Setkání v Telgte

10.06.2023

Vynikající kniha.

27.04.2023

úchvatná novela překypující intertextovými odkazy, dějinnými aluzemi a jinotajnými významy, jemný humor historického vyprávění se převrací v satiru, kritiku i travestii analogické situace v poválečných letech 20. století

Grassovo mistrovství v historické próze jasně dokazuje, že nestačí (třebas dokonalá a obsáhlá) znalost dobových reálií a pojmů, jimiž se v co nejvyšší míře prošpikuje dějová linie, aby vzniklo "literární umění", ne ne, hodnota umění se neváže na fakta a jejich provázání, nýbrž na způsob, jímž jsou vyjadřována

mezi německými veršotepci mě pobavila postava hostinské Libušky z českých Prachatic, alias Kuráže, a hádankovitě maskovaný personální vypravěč (přihlížející účastné já)

vydání Atlantisu obsahuje i autorovy ilustrace: netušil jsem, že Grass uměl tak hezky kreslit!

07.02.2023

Vedle pěti velkých, obsáhlých románů, pro každé desetiletí jeden – Plechový bubínek (1959), Psí roky (1963), Platejs (1977), Potkanka (1986) a Širé pole (1995) –, napsal německý spisovatel Günter Grass (1927–2015), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), řadu dalších rozsahem kratších románů či novel, jako jsou Kočka a myš (1961), lokální umrtvení (1969), Žabí lamento (1992), Jako rak (2002), nebo soubor próz Mé století (1999) a autobiografické knihy Při loupání cibule (2006) a Příběhy z temné komory (2008), které všechny již vyšly i v češtině. Mezi nimi zaujímá zvláštní postavení dlouhá povídka Setkání v Telgte (1979), která nyní konečně vyšla česky jako 13. svazek Grassových spisů v nakladatelství Atlantis v překladu Jiřího Stromšíka, který již pro tuto edici přeložil šest jiných svazků.
Proč zvláštní postavení? Grass se v tomto dílku vydává hluboko do historie, do doby barokní, do doby sklonku třicetileté války, konkrétně do roku 1647, do městečka Telgte poblíž Osnabrücku, kde se právě dojednávají podmínky míru, který do dějin vzešel jako mír vestfálský a který ukončil třicetiletý krvavý evropský válečný konflikt. Grass se tu ale vydává do světa literatury, válečné hrůzy stejně jako složitá mírová jednání nechává v pozadí a soustředí se na zdánlivě odtažité problémy literární, básnické. Jenže politika samozřejmě proniká i sem…
Nebyl by to ovšem Grass, kdyby v jeho próze nebyl ještě jiný, skrytější druhý plán, kdyby sem nepronikala současnost: totiž lehce ironický obraz známé Skupiny 47, jejímž byl Grass členem a která se poprvé sešla tři sta let po fiktivním setkání básníků v Grassově povídce, a sice v roce 1947. Z iniciativy Hanse Wernera Richtera, jemuž je Setkání v Telgte věnováno, se Skupina 47 scházela každoročně na různých místech Německa i v zahraničí až do roku 1967. Literáti si na setkáních předčítali svá díla, kritizovali je a diskutovali o nich. A přesně tak činí sedmnáct barokních německých básníků v Telgte v roce 1647. Přidají se k nim i dva hudební skladatelé, mezi nimi slavný Heinrich Schütz, a jeden teoretik a filolog. Všichni kromě jednoho zde vystupují pod svými jmény, ale Grass je obdařil i vlastnostmi některých členů Skupiny 47 (například Hans Werner Richter je vyobrazen jako Simon Dach), takže dobová kritika ráda hádala, kdo je kdo v Grassově povídce. Pouze slavný Grimmelshausen, autor pikareskních románů Dobrodružný Simplicius Simplicissimus a Poběhlice Kuráž, zde vystupuje pod jménem Gelnhausen nebo pod přezdívkou Stoffel. Kuráž, to je zase původem česká hostinská Libuška, která se o básníky stará. Ti se přou o poezii, předčítají, hádají se, jedí, pijí a někteří z nich se i nezávazně milují se služkami z hostince.
Celé je to rozkošně napsané, Grass se tentokrát drží na uzdě a není tu jeho obvyklé stylistické a jazykové obžerství, v němž se čtenář někdy ztrácí, naopak, tady je vše přehlednější, poklidnější, doplněno autorovými ilustracemi. Vypravěč je záhadně vševědoucí, ví totiž nejen o tom, co se událo v roce 1647, ale i to, co se děje o tři sta let později („Včera bude to, co zítra už bylo.“).