Sen o mém otci

19.04.2023

Moji židovští příbuzní také pozumírali hrozným způsobem - proto se necítím nijak nucena fandit Karolu Sidonovi v jeho literárním úsilí. Takže: má to být asi Hrabalovské a trochu Kafkovské, přičemž tomu chybí vtip, vkus, smysl, laskavost - a milost. Pardon.
Dočetla jsem jen ze zvědavosti, zda text někam směřuje. Ne.

13.03.2023

Je to první autorova kniha, kterou jsem četl. Sice se tedy úplně minula s mými očekáváními (a řekl bych, že i s vyzněním popisu na záložce), u prózy tehdy šestadvacetiletého začínajícího autora z roku 1968 jsem očekával nějakou divočinu, něco mnohem experimentálnějšího. V první části (Nekrology) se mi namísto toho dostalo nostalgií prodchnuté figurkářství, psané podobně jako zbytek knihy z dětské perspektivy, oscilující někde mezi Otou Pavlem (to asi nejvíc) a hrabalovskou záplavou bizarních historek. Nicméně i vzpomínkově laděné prózy mám vcelku rád, obzvlášť týkají-li se míst, která dobře znám (zde hlavně Praha a Dobříš), takže mi tento rozpor vůči očekáváním nijak nevadil. Navíc bylo v oddíle čím dál patrnější to, čím se Sidonova próza od Oty Pavla a podobných výrazně liší: silný existenciální náboj, který se v Nekrolozích projevoval hlavně v rovině vypravěčových výčitek svědomí ve vztahu k popisovaným zesnulým, neodbytných pocitů mladého člověka, že ty, které míval rád v jisté fázi dětství anebo kteří mívali rádi jej, postupem času lhostejně opustil, a to vlastně bez důvodně. Jejich umírání sledoval už jen zpovzdálí, jen tak mimochodem, nešel jim na pohřeb atp.

Existenciální vyznění knihy graduje v prostřední části nazvané Žákovská knížka, která líčí absurdní kolotoč spuštěný jednou banální situací a jednou banální dětskou lží. Hlubinný ponor do vyděšené, zmatené a v lecčems alibisticky pružné duše malého kluka (v tom se ovšem neliší od většiny dospělých) je o to drásavější, že se autor iracionalitu jeho jednání vlastně ani nesnaží vysvětlit. Motivace jsou nezřetelné, podivné či nahodilé a celé je to navýsost absurdní, a to včetně závěru. Pro mě velmi existencialistický, téměř camusovský text.

Třetí, titulní část knihy analyticky, byť nikoli staticky (sestává z několika menších vzpomínkových příběhů, zčásti propletených) líčí vztahy hlavního protagonisty k mamince, nevlastnímu otci, sestrám a především se celou dobu téměř dramaticky odvolává k závazkům a abstraktnímu provinění vůči svému vlastnímu otci, jehož si nepamatuje a jenž zahynul v koncentračním táboře (ovšem nejspíš za šmelinu, nikoli za odboj nebo z důvodů čistě rasových, což jeho auru hrdinské oběti, a tím pádem i nedostižného mravního vzoru, trochu sráží, potažmo komplikuje). Otevřenost a jitřivost této analýzy-zpovědi-vzpomínky je místy nebývalá. Koneckonců hlavní hrdina je bezpochyby v celé knize silně autobiografický, nese dokonce autorovo jméno (což není úplně typické). A zaujala mě v této souvislosti ještě jedna věc - jakkoli vše v knize působí značně prvorepublikově a v jistém smyslu idylicky (rodinná a sousedská pospolitost, starosvětské poměry a reálie), zvláště v části Nekrology, počítáme-li s reálným autorovým věkem, jedná se o děje spadající do počátků a průběhu stalinsko-gottwaldovské epochy, jedné z nejhorších v našich dějinách.

16.01.2023

Je v tom něco podivně hrabalovského. Ale ne stylem. To jen trochu. Třeba prací s metaforou, kterou vytváří z obyčejné události. Ale taky tím, že je to v podstatě autobiografie, ale pokroucená pro potřeby románu, díla, literatury. Scéna se zapíráním žákovské knížky je strhující a rozechvěje ve vás vzpomínky na vlastní dětská provinění, určující okamžiky vaší osobnosti. „A teď už jen stačilo, aby byl můj tatínek opravdu mrtvý a aby nebyl Bůh.“ Samozřejmě čekejte také dialog s křesťanstvím a odkazy na autorovo židovství.

26.08.2022

Líbilo se mi, jak Karol Sidon ukazuje na velké dějiny prostřednictvím konkrétních malých osudů a jak prozrazuje zásadní věci o sobě skrze zdánlivě banální situace. Je v tom velké kouzlo a síla a vyprávění to dodává punc opravdovosti.
A líbila se mi také jistá podvojnost nálady, kdy pan Sidon zároveň hluboce soucítí se svým dětským já a vypráví věrohodně způsobem, jakým je obvyklé dětské příhody vyprávět ... ale zároveň má dospělý a (sebe)kritický odstup, jehož zásluhou tak může dát svému povídání rámec a jednotící myšlenku, přesah i zrcadlení do situací čtenářů.
A to všechno bylo napsáno s dobrým pozorovacím talentem, bylo to poutavě a suverénně podané, vzbuzovalo ve mně emoce i nutilo k přemýšlení. Byl jsem za tohle literární setkání vděčný.

rychlé čtení

20.08.2022

Líbila se mi...

13.03.2021

Zhltnuté za jedno popoludnie.
Akési útržky spomienok, nijak veselé, práve naopak. Plno kriku, zloby a nepochopenia.

Úplne sa mi maminka protivila.

"Cítím, že s vlastním otcem vedle sebe bych byl celý. Takto se polovina mne někde ztratila. Někdo mi ji ukrad a ani se neomluvil. A já jsem poloviční.

Na druhú stranu, autor podal niektoré myšlienky veľmi zaujímavo, plno viet, úvah, či pasáži som si podškrtla. Páčili sa mi jeho myšlienkové pochody a jeho forma písania.

"… a vidím vás, maličké, vzdálené, zcizené jako loutky, jako bych se na vás díval obráceným dalekohledem… a opět spím… a to, to, to jsou krásné noci mého dětství a mého života a já jsem šťasten, že ve mně zbyly, kdesi daleko na dně, takže mi trvalo dlouho, než jsem je tam našel, a jsem vděčen své dětské paměti, že aspoň tohle zachovala."

4/5

03.12.2020

Kniha o dětství v poněkud netypické rodině. Super předrevoluční počin. Líbila se mi.

11.12.2018

Knižka se mi libila. Neni bombasticka, ale o něčem je. Třeba o životě mladé válečné vdovy a jejího synka, o potřebě žít, i když pod dohledem mrtvých. A taky o svérazné výchově hysterionské ženy, která byla spíš kontraproduktivní. Je o dětství a dětském strachu a pasti lži. Na dnešní dobu možná moc rozvláčná, ale to je spíš naše škoda, že chceme mít všechno hned z krku.