Sedmý milion

(SPOILER) Po dočtení této knihy jsem potřeboval čas. Dlouhý čas. Všechno, co ve mně zanechala, ve mně ještě dlouho doznívalo – a věřte, že toho nebylo málo. Než jsem se pustil do psaní recenze, nechal jsem mezi sebou a knihou odstup. Přemýšlel jsem, jak ji uchopit, jak o ní mluvit. A upřímně? Ani teď si tím nejsem jistý. Proto vám nabídnu svůj pohled tak, jak to na mě působilo – otevřeně, upřímně a bez příkras.
Už od prvních stránek bylo jasné, že to nebude jednoduché čtení. Tom Segev ve své knize neuhýbá, nemá potřebu se čtenáři zalíbit. Místo toho předkládá syrová fakta – jména, data, události, příběhy. A přestože jde o silně faktografické dílo, nepůsobí ani v nejmenším suše. Právě naopak. Je to kniha hluboce lidská, zároveň však intelektuálně náročná a nesmírně silná. Autor odvedl neuvěřitelný kus práce – promyšleně, citlivě, s důrazem na kontext. Nebojí se klást otázky, které bolí.
Kniha mě upřímně překvapila. Příjemně, ale i bolestně. Je psaná z úhlu pohledu, který se nebojí kritiky, neidealizuje. Očekával jsem možná trochu patosu, nebo dokonce jednostranný pohled na vznik a vývoj státu Izrael. Ale nic takového nepřišlo. Místo toho jsem dostal konfrontaci s realitou – syrovou, plnou dilemat, střetů ideálů s politickou praxí.
Dozvídáme se fascinující – a často šokující – informace o vzniku Izraele, o jeho politice, vztahu k Německu, vnitřních rozporech a především o tom, jak společnost přistupovala k přeživším holokaustu. A právě to mě zasáhlo nejvíc.
Tato kniha vás nenechá chladnými. Nutí vás přemýšlet. Pochybovat. Cítit. Vaše emoce jsou během čtení vystaveny neustálému tlaku – a často to bolí. Každé gesto pomoci, každé pochopení, každá lidskost je vyvážena zoufalstvím, vztekem a bezmocí. Za každým rozhodnutím, které někoho odsoudí k bolesti, utrpení či smrti, se skrývá lidská slabost. A to se ve vás bouří. Zůstává pachuť. Zklamání. Znechucení nad tím, že tolik lidí odsoudilo jiné jen kvůli jejich původu či víře.
Kniha vám otevře oči. Uvede vás do složité problematiky rozdílů – rasových, ideologických i společenských – a přitom vás citlivě provede světem pojmů, bez kterých nelze porozumět dějinám Izraele. A pak přijde další trpké poznání – že otázka záchrany evropských Židů byla v mnoha ohledech odsouvána stranou. Politická priorita? Budování státu. A lidské životy? Často přehlížené. A to bolí.
Po válce přicházeli přeživší šoa do Palestiny, později do Izraele. Myslíte, že je vítali s otevřenou náručí? Omyl. Přicházeli zranění, ztichlí, s traumatem, hledající nový domov. A místo pochopení narazili na lhostejnost. Ve společnosti přetrvával nepochopitelný názor, že „šli na smrt jako ovce“. Ti, kdo přežili, byli vnímáni jako slabí. Ale právě oni byli ti nejsilnější. Stát od nich očekával, že zapomenou. Že se z nich stanou noví lidé – silní, mlčenliví, odhodlaní sloužit nové ideologii. Vnucoval jim obraz „nového Žida“ – sebevědomého, odvážného, bojujícího. Ale ti, kdo si nesli jizvy a mlčení, se do toho obrazu nevešli.
Segev výstižně ukazuje, jak často vítězila pragmatická politika nad lidskostí. Přesto se mezi řádky skrývá něco silnějšího než slova – obdiv k těm, kdo přežili. K těm, kdo mlčeli. A přesto znovu začali. Je v tom obrovská úcta a tichá empatie.
Kniha ve mně zanechala pocit hluboké nespravedlnosti. Ti, kdo přežili peklo, byli dál stigmatizováni. Žili desetiletí se svou bolestí v tichu – protože nikdo nechtěl slyšet. A čtenář to cítí. Ta bolest není vyřčená. Ale je tam. Tichá. Vytrvalá. Nezpochybnitelná.
Zásadní zlom přináší proces s Eichmannem v roce 1961. Tehdy přeživší poprvé veřejně promluvili. A společnost je začala poslouchat. Holokaust se stal součástí národní identity. Přeživší konečně dostali prostor. A že dokázali mluvit? To je samo o sobě hrdinství. Jenže i to mělo svou odvrácenou tvář. Proces se stal nejen zrcadlem paměti a bolesti, ale i nástrojem politické manipulace. A právě zde přichází ta nejkontroverznější rovina knihy: holokaust jako politický nástroj. Segev se nebojí pojmenovat, jak byla šoa využívána – ve vztahu k Německu, i k Arabům. Holocaust se stal argumentem – pro existenci státu, pro vojenské akce, pro politické postoje. A místo empatie často převažovala chladná kalkulace.
Tato kniha není jednoduchá. Není pohodlná. A není pro každého. Ale pokud ji otevřete s otevřeným srdcem, promění vás. Ne proto, že je dokonalá – ale protože vás naučí vidět to, co je tak snadné nevidět. Ukáže vám bolest, mlčení, zradu, odvahu, zklamání… a především sílu těch, kteří přežili – a přesto nebyli vyslyšeni. Je to kniha, která vás donutí otevřít oči – i tam, kde byste je raději zavřeli. A právě proto je tak důležitá.

Ig: pribehy_stranek

Kniha mě velmi příjemně překvapila. Velké množství informací o Izraeli, jeho vzniku, politice, holokaustu, vyrovnání se s Německem, konfliktech a vztazích s ostatními zeměmi (sleduje i interní konflikty mezi jednotlivými politickými stranami). Trošku jsem se obával, že to bude nekritické vynášení této země do nebe, ale tak to rozhodně není, je to psané bez příkras a autor hojně cituje jiná díla (seznam přiložené citované literatury včetně uvedeného čísla stránky zabírá cca 60 stránek, takže vše má perfektně doložené).

Primárně je kniha zaměřená na vnímání holokaustu Izraelem (jak byl vnímán během války, těsně po ní a v průběhu dalších desetiletí). I přes závažné téma je kniha vcelku čtivá. Pokud se tedy někdo chce dozvědět řadu informací o historii Izraele, tak chybu touto knihou rozhodně neudělá.

Přesto, že kniha nahlíží na Izrael, jeho vznik a postoj k holokaustu očima politiků čte se dost dobře. Přistupovala jsem k ní v obavě, že to bude příliš těžké čtení ale obavy se nenaplnily. Kniha mi rozšířila obzory a hlavně otevřela oči, že sionismus je něco jiného než judaismus a Izraelec není to samé co Žid :-) Rozhodně zajímavá kniha a všem kteří se zajímají o dějiny Izraele a Židů vřele doporučuji.