky vyrazí ze svého domova za sestrou Tildou, tam však nikdy nedojede. Rozhodne se, že se vypraví až na Rujánu. Kromě otlučeného kufru a pár kousků oblečení nemá nic. Na ostrově potká starší manželský pár, který se jí ujme. Pak potká Leifa, který by ji mohl pomoci zkrotit její démony…

Předchozí kniha – 22 bazénů – nám přibližuje život starší sestry Tildy. Zamilovala jsem si ji nejen díky zajímavému příběhu, ale hlavně díky tomu, jak autorka píše. Hned po dočtení jsem se začala těšit na tuto knihu a bylo vážně proč. Po dočtení jsem snad ještě více nadšená než minule.

Miluji autorčin styl. Tak osobitý a originální. Text na mě neskutečně působí, při čtení jsem brečela, knihu jsem nemohla odložit. S Idou jsem soucítila, bylo mi jí líto a opravdu hodně jsem si přála, aby nakonec všechno dobře dopadlo.

Knížku můžete číst i samostatně, ale rozhodně doporučuji přečíst si nejprve 22 bazénů a pak se teprve pustit do této. Budete schopni se lépe vcítit do pocitů Idy i Tildy. Je tu ukázáno, jak nás může ovlivnit výchova, ale hlavně prostředí, ve kterém vyrůstáme. Jaké démony si s sebou do života přinášíme a jak to bolí, když se s nimi snažíme bojovat.

Kniha je plná lidskosti a emocí, a to já u knih vyhledávám. Takže tleskám a s Idou se budu v mé hlavě ještě nějaký ten čas potkávat.

Idě zemřela matka. Nebyla to starostlivá a milující matka. Byla alkoholičkou a jediné co ji zajímalo byl alkohol a zevlování doma. Idu doma již nic nedrželo, ani na matčin pohřeb nešla. Sestra žila s manželem jinde a tak se rozhodla, že se odstěhuje pryč a je jedno kam. Někam, kde jí bude dobře. Nakonec její cesta skončí v Rujánu. Začátky nejsou lehké a zjišťuje, že její téměř až bohémské myšlení jí poklidný život nepřinese. Poznává však manželský pár, který jí, naprosto cizí osobě, nabídne bydlení a práci. Opravdu se ale začne blýskat na lepší časy? Jde zahodit dosavadní život jako mávnutím proutku?

Je to hluboký příběh, který poukazuje na to, jak moc nás ovlivní rodič alkoholik a neúplná rodina. Ida prožívá vnitřní bouři. Snaží se pochopit sama sebe a bojuje s vnitřními démony. Je to opět skvěle psaný příběh, ve kterém chybí přímá řeč, ale vůbec mi to nevadilo. Autorčin styl vyjadřování je jednoduchý, ale přesto vás zasáhne. V příběhu nejsou žádné filozofické myšlenky a složité popisy. Získá si vás však od první stránky. Idě budete fandit, aby konečně začala žít pořádný a šťastný život.

Konec mi přišel svým způsobem otevřený, ač bylo vše důležité řečeno, takže se možná někdy dočkáme další knihy? Byla bych moc ráda.

Po úspěšném románu 22 bazénů, ve kterém Caroline Wahl poutavě vykreslila nelehký osud vysokoškolačky Tildy, přichází autorka s volným pokračováním Síla větru 17. Tentokrát se soustředí na příběh Idy, mladší ze sester, která si nese své vlastní břemeno a hledá cestu ke svobodě, přijetí i sama k sobě.

Idě už není deset, dospěla a stejně jako Tilda odchází z města, kde na ni nic dobrého už nečeká. Bojuje se svými démony, uzavírá se před světem a snaha najít cestu z tohoto tmavého tunelu se zdá být nemožná. Poradí si Ida a postaví se na vlastní nohy?

Díky ich-formě vyprávění máme možnost nahlédnout přímo do Idina nitra a sledovat její vnitřní zmatek i nejistotu. Sama často netuší, co si počít, a právě roztěkaná, neuspořádaná, ale autentická forma vyprávění, věrně odráží její duševní rozpoložení.

Tento styl může čtenáře zaujmout právě svou syrovostí a neuhlazeností, která je Idě vlastní.
Silnou stránkou knihy je i citlivé zpracování sesterských a rodinných vztahů. Ačkoliv ne všechna Idina rozhodnutí působí pochopitelně a někdy k ní lze cítit i nesouhlas, její psychologický portrét je vystavěn velmi uvěřitelně a působivě.

Přestože se mi jako starší sestře, které byla Tilda bližší, více líbilo 22 bazénů, můžu velmi doporučit i tento autorčin počin, který dle mého názoru poskytne porozumění mnoha lidem, kteří si alespoň z části prožívají něco podobného jako Ida a stále hledají pevnou půdu pod nohama.

Budu se těšit na autorčiny další knihy.

V autorčině předchozí knize 22 bazénů byla hlavní postavou Tilda, v novince Síla větru 17 je prostor věnován Tildině mladší sestře Idě... Uběhlo několik let, Tilda dokončila studia a vdala se a Ida dospěla... Teď se Ida snaží udělat tlustou čáru za svým životem poté, co zemřela jejich matka-alkoholička... Spontánně odjíždí na Rujánu, tam potká starší manžele Knuta a Marianne a taky Leifa, dýdžeje a surfaře...

Ida to nemá lehké, sotva se zdá, že se všechno jakž takž urovná, přijde nějaká další ťafka... Líbilo se mi, jak upřímně se Ida ke všemu staví, je si vědoma toho, jak v ní všechno vře a řve a jak mnohé situace vlastně nezvládá, ale nakonec přijde na to, že se ke všemu musí postavit čelem a něco s tím dělat... Všechno vidí dost realisticky a nechybí značná dávka sebeironie...

Osobně jsem měla trochu problém s tím, jak pohádkově snadno Knut s Marianne Idu přijali, byť ji vůbec neznali, ovšem další vývoj událostí už pohádkový vůbec není...

Líbil se mi i otevřený konec, zůstává tu spoustu věcí k dořešení...

Intenzivně jsem vnímala atmosféru Rujány, která se se svými obyvateli nemazlí, často tu prší, je příšerná zima a fouká silný vítr, což koresponduje s vnitřním rozpoložením Idy, někdy ale vyjde slunce a je nádherně...

Rovněž se mi líbil popis nejednoduchých rodinných vztahů - matka sice byla alkoholička, ovšem Ida na ni má i hezké vzpomínky, částečně ji chápe a rozhodně k ní necítí jen trpkost, měla ji i hodně ráda... Podobně složitý vztah má i se sestrou Tildou, ta se pro ni zas snažila dělat všechno nejlepší, ovšem někdy až moc tlačila na pilu...

Knížka se mi líbila moc a doporučuju, i když úplně lehké a pohodové tohle čtení není...

Hodnocení: 4,5 * z 5 *