Sedmá funkce jazyka
Laurent Binet
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/304372/bmid_sedma-funkce-jazyka-EKH-304372.jpg
4
165
43
Je 25. února 1980 a v jedné pařížské ulici srazila dodávka chodce. Šlo by zřejmě o tragickou, leč ničím výjimečnou událost, nebýt toho, že oním chodcem byl světoznámý francouzský sémiolog Roland Barthes a že se právě vracel z oběda s prezidentským kandidátem Françoisem Mitterrandem.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
La septième fonction du langage , 2015
více info...
Přidat komentář
Vydarený mix žánrov: štrukturalistickej detektívky, politického thrilleru, filozofického pikareskného románu, alternatívnych dejín. Barthesova druhá smrť autora.
Bavila som sa. Fiktívny príbeh so skutočnými postavami, napísaný neotrelým a provokatívnym spôsobom. Páčili sa mi rečnícke súboje, ale stále mi vŕta hlavou, či naozaj chodí Sollers dvakrát ročne na ostrov, aby sa zas stretol "všakvietesčím" :) A ako vlastne tento román vnímajú ľudia/postavy, ktorí ešte žijú, pretože vlastne nikto z nich sa v knihe neukázal vo veľmi dobrom svetle...
Už na začiatku čítania som si hovorila, že nie je pre každého - žiadna masová záležitosť. Ale je tu dosť komentárov, to je prekvapujúce. A určite budem predpokladať správne, že sa tu začnú množiť komentáre so slovom "nedočteno"...
Nedočteno. Prvních 100 stránek mě velmi bavilo, zajímavě pojatá detektivka, k tomu lingvistické a sémiotické vsuvky. Ale pak jsem se začala ztrácet v množství postav, které do děje vstupují, v jejich úvahách, ke kterým neznám historický kontext. A tím pro mě kniha přestala být odpočinkovou, musela bych ji číst s notebookem na klíně...a tak odkládám.
Na román jsem těšila a dokonce se i teoreticky připravila (přečetla základy sémiotiky pro laiky, dohledala významné postavy tohoto oboru na wikipedii). Ale nakonec mi tato příprava dala mnohem víc, než samotný román. Ten mi přišel dost povrchní a často i nudný. Autor neustále rozhazoval jména slavných osobností jak konfety, ale jejich zařazení do románu mi přišlo zbytečné a jediným účelem snad mohlo být zakrytí absence opravdové promyšlené zápletky. Na večírcích, v saunách, na přednáškách donekonečna tlachaly a tak ještě více brzdily pokulhávající děj. To, že některá fakta mírně nesedí, jsem (občas, jistě ne vždy) registrovala, ale jaksi nechápu, proč by mě to mělo pobavit. Někde v polovině knihy jsem si zoufala a myslela si, že to snad nedočtu. Ale dočetla.
A abych jen nekritizovala, tak několik momentů mě nakonec i pobavilo – především vtipně glosovaný despekt, s jakým inspektor nahlíží akademické prostředí (po letech strávených v blízkosti fakulty UK, byť v oblasti přírodních věd, to vidím podobně) - a (SPOILER) když Simon v závěru váhá, jestli není jen románovou postavou a snaží se navázat spojení se svým spisovatelem, aby tak příznivě ovlivnil svůj osud.
S postmoderní literaturou to mám tak: užiji si četbu bez častého dohledávání jmen a souvislostí a smířím se s tím, že mi někdy něco uteče, nebo porozumím všemu (a vyhledávám často), ale je to spíše intelektuální než čtenářský zážitek. (Jsou jistě lidé, kteří to mají propojené; smekám).
Zvolila jsem první možnost - a ano, většinou si to užila. Co ano a co ne:
- se soustředěním a požitkem jsem četla lingvistické pasáže - a říkala si, že na rozdíl od mého hloupého mládí by mě nyní studium bavilo víc
- bavily mě odkazy na Eca a Jméno růže a ráda jsem srovnávala
- mrzelo mě málo prostoru pro vyšetřování (což u Eca bylo naopak): Bayardovo vtipné glosování intelektuálů a jeho dialogy s Herzogem považuji za nejvtipnější části - román je pro mě spíše humoristický než detektivní
- zcela jasně je to pocta Umbertu Ecovi - ale jeho uvedení jako postavy románu je vtipně (a trochu nechutně) shazující; i toto jsem oceňovala - když mi přišlo, že se ti intelektuálové berou moc vážně, nechal je autor ztrapnit a ponížit, často i jimi samými
- je dobré orientovat se v 80. letech: pokud si vyvoláte v paměti jména politiků, sportovců (tenistů obzvlášť - filozofický rozbor jejich hry, nádhera), hudebních skupin a zpěváků, ubude vám dost z obrovského množství jmen, kterými je román zaplněn
- a jednu hvězdičku dolů za nekonečné čtení o večírcích a pobytu v sauně; achjo, to jsem protrpěla (a nemějte mě za prudérní)
Ještě malá poznámka k formě eknihy: část knihy je v italštině a angličtině. Nemožnost dostat se pomocí odkazů k překladu, který je umístěn až na konci, mi vadila, přestože nešlo o informace pro děj zásadní (což jsem zjistila až po dočtení).
Sama pro sebe hodnotím román jako obohacující. (A jdu si odpočinout k nějaké povrchní, jednoduše plynoucí detektivce :-))
Tak nějak na rozpacích. Asi to bude tím, že obecná lingvistika a sémiotika mě na škole moc nebavily a vnímala jsem tyhle disciplíny jako pseudovědu pro několik nadšenců a několik hnidopichů z univerzitního prostředí, kteří při každé debatě u piva arogantně sklouzli k Chomskému. O to víc mě zaráží úspěch téhle knihy. Mám skoro dojem, že se nedá dočíst, pokud čtenář nemá za sebou studium právě na obecné lingvistice a podobných přidružených oborech nebo není aspoň vytrénován eseji U.Eca. Možná není důležité vědět, kdo byl Jakobson a stačilo se by zaměřit na dobrodružnou honbu za sedmou funkcí jazyka, kniha je i tak velmi dobře napsaná, vtipná a se spoustou geniálních narážek a situací, ale je někdy tak zahlcena světem sémiotiky, až to občas není čtenářsky (aspoň mně ne) příjemné. Přesto dávám hnidopišsky čtyři hvězdičky, protože jako intelektál nemohu přece dát najevo, že jsem v téhle lingvistické džungli dost často musela násilím udržovat pozornost, abych pak stejně zjistila, že stejně netuším, o čem byly předchozí odstavce.
každá buňka mého lingvistického a literárněvědného já vykřikovala v extázi, doporučuji všem, kdo někdy před zkouškou s hrůzou usínali nad Kurzem obecné lingvistiky nebo hltali Umberta Eca na jeden zátah
Tato knížka mi vyrazila dech. Původně jsem po ní sáhla z nostalgie a těšila se, že si zavzpomínám na léta strávená na fakultě a na všechny ty přednášky, testy, diskuze a zkoušky z lingvistiky, ale netušila jsem , že mě čeká TAKOVÝ nářez. Knížka má vtip, spád, neskutečný záběr, pokud jde o vědomosti a znalosti, a taky pořádnou porci drzosti. Klobouk dolů před skvělým překladem M. Markové. Vrcholový výkon!
POZOR, SPOILER!!! Už jen začátek - "Život není román. Nebo by tomu člověk rád věřil." - tato neurčitost a nejistota, která je ztělesněná (nejen) v postavě Simona, kterého ve finále autor (který není vševědoucí) nechává převzít iniciativu a svým způsobem se podílet na vývoji dalšího děje, je geniální. Teorie Morrise Zappa (díky, Petře A. Bílku! až ve Vašem doslovu jsem si vzpomněla, odkud to jméno znám - "Hostující profesory" jsem četla totiž už více než před dvaceti lety :o) - o naivní záměně literatury se životem - to je literatura na třetí. Potom už jsem vážně nevěděla, co je fakt a co fikce a hltala jednu stránku za druhou.
Dostalo mě, jak Binet často lže nebo neříká celou pravdu a jak to se čtenářem mistrně koulí (nejdříve se dovíme, že Barthes za čtvrt hodiny zemře a o dvě kapitoly dále nás autor postaví před skutečnost, že "za čtvrt hodiny však stále ještě mrtvý není", Umberto Eco tvrdí, že už přišel o hodnost v Logos Fraternitas a tak dále. Jakže to Binet napsal? Že správná a uvěřitelná lež musí obsahovat devadesát procent pravdy? Tak to teda sedí :o)))).
Samotná existence sedmé funkce jazyka - jazyka a sémiologie jako novodobé nejmocnější zbraně, pro kterou stojí za to se bít, zabíjet, cestovat přes půl světa, je při existenci všech televizních debat a bůhvíčeho ještě asi nepopiratelná.
Kdyby kniha byla bývala existovala už v době, kdy jsme studovali (kondicionál minulý - "ten nejhorší čas ze všech, čas lítosti"), asi bychom byli bývali přednášky z jazykovědy nebrali jako děsnou suchárnu a opruz.
Ještě jedno malé mínus úplně na konec, abych jen nechválila: je škoda, že v knížce bylo poměrně dost sazečských chyb, což bych od nakladatelství jako je Argo asi nečekala.
Skvělá knížka. Drapne a nepustí. Připomíná Umberta Eca. Dokonalá směsice reálných postav a událostí a fiktivního příběhu. Často jsem dohledával na Googlu. Atmosféra univerzitního prostředí - zejména francouzského ale v italského - kolem roku 1980. Spousta filozoficko-lingvistických diskuzí, ironie a prolínání do politiky. A hlavně sestřelování ikon. Kdo by tušil, že sedmá funkce rozhodneme o vítězi francouzských prezidentských voleb...
Pokud vás baví Saussure a máte v knihovně Kurs obecné lingvistiky, Jakobson a Pražský jazykový kroužek jsou vaši kamarádi a víte něco o bulharských deštnících, pak je tahle knížka přinejmenším signifikantní. Jo a zapomněl jsem na Pierceho, Searla a Eca!
Sympatická stavebnice různých prvků, kdy postmoderně přecházíme z darkroomů (věc, kterou jsem předtím neznal) k esejistice za použití literárního samplingu.
Po přečtení mě nepřekvapilo, že m. Sollers knihu zažaloval (a ne proto, že ho v románu Binet připravil o něco, co mu bylo drahé, ale pro to, že naznačil, že Eco je chytřejší než on).
Pro mě určitě nejzajímavější kniha loňského roku. A nejen proto, že jsem ctitelem Boloňského profesora.
Drzá je opravdu výstižné hodnocení. Je to parádní knížka, a po trochu čtenářsky rozpačitém začátku roku jsem si krásně spravila chuť. Kdo by to byl řekl, že svět lingvistiky je tak dramatický a vášnivý? Binet naprosto skvostně propojil skutečné postavy a události s fikcí a vytvořil chytrou, čtivou a zábavnou knížku se spoustou vtipných scén a dialogů. Literární vědci, filozofové a lingvisté jsou v ní celebritami prvního řádu, jsou hvězdami nejen přednášek, ale i divokých večírků (a že si umí užívat!). Je nádhera, že někdo vymyslí detektivku, v níž se všechno točí kolem rétorické schopnosti, navíc ji napíše trochu jako poctu Ecovi - dá se to číst jen jako detektivku, ale taky je to exkurz do lingvistiky a teorie znaků. Jsem nadšená, za mne jednoznačně plný počet bodů.
Pro mě rozhodně také kniha roku a nikdy jsem víc nelitovala, že jsem od Eca četla jen ty přístupnější věci a jeho knihy o sémiotice odkládala. A nejen od něho. Přivítala jsem, že jsou ke knize připojené poznámky a doslov, ale stejně jsem zvědavě nakukovala na wikipedii, abych si dohledala víc o jednotlivých postavách (a jak vypadají). Vždycky jsem litovala, že není víc knih jako Foucaultovo kyvadlo, tak konečně - Binetova kniha je sice samozřejmě jiná, ale přitom podobná.
A klobouk dolů před Míšou Markovou, rozhodně adept na cenu za překlad.
Mé vzdělání se vztahuje k člověku konkrétněji a naturalističtěji než sémiologie a lingvistika, nejsem příliš filosoficky vzdělán ani se dobře neorientuji v politologii Francie 20. století. Některá jména oněch slavných představitelů zmíněných věd jsem zaslechl, ale jejich práce a teorie jsou mi španělskou vesnicí. Nečtu příliš ani detektivní příběhy, avšak Jméno růže mám v pomyslném žebříčku knih velmi vysoko. Přesto všechno či snad právě pro tu zřejmě zamýšlenou paralelu s posledně uvedeným jsem knihu četl sice místy klopotně, ale s požitkem a obdivem a chvílemi i s úsměvem. A nebylo to dáno jen zápletkami honby za diamantem, kterým je vidina získat dovednost ovládat sedmou funkcí jazyka lidi či dokonce lidské masy. Měl jsem pocit poodhalování roušky neznámého, obdivoval jsem autorovu dovednost míchání fikce a skutečnosti (a jistě jsem zdaleka ne vše pochopil), bavila mě gladiátorská klání mistrů rétoriky sdružených v tajemném bratrstvu i dvojice detektivů – policista a sémiolog, kde Watson je Sherlockem, oceňuji snad dobře pochopený výsměch do vlastních vědeckých řad i ono poslání, že jazyk je mocnější ruky. O knize již byly napsány obsáhlé recenze, viz např. Marek Jančík na iLiteratura.cz. Takže dost již. Knihu bych nemohl doporučit všem, kritériem by snad mohl být vztah ke knihám Umberta Eca. Dávám čtyři ne kvůli kvalitě knihy, ale kvůli mé omezenosti. Kdybych byl humanitně vzdělanější, byla by to asi 5.
Skvela kniha, pro me trochu narocnejsi. Zadne cteni do tramvaje, dost me to cteni pohlcovalo a doslova jsem citila, jak mi mozek pracuje na plne obratky.
Coz byla prijemna zmena.
„Eco příběhu o ztraceném rukopisu, kvůli kterému se umírá, se zájmem naslouchá. Zahlédne nějakého člověka s kyticí růží. Duchem se na okamžik zatoulá jinam, hlavou mu bleskne představa otráveného mnicha.“
Obával jsem se, že znalost myšlenek Althussera, Derridy nebo Kristevové využiju pouze na zkoušce z dějin filmové teorie. Omyl. Hodila se také během četby Sedmé funkce jazyka.
Binetova (de)konstrukce detektivního románu se nevyrovná nejlepším knihám od Eca, protože oproti nim dává příliš okatě najevo, že je to všechno jenom velká intelektuální hra a přehlídka autorových vědomostí. Naivní čtenář, nacházející se v pozici komisaře Bayarda, si rozkrývání velké konspirace, do které jsou zapojeny klíčové osobnosti francouzské intelektuální i politické scény, pořádně neužije, protože vyprávění příběhu neustále zdržuji (mnohdy samoúčelné) teoretické vsuvky a excesivní popisy bujarých filozofických večírků. Kritický čtenář oproti tomu může ke knize přistupovat třeba jako k rafinovanému pokusu napsat úvod do literární teorie jako konspirační thriller, vychutnávat si míchání fakt s fikcí, lingvistické a literární narážky či potměšilé znesvěcování autorů velkých myšlenek (kteří se zde stávají aktéry zápletky, již by většina z nich zřejmě odmítla coby škvár). Pobavení nad jednotlivými nápady funguje podstatně lépe než slast z postupného skládání jednotlivých dílků, které by dohromady vytvořily nějaký komplexní obraz. Ve výsledku mi Sedmá funkce víc než Eca nebo Dana Browna (oproti němuž Binet čerpá ze stylistického rejstříku druhořadé literatury záměrně, alespoň doufám) asociovalo Kunderu, zejména jeho Nesmrtelnost, kterou si v budoucnu taky rád ještě jednou přečtu, ale ne kvůli příběhu a způsobu, jakým jsou do něj zakomponovány inspirativní myšlenky (v případě Bineta myšlenky o moci jazyka utvářet/měnit svět), nýbrž kvůli myšlenkám samotným.
S touhle knížkou jsem měla problém už od počátku, kdy jsem ji začínala číst natřikrát. Vždy jsem raději sáhla po něčem "lehčím" nebo "elektroničtějším", co se víc hodilo na dovolenou. A pak se do ní vlamovala docela ztuha. Ono už jen těch postav, s nimiž se čtenář musí seznámit. A kdo není zrovna zběhlý v lingvistice, sémiotice a vlastně i v politice, tomu se plave daleko obtížněji a pomaleji. Jako by stylem čubička honil kraulujícího autora. Dokonce jsem párkrát i zvažovala, že knihu odložím na jindy. Jenže pak mě zase připoutala, zaujala a fouknutím do vody přiblížila za rychlejším plavcem. Takže jsem na konec doplavala, i když popravdě, ve chvíli, kdy jsem se hrabala na břeh, stál tam již autor osušený a oblečený. Jako bych celou dobu čtení skládala pomyslnou Rubikovu kostku, k níž knihu připodobňuje překladatelka. A vždy, když jsem zajásala, že mám jednu stranu sestavenou, na té druhé se mi barvy rozutekly. Mám tak ze Sedmé funkce jazyka trochu rozporuplné pocity. Několikrát jsem ji chtěla odložit, ale pak jsem zase dychtivě četla dál, zvědavá na to, jak bude pokračovat. Donutila mě po přečtení pátrat dál, zjišťovat která postava byla vlastně přesně kdo, jak to tehdy politicky vřelo a co byla fikce a co realita. I tak mi připadal tenhle "intelektuální thriller" kapku nadutý.
Děkuji za doslov a čátečné uvedení do problematiky. Mrzelo dost velké množství překlepů, zasloužilo by si lepší redakci.
60 %
PS: Rubikovu kostku jsem v životě nesestavila.
Štítky knihy
postmoderna francouzská literatura konspirace sémiotika
Kniha Sedmá funkce jazyka je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 202x |
| Čtenářské výzvě | 9x |
| Doporučených | 24x |
| Knihotéce | 84x |
| Chystám se číst | 218x |
| Chci si koupit | 42x |
Takhle skvělá kniha se mi dlouho nedostala do ruky! Pokud máte (a pokud nemáte, stejně si knihu užijete, jen vám unikne pár brilantních narážek a citací... Ačkoli jsem si jistý, že mi jich taky uniklo mnoho, mé znalosti nejsou až tak hluboké)... Tedy pokud máte alespoň trochu povědomí o sémiotice a poststrukturalismu, není možné si tento román neužít. A pokud jste se někdy trápili nad texty R. Barthese, M. Foucaulta a podobných, zaručuji, že místy budete brečet smíchy ("Jděte už do prdele s epistémé!"). Ačkoli tohle není humoristický román. Je to detektivka, kde se setkává skvělý šablonovitý detektiv z "drsné školy" s naprosto cizím a bizarním intelektuálním prostředím, jeho Watson se tak mění v Sherlocka, protože znalost semiotiky se tu zdá být srovnatelná s Holmesovou schopností odhadu a hluboké analýzy při prvním pohledu... Celý román stojí na jedné straně na jazykovědě a podivném detektivním případu, zároveň však na do bizarních výšin přehnanému popisu intelektuálního prostředí osmdesátých let. Nechci příliš popisovat o čem kniha je, to lze dohledat a navíc, abych to dokázal, potřeboval bych mnoho stran prostoru. Tak tedy jen na závěr ještě jeden citát, který mě v kontextu neskutečně pobavil: "We don't need Derrida, we have Jimi Hendrix!"... Ale jinak jo, Derridu potřebujeme!