Šeptuchy
Alena Sabuchová
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/414911/bmid_septuchy-QBn-414911.jpg
4
392
123
Región Podlasia je dodnes opradený legendami a hmlami, v ktorých žijú na prvý pohľad zvláštni ľudia – majú svoju vieru, biedu aj šeptuchy – ženy, ktoré vedia liečiť. Krajiny dospievania a ich obyvatelia nás zväčša určujú na celý ďalší život. Podlasie – rustikálny lesnatý región medzi Poľskom a Bieloruskom, je tak trochu zabudnutá zem. O to väčšie, nie celkom poznané čaro má, neopakovateľnú atmosféru zahalenú do hmiel vystupujúcich nad močiarmi. Dorota, dcéra miestneho hrobára, a jej najlepšia priateľka nasávajú všetok okolitý svet – aj s jeho zložitými medziľudskými vzťahmi, religiozitou, zanedbanosťou, krásou, šeptuchami a nadprirodzenom i tvrdou skutočnosťou. Alena Sabuchová si pre svoje jemné, no zároveň i drsné rozprávanie zvolila krásny priestor a zabývala ho výnimočnými postavami, stojacimi na hranici nielen dvoch susediacich štátov.... celý text
Přidat komentář
Lyrika místa.. podle mě se snažila autorka zachytit atmosféru místa propletenou útržky ze života některých místních, včetně šeptuch. Líbilo se mi to. Mrazilo mě.
Poetické vykreslení polského zapádakova. Moc nechápu, co se nám autorka snažila knihou říct a kdyby nebyla tak tenká asi jí ani nedočtu. Časté přeskakování v událostech, ve kterých jsem se velice rychle ztrácela a mnohokrát jsem se musela vrátit o pár stránek zpět, abych si připomněla o čem ta pasáž vlastně má být.
Ale jo, dalo mi to zabrat, ale nakonec jsem se začetla, přišla tomu na chuť a spokojeně dočetla. Autorka má zvláštní a poetický styl prolínání slov a vět, děje a postav, potřebovala jsem čas si zvyknout. Nemám ráda sprostá slova, ale tady, i když je jich tu na můj vkus až dost, nakonec nějak ustupují do pozadí. Doporučuji.
Knihu jsem obdržela jako dárek. Pak mi kdosi řekl, že jo, to je jak Žítkovské bohyně. No, není. Bohyně a šeptuchy jako takové mají ledacos společného, ale příběhy samotných knih se ubírají každý svou cestou. Zde se jako dvě tenké nitky táhnou osudy dvou přítelkyň, které spolu prožívají své radosti, obavy, bolesti a smutky. Někdy hrají prim, jindy ustoupí do pozadí a dávají prostor postavám jiným a my se tak postupně dovídáme, jak se prolínají tradice a pověry s moderním světem a smýšlením. Kniha je relativně krátká, ale nedoporučuju ji přehrkat za dva dny. Člověk se jí musí nechat prostoupit a nějakou dobu ji nechat působit. Za mě je tato kniha velmi dobrá, protože do mně otiskla širokou škálu emocí a myšlenek. 90%
Kdybych měl stručně charakterizovat knihu mladé slovenské
autorky, tak bych musel napsat, že je to román o tradicích v oblasti
Podlasí mezi Polskem a Běloruskem, ale i o dospívání dívky,
pozorující postavy a život kolem sebe. Určitou roli, i když ne hlavní,
hrají v knize šeptuchy - ženy, které dovedou léčit.
Román mě zaujal a těším se na další knihy mladé slovenské autorky.
(SPOILER) Knihu jsem dostala do ruky od kolegyně, aniž bych věděla něco víc o autorce nebo tématu. Začala jsem číst a přestože je kniha spíš lyrická (alespoň prvních 120 stran), je v ní něco, co mě stále drželo a napínalo, abych četla dál. Region je pro mě úplně neznámý, zahalený tajemstvím. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem někde na přelomu alespoň 18. a 19. století, možná i dávněji. A v té chvíli se jako pěst na oko zjevilo projíždějící auto nebo koňský povoz před Kauflandem, které mě vrátily do přítomnosti. V poslední třetině knihy se začnou osudy jednotlivých postav více proplétat a začne se něco málo dít. Závěr knihy patří k těm, které mi vždy na chvíli zatají dech, a musím si odstavec přečíst znovu. Některé momenty nečekaných zvratů mi připomenuly pocit, jaký jsem měla při čtení Šikmého kostela. Oblíbíte si postavu, nějak s ní žijete, fandíte jí, čekáte, jak vyroste, dospěje... a najednou umře.
Mé opatrné očekávání nebylo naplněno. Při čtení knihy jsem se nezbavil dojmu, že autorka neví, o čem chce psát, nebo to čtenáři nedokáže sdělit. O šeptuchách se dozvídáme málo a povrchně, o vypravěčce také, kniha tedy asi má být o dospívající Dorotě, její příběh je v knize opravdu nejsilnější a její postava nejzajímavější, to oceňuji. Stejně tak příběh Macieje. Velmi mě ale rušil podtón knihy - jakási skepse až cynismus. Cítil jsem z knihy, že autorka mezi ně nepatří, je vzdáleným cizím pozorovatelem, a rušilo mě to. Stejně tak mě rušilo, když do bezčasí, které v knize panovalo, opakovaně proskakují slova jako Kaufland, Bravo, fejsbůk. Mírně mě rozčilovaly nepřeložené lokální výrazy, které pak musejí být klopotně vysvětleny ve slovníčku na konci knihy. Abych taky pochválil: líbí se mi setření hranice mezi živými a mrtvými, ti mohou bloudit, přicházet, navštěvovat živé. A rozhodně ve mně kniha vzbudila chuť se jednou do Podlasí vypravit. Celkový dojem: takové ... nezralé. Jako by to napsala osoba s rozhledem šestnáctileté dívky, ale duší staré ženy usmýkané životem. Dvě a půl hvězdy;-)
Pojmom Šeptuchy sa označovali ženy zaklínačky, ľudové liečiteľky, vedmy, ku ktorým sa ľudia často utiekali o pomoc so svojimi trápeniami a boliestkami. Ženy, ktoré stáročia vedeli liečiť, hojiť, privolávať lásku a niekedy aj škodiť. V tomto príbehu stoja skôr v pozadí, ale sú jeho neodmysliteľnou súčasťou. Útržkovité rozprávanie o bežnom živote, dospievaní, vzťahoch, láske, ale hlavne smrti, ktorá je tu všadeprítomná, aj keď dobre ukrytá v tajomných hmlách a lesoch regiónu Podlasie medzi Poľskom a Bieloruskom. Hĺbavý príbeh rozprávačky príbehu Agáty a jej priateľky Doroty, hrobárovej dcéry, ktorá sa denno-denne stretáva so smrťou a je označovaná za čudáčku, pretože sa údajne vie rozprávať s mŕtvymi. Autorka na pozadí priateľstva dvoch dievčat spája staré tradície, folklór a pohanstvo v kontraste s modernou dobou situovanou na prahu nového milénia. Životy dievčat sú úzko spojené s dodržovaním kresťanským a pohanských tradícií, povier, mágie a rituálov na jednej strane, no na druhej strane sa im otvára svet, ktorý dovtedy čítali len v Bravíčku, alebo videli v telenovele s Nataliou Oreiro, čo Esmeraldou.
Atmosféra knihy bola fantastická. Ponurá, melancholická, temná. Kniha nie je o šeptuchách, ale o živote samotnom. Nesúca prvky magického realizmu, čo je to, po čom prahne moje srde.
Nebude mi chýbať táto zem, budeš mi chýbať Ty.
Väčšinou nám zostávajú mŕtvi, ktorí nám zostali už ako živí. Ľudia, pre ktorých by sme umreli, obvykle odídu. My kvôli tomu nezomrieme. A nakoniec umrieme s niekým, pre ktorého sa nám umierať síce vôbec nechcelo, ale žiť sme spolu nejako zvládli.
Vždy sa nájde čosi, čomu sme schopní veriť až do úplného konca. Preto ľudia chodili za šeptuchami. Hovorilo sa, keď všetko zlyhalo. Bolo to akési ospravedlnenie samých pred sebou a obhájenie si základného práva na zázraky, ktoré sme si mohli vložiť v samoške do košíka.
"Vane boli vždy úkrytom, to sme mali s Dorotou spoločné. Nikde sme sa necítili bezpečnejšie ako vo vani s vodou. Človek je nahý, a zároveň má pocit, že najmenej zraniteľný, že tam ho nikto nenájde. Kúpeľňový paradox."
"Každý si nesieme vlastnú jar aj zimu, niekedy trvá zima nepomerne dlhšie a myslíme si, že sa nikdy neskončí."
- Vedomie nejakej božej prozreteľnosti alebo karmy nás zvyčajne zachraňuje od vedomia, že na nás možno naozaj nikto nedohliada. -
Šeptuchy Aleny Sabuchové jsou námětově originální a literárně vskutku vycizelovanou prózou, kterou jsem si nesmírně užila. Autorce se povedlo velmi vnímavě a působivě vykreslit tak trochu zapomenutý region na pomezí Polska a Běloruska na přelomu tisíciletí. Právě tento časoprostor je specifický tím, že se zde prolíná silná vazba k tradicím a náboženské založení s boomem západní popkultury a moderní technologie, ale nedochází k očekávanému napětí a kontradikci, obě tyto tendence se zde celkem mírumilovně prolínají a vytváří velmi specifickou atmosféru, v níž nalézá místo magie a pověrečnost i střízlivost moderní doby.
Pokud jste vyrůstali v devadesátkách a na přelomu tisíciletí, text si užijete o to víc. Dospívání protagonistek je takové, jako bylo to naše - od čtení Bravíček a sledování telenovel s Natalií Oreiro po nošení Kenvelo oblečení, kosmetiku se třpytkami a barevné melíry z krepáku.
Autorce se podařilo výchozí etnografický materiál Podlasí zpracovat do velmi působivého a umně vyvedeného příběhu o dospívání, smrti, lásce a šeptuchách, které jsou sice pouze vedlejšími postavami, provázejí nás však celým příběhem a pomáhají nám se v něm orientovat tam, kde příběh přeskakuje v čase.
Jazykově mě text uchvátil, je plný originálně poetických pasáží, které nesklouzávají k patosu, a taky plný obecných životních pravd, nad nimiž se nejeden čtenář pozastaví.
Ocenění si zaslouží i fotografický doprovod a sama významuplná obálka (slovenské vydání).
- Takto chutili sklamania. Ako nedozreté slivky z rohu našej záhrady, kde bolo plno ľudí a všetci si mysleli, že vám nemôže byť zle. Že máte bledú kožu a šťastie. Sklamanie je pocit, ako keď sa vám voda v bazéne dostane do nosa, pocit, o ktorom si myslíte, že je zbytočný, že ste si ho privodili sami. A to je na nom najhoršie. -
Poslouchala jsem jako četbu na pokračování. Mezi tím dívčím vzpomínáním jsou ukryté hluboké myšlenky. Asi si půjčím knihu a vrátím se k tomu.
Většinou nám zůstávají mrtví, kteří nám zůstali už jako živí. Lidé, pro které bychom umřeli, obvykle odejdou. My kvůli tomu neumřeme. A nakonec umřeme s někým, pro kterého se nám umírat sice vůbec nechtělo, ale žít jsme spolu nějak zvládli.
Poslouchala jsem v rámci Rozhlasu a bylo to skvělé. Kniha je pomalá, ale hutná a i když by se ze začátku mohlo zdát, že popisuje prostý, ale náročný život na venkově, nakonec je to spíše filozofické pojednání o životě, bolesti, ztrátě a dospívání, které přechází až moc rychle do dospělosti. Tempo knihy se mi líbilo. A nejvíce asi postupné zjišťování běhu světa. Zase jsem byla teenager a vrátit se do devadesátek pro mě bylo velmi příjemné.
Téma samotných šeptuch knihu ozvláštnilo, ale nepřišlo mi to jako hlavní téma, jak název napovídá.
Doporučuji!
Knihu jsem poslouchala od ČRo. Je krásně napsaná, díky jazyku se člověk snadněji přenese do oblasti a života v Podlesí. Strašně mě bavil ten kontrast dospívajících dívek současnosti (90. let) a života v oblasti, který jako by byl před 100 lety. Hrozně hezký a silný příběh s reálnými drsnými prvky života v Podlesí. Škoda jen, že to bylo takové krátké, bavilo by mě číst mnohem delší a rozepsanější příběh.
Poslouchala jsem jako četbu na pokračování na ČRo, takže i hezky prednes byl zážitek. Také jsem čekala vic ala Zitkovske bohyně. Tady je spich hlavní příběh přátelství a dospívání vypravěčky a Doroty na pozadí kraje,kde lidé hledají Šeptuchy (léčitelky). Bavila me linka po smrti někoho blízkého ,lavička truchlicich. Bylo to misty dojemne, ale konec jsem vylozene obrecela
Já jsem čekala něco jako Žítkovské bohyně.
Taky mě nemile překvapilo, že se děj odehrává v součastnosti, holky čtou Bravíčko a nakupují v Kauflandu . Smutné a věrohodné. A neobyčejná atmosféra.
Asi bych ten kraj chtěla vidět.
Poslechnuto na mujrozhlas a jako audiokniha to má rozhodně hvězdičku navíc. Kdybych to četla, nevím, zda bych to dočetla a to by byla fakt škoda. Začátek je náročný a řekla bych těžký. Ale je to proto, že o šeptuchách a o Podlasiju jsem nic nevěděla. A přitom použitý styl textu odpovídá popisované krajině i lidem v ní.
Byla to velmi krásná kniha, neuvěřitelně citlivě spojená realita života po roce 90. a tajemné zvyky z této pro mne úplně neznámé krajiny. Také jsem ji vyposlechla jako četbu na pokračování v Českém rozhlase. Parádně načteno a krásná hudba jako doprovod.
Zo začiatku mi trochu trvalo, pokým som si zvykla na štýl jazyka, ale potom som si už vychutnávala neopakovateľnú atmosféru Podlasia zahalenú do hmiel vystupujúcich nad močiarmi, ktorú umocňovali čary a liečiteľské schopnosti miestnych obyvateliek, takzvaných šeptúch.
Naozaj musím pochváliť autorkin výber prostredia pre svoj román o dospievaní, lebo práve to magické prostredie je jeho najzaujímavejší aspekt. Šeptuchy tu boli iba akousi kulisou pre vykreslenie celkovej atmosféry. Normálne som chápala rozprávačku, lebo takisto pochádzam z malej rázovitej dedinky, ktorá mi v určitom veku "liezla na nervy", túžila som odtiaľ vypadnúť, možno z podobných dôvodov, ale dodnes je to miesto môjmu srdcu najbližšie so všetkými spôsobmi a tradíciami, kde sa vždy rada vraciam.
Ďakujem autorke, že som si prostredníctvom tejto knihy mohla opäť pripomenúť, odkiaľ pochádzam a kam stále patrím i napriek tomu, že to nie je ono magické Podlasie.
Poslouchala jsem na rozhlase a strašně se mi to líbilo. Opravdu hrozně moc. Říkala jsem si, kdo ví, zda bych to dočetla? Protože to na mě působilo jako "těžký text". Ale jako poslech krása. Miluju, když mě dobrá kniha "donutí" hledat si nové informace - o krajích, lidech, zvycích... Je to ohromně zajímavé, syrové, možná kruté, ale hlavně pravdivé. Poplakala jsem si. Rozhodně doporučuji.
Život někde v polsko běloruském pohraničí viděný očima dvou dospívajících dívek. Svět, kde se snoubí tajemno se skutečným světem. Krásný poslech díky Magdaleně Borové a moc pěknému hudebnímu podkresu, neváhejte a poslechněte si ....
Štítky knihy
Polsko čarodějnice léčitelství slovenská literatura dospívání tajemství folklór rozhlasové zpracování
Šeptuchy
Kniha Šeptuchy je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 502x |
| Čtenářské výzvě | 119x |
| Doporučených | 26x |
| Knihotéce | 134x |
| Chystám se číst | 272x |
| Chci si koupit | 61x |
| dalších seznamech | 9x |
Po Hlavním městě to pro mě byl krok vzad, spíše mnoho kroků, ale převeliké díky za ně! Zavedly mě totiž do zcela jiného, jakoby pohádkového, možná spíše mýtického světa. Který zřejmě, zcela paradoxně a neuvěřitelně, existuje (existoval?) hned vedle Kauflandů a Bravíček, takový civilizační šok. Vítejte v Podlasí, napůl cesty mezi Hajnówkou a Bóle.
Škoda, že jsem neměla slovenský originál; podobně jako mnozí další, i já si myslím, že k tomuto příběhu slovenština pasuje lépe. (Našla bych i ve slovenském originále na nečíslované s.10 u slovníkového hesla mor onen nezvyklý 6.p?) Kdybych si mohla vybrat jednu postavu, strávit s ní několik dní, povídat si s ní o jejím životě, byla by to báťuškova žena Aleksandra.
A co mě nejvíc překvapilo? Relativní mládí autorky. Když někdo už v tomto věku vidí, cítí a píše takto, máme se my čtenáři opravdu na co těšit . . .
"Nevěděla jsem o těch, kteří ještě přijdou, mají přijít, anebo je už nikdy nepotkám. To je dobře, že člověk neví. Je dobře, že nic nevíme dopředu, kdoví, co bychom dělali, kdybychom věděli."