Sestra
Jáchym Topol
Prvotina Jáchyma Topola patří k nejpřekládanějším polistopadovým českým románům. Jde o osobitou výpověď o životě v bývalém Československu na konci 80. a počátku 90. let 20. století. Mnohovrstevné vyprávění začíná útěky Němců přes Československo na západ, pokračuje listopadovou revolucí, dotýká se rasismu, kriminality, narkomanie a dalších společenských jevů, které přinesla překotná doba a které zasáhly především mládež. Vyprávění nemá souvislou linii, často jde o kupení dojmů a působivých obrazů se spoustu literárních citací.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem četla už před dlouhou dobou, kdy jsem zrovna prožívala takové to depresivní puberťácké období a k němu se tedy výborně hodila. Četla jsem i další Topolovy věci, ale Sestra se mi líbila nejvíc. Ač nejsem čtenář poezie (vůbec), tady mi poeticky laděné texty vůbec nevadily, i když hledat v nich děj bylo někdy složité.
Těkavá, trochu surrealistická. V poslední třetině zbytečně protahovaná. A znásilněná pointou.
Posiluje mýtus začátku devadesátých let (roky nula, jedna, dva, tři), snaží se polidštit a přiblížit mládí zmetků, kteří nás zabetonovali v tomhle.
Topol je v podstatě sráč. Ale napsal tudle knihu. Tak jo.
Druhá Jáchymova knížka, která mi přistála v dlaních. Lavina slov, která čtenáři přináší tonutí v odlescích pocitů. Rozbila moje srdce, bez možnosti nadechnutí až do doznění emoce poslední strany.
Dočetla jsem před několika týdny (spíše už měsíci). A nejlépe se četla na "Tour de Beer se Sestrou". Prostě jsem jednoho slunečného dne vyrazila nazdařbůh na výlet okrajovými částmi Brna, zastavila v každé hospodě, na kterou jsem narazila, dala si jedno pivo a četla. Během tohoto výletu jsem přečetla asi třetinu knihy (prostřední). Zbytek se četl obtížněji. Takže ano, souhlasím s jedním z předchozích komentářů, s alkoholem to jde lépe.
Je to každopádně kniha, která se mi vryla do hlavy, i s odstupem času vnímám pocity, které ve mně vyvolávala.
Líbila se mi Topolova práce s jazykem, místy mi hodně připomínal Nicka Cave.
Topolova Sestra, jeho první román, která dodnes působí nutkavě jako cosi nového, představuje v české literatuře vzácnou výjimku tím, jak je v něm prožíván životní prostor, s jakou samozřejmostí si v něm příběhy i lyrické události a pásma osvojují prostupnost světa a jak se v něm větví, jak se vracejí a znova vyrážejí do jeho otevřenosti. Kniha jako celek je vlastně jedinou rozsáhlou metaforou toho, co má současný svět v sobě hrůzného a nelidského.
Kniha mě naprosto pohltila a zahltila a očarovala a .... A vlastně nevím, proč. Je to hrozně těžké čtení, mám tendence ji číst extrémně rychle, až ani nevnímám a musím se nuceně brzdit. Považuju ji za svou nejoblíbenější knihu, protože mě prostě dostala absolutní syrovostí. Současně si ale nemyslím, že je nutné zažít rané devadesátky, aby ji člověk pochopil a zorientoval se, stačí jen nějaká otevřenost době, historii. Btw - knihu jsem dočetla jen jednou, víckrát jsem nezvládla.
Nejdříve jsem si říkala, že nebudu hodnotit, protože jsem obyčejná čtenářka a literatuře nijak zvlášť nerozumím. Nepamatuji si tu dobu, žiji v jiném prostředí, nejsem mladý chlap... Ale pak jsem si uvědomila, že knihy se nepíší pro odbornou veřejnost, kritiky, recenzenty a literáty, ale právě pro takové lidi, jako jsem já - čtenáře. A jako čtenářce se mi ta kniha docela obyčejně nelíbila. Pak jsem se na knihu z knihovny - knihu vydanou v roce 2008 - podívala a zjistila jsem, že ohmataných je sotva padesát stránek. A druhá polovina knihy byla zřejmě úplně nečtená. To mě uklidnilo - nejsem v tom sama.
10/10, 100/100, 1000/1000 a do víc bohužel neumim. Největší českej román všech dob, stejně jako je největší česká fošna všech dob Neurobeat od WWW. Tohle nejde trumfnout.
Jedna z nejzvláštnějších knížek v domácí knihovně. Souhlasím s předřečníky, kteří zdůrazňují nutnost mít odžita raná česká devadesátá léta. Souhlasím s tím, že se nedá jednoznačně říct, "o čem to je". Říká se, že každé zboží má svého kupce. Každá knížka si své čtenáře najde. Kolika lidem v našem národě se může Sestra líbit? Tak 500? Není to moc?
(Básně z knihy výborně zhudebnili Psí vojáci na albu s překvapivým názvem Sestra.)
Abych to shrnul, Sestra je knížka na celý život. Pořád se k ní dá vracet, zatímco ta slova budou mít původ v čím dál starší historii, kdy Praha byla plná Trabantů s MPZ DDR a pak to prasklo..... Každý chlap by měl mít svou Černou. Tu omamnou černovlásku v bílém svetru.
Pokorná omluva všem fanouškům, ale nebyla jsem s to dočíst. Román mi nějak nesedl, ztrácela jsem se v něm. Po sto padesáti stránkách jsem to vzdala.
Myslela jsem si, že Sestru lze milovat nebo nenávidět, nic uprostřed. Zmýlila jsem se. Na jedné stránce jsem ji zbožňovala, abych ji hned na další nesnášela. Namlsala jsem se začátkem knihy, těmi pár stranami, kde Potok miluje Psici ve všech jejich pórech, abych si hned potom připomněla tu dobu před 20 lety. Na první pohled chaoticky poskládané věty, které snad ani nejsou slovy jako spíš obrazy, se spojí v jeden celek. Přemýšlím jestli tomu porozumí někdo, kdo v tý době nežil. A potom přijde období tržního hospodářství a polistopadového kapitalismu se všemi těmi úplatky, byznysem a fetem. Všichni v Klanu věří v Boha, a všichni jsou bratry a sestrami. A všichni očekávají příchod Mesiáše a všichni chlastají. Potom má Potok svůj Velký sen. V Osvětimi se prochází po velkým množství mrtvých těl. Po kostrách. Brodí se popelem těl lidí, kteří byli v pekle. Potok bojuje. Pořád s někým bojuje a pořád před někým utíká. Nejčastěji sám se sebou a před sebou. Někdy mám sakra problém udržet pozornost, abych zůstala v ději. Je to náročný na koncentraci. Některý řádky se čtou tak rychle a jsou dost chutný a jiný bych nejraději přeskočila a děsně mě nebaví. Všechny ty pasáže o vztahu Potoka a Psice a taky jeho vztahu s Černou jsou krásný. Živočišná romantika a touha a taky chuť s někým být. Být milovaný a patřit mu. To jsou ty místa, kde cítím něhu.
---------------------------------
„Byli jsme lidi Tajemství. A čekali jsme. Potom se David zbláznil. Možná praskla hlava zrovna jemu, protože byla tou nejlepší hlavou, která vysílala signály a tak poháněla celou partu, celé společenství dopředu. To jsem si říkali, že je to dopředu, někam, ale brzy jsme všichni ztratili pojem o tom, kam se ženem.“
Na první čtení mě rozhodila natolik, že jsem se jí bála číst znovu. Vlastně úplně celou jsem si ji přečetla až po dvaceti letech, ten čas je znát, přestala mě drásat a mohla jsem vnímat tu rozprostřenou krajinu i čas. Je to krásný a upřímný příběh. Asi ne pro každého, kdo chce přečíst knížku jako sníst rohlík s máslem, najde si radši jinou (nic proti, taky někdy radši knihy jenom "jím"). Kdo nezažil devadesátky, nemá trochu vědomí o historii čech, možná se bude ztrácet (anebo něco nového objeví). Vůbec nemůžu poslouchat hlas Jáchyma Topola, když čte vlastní knihy nebo říká co si myslí, ale jeho psaní mě baví. Všechno, co dělá, dělá po svém (ostatně jako všichni Topolové), žádná snaha zalíbit se čtenáři, prodat se. Jsem ráda, že takoví lidé pořád jsou.
Naprostý souhlas s komentářem "m4xp4yn"
"Ben Nevis" (mmch mám na něj pěknou vzpomínku:)) - absence příběhu? Přinejmenším milostná linka tam přece běží od začátku do konce...
Zkoušela jsem číst, z nedostatku lepšího čtiva jsem se prokousala první stovkou stránek, ale líbivá symfonie slov je pro mě málo. Metaforu střídá alegorie, kterou střídá podobenství, což na první pohled vypadá krásně, ale ve skutečnosti je to jenom prázdná skořápka. Forma mi ale nevadí, neexistence příběhu ano.
Kniha mi připomínala Temný obraz od Philipa K. Dicka. Feťáci tam filosofují o kravinách, protože mozek není schopen udržet nosnou myšlenku. Topol třeba popisuje přechod z doby komunismu do doby kapitalismu. Čas se pro něj rozběhl, najednou bylo plno možností, jak podnikat, na čem zbohatnout apod. My, co jsme tu dobu zažili, se umíme s textem ztotožnit, ale co mladší generace?
Kniha rozhodně není pro každého.
Pravda všeho života a lidstva uvězněná do slov a sepsaná na papír, aby se mohla neustále vracet.
Knihu jsem si původně měla přečíst, jako povinnou četbu. V knihovně jsem ji sháněla přes dva měsíce a celkem se na ni i těšila. Jenže když jsem ji potom dostala do rukou a přečetla prvních třicet stránek, nemohla jsem dál. Kniha se mi nelíbila. Ale kdo ví, třeba se k ní v budoucnu vrátím a zkusím své štěstí znovu.
Sestru miluju. Je to moje součást, moje noční můra i světlo tančící v mých vlasech. Asi u žádné knihy jsem nezažívala takové vlny emocí, jako když jsem četla Sestru. Brečela jsem, smála jsem se, chtělo se mi zvracet, chtělo se mi jenom se do těch slov položit a vyválet se v nich. Jedna Polka mi kdysi řekla, že Sestru není možné číst, aniž by se předtím člověk opil nebo si dal nějakou drogu. A jo, je to psycho a někdo to skousne, někdo možná ne. Sestra je hnusně krásná a krásně hnusná, a přestože napodruhé už to nebylo tak silné, jako když jsem ji měla v rukách poprvé, je to pro mě rozhodně jedna z nejzásadnějších knih.
100 %
Ze všech těch knih, kterýma jsem se prolistoval, pročetl a provnímal, je mi Sestra nějak nejmilejší. Dělá mi dobře mít jí. Vážím si autorů, kteří se nebojí psát jinak. Ze Sestry necítím snahu za každou cenu zaujmout ani second-guessing čtenáře. Spíš než cokoliv je to 500 vyplivnutých stran Topolových zkušeností, postřehů a poznámek, vše s vodoznakem autorova egoismu. Bez známek strachu z nepochopení.
"Snažil jsem se pít jeho obličej"
Sestra není elitářská záležitost. Pokud ji čtete s otevřenou myslí, nemůžete se v ní ztratit. Abstrakně laděné pasáže jsou určené k volné interpretaci. Ale dají se přeskočit. Vše se dá přeskočit. Jádrem je vlastně úplně jednoduchoučká love story. Nejcennější devizou je schopnost JT lehce najít trojslovný obrat, kterým jasně a zcela přiléhavě popíše jen těžko slovy uchopitelné pocity, situace, myšlenkové pochody.
"Blábol, Bábel, Babylón."
Pokud jde o stylistiku, nevím jestli je výsledek dílem intuitivního přístupu, náhody či geniality. Vsadil bych si na to první. Způsob jakým je v každé kapitole salátově promícháno deset různých žánrů mě každopádně děsně provokuje. Spíš ale fascinuje.
Na jedné dvojstraně nezřídka zavadíme o rozbitou lásku, podusíme se dojmologií začátku 90tek, olízneme jemný zastrčený humor, proběhneme labyrintem esejisticky laděného odstavce, ve snu obletíme svět a pokocháme se obrazotvorností na první pohled ledabyle pohozené věty.
"Sekal jsem do jazyka a hladil ho a on mi to vracel, muj jazyk mi byl živej!"
Frenetické kupení dojmů, které tvoří vlastně téměř celou první polovinu knihy, ilustruje hektičnost doby. Mozaika tisíců všemožných obrazů dává dohromady konkrétní pohled na roky 1, 2 a 3 po výbuchu času. Člověk má až biblický pocit, že autor obsáhl všechno. Alespoň všechno důležité.
"Někdy jsem skákal"
Štítky knihy
zfilmováno Česko, Česká republika česká literatura Československo 80. léta 20. století socialismus 90. léta 20. století rozhlasové zpracování rok 1989
Autorovy další knížky
| 2008 |  Sestra |
| 2017 |  Citlivý člověk |
| 1994 | Miluju tě k zbláznění |
| 2006 | Anděl |
| 2005 | Kloktat dehet |
Kniha Sestra je v
| Právě čtených | 23x |
| Přečtených | 363x |
| Čtenářské výzvě | 17x |
| Doporučených | 38x |
| Knihotéce | 164x |
| Chystám se číst | 282x |
| Chci si koupit | 40x |
| dalších seznamech | 4x |
Četl jsem ji až po Citlivém člověku a tahle pro mě byla malinko přehlednější. Na první pohled to vypadá jako shluk slov, ale objeví se tam i nějaký příběh. Co mi ale na jeho knížkách opravdu vadí, je to neodělování přímé řeči :-)