Volání Cthulhu - Spisy 3/I

Bylo mě doporučeno jako hororové čtení, ale na mě až příliš fantasy, příliš mnoho snů a nereálnosti. Přesto jsem si půjčil pokračování, protože některé povídky jsou velmi dobréa autor píše zajímavě. Pro překladatale to musí být těžký oříšek.

Na H. P. Lovecraftovi je zajímavé, že v podstatě píše to samé pořád dokola a používá stále ty stejné postupy. Nejdříve je hodně popisný, pak dlouho teasuje a graduje až do rychlého vrcholu. Po tolika povídkách je to už docela průhledné až předvídatelné. Zároveň ale taky neobyčejně návykové. S tím, jak se jeho povídky prodlužují, tak se zlepšuje i jejich propracovanost a na to, jak je co do námětů docela repetitivní, nevím proč, hrozně mě baví chronologicky pozorovat tenhle autorský progres. Příkladem budiž Případ Charlese Dextera Warda. To je typický Lovecraft. A taky nejdelší povídka celých sebraných spisů. Pro moderního čtenáře je to možná pomalé a extrémně popisné, ale taky mrtě atmosférické. Normálně až jsem měl chuť si ta, skoro až romanticky vykreslená, místa města Providence a jeho okolí osobně projít. Jakkoli je Lovecraftova tvorba mnohdy označována za brak, umět takto vykreslit prostředí a vtáhnout, to je prostě vypravěčský dar. Tentokrát již plnohodnotně rozvinutý. Nejvíce tu ale vyčnívá povídka Snové putování k neznámému Kadathu, která čtenáře rozděluje na ty, kterým se líbí a na ty, kterým ne. Já osobně ji považuji za dosavadní vrchol. Nejen proto, že je úplně jiná, ale zejména proto, že je hodně lore heavy a konečně se čtenář dostává i za mysteriózní oponu, kterou jinak Lovecraft většinou odmítá zvednout. Je to skoro až taková temná dreamy fantasy, kterou si nejvíce užijí právě milovníci tohoto žánru. Ideálně s detailní mapkou při ruce. Mega rád bych se do The Dreamlands v jakékoli podobě ještě někdy vrátil.

Třetí sbírka povídek H. P. Lovecrafta je z důvodu rozsahu rozdělena na dvě části, které se ale zase tolik neliší. Jde o naprosto zásadní dílo, protože právě v něm autor vycizeloval svůj styl a už se definitivně rozhodl, že se bude zabývat kosmickým zlem, které útočí na lidstvo, které si před ním nemůže být jisté. První díl sbírky je možná o chloupek slabší, což je ale dáno tím, že v něm je novela Snové putování k neznámému Kadathu, která je čtenářsky extrémně náročná a vzhledem k tomu, že se vlastně odehrává ve snu, nemá prakticky žádné limity a působí, jako by autor při její tvorbě byl pod vlivem návykových látek, protože děj mnohdy nedává smysl, přeskakuje z místa na místo, představuje hrozně moc postav, především se ale z neznámých důvodů strašně těžce čte, přitom ale nevolí nijak těžký jazyk. Zbytek povídek je ale jinak v naprostém pořádku a třeba titulní Volání Cthulhu nebo Pickmanův model jsou velmi dobré. 70 %

Soubor povídek tohoto geniálního spisovatele, který spolu s Poem stál u základů hororu. A v těchto povídkách to dokazuje, stísněná až děsivá atmosféra, která prostupuje všemi povídkami. Při čtení pociťujete opravdu strach a mrazení v zádech, ač souhlasím s některými uživateli, že některé povídky jsou těžké k pochopení, přesto mě obrovsky bavily. Nejvíce z nich Chladný vzduch, Případ Charlese Dextera Warda a pochopitelně Volání Cthulhu, kdy mladý vědec v pozůstatcích svého strýce nachází poznámky ke kultu božstva Ctulhu a dozvídá se hrůzné skutečnosti .... Tohle je klasika mezi horory

Jak posuzovat Lovecrafta? Nevím. Některé povídky moc nechápu. Přijde mi, jakoby na něčem jel, a to co se mu v tom delíriu objevilo, hodil na papír. Viz Snové putování k neznámému Kadathu.
Na druhou stranu Případ Charlese Dextera Warda (jsem zvědav na pokračování) mi už trochu smysl dává.

Třetí svazek Sebraných spisů už naprosto jasně ukazuje, kudy se Howard Phillips Lovecraft ve své tvorbě vydal. Nejisté pokusy kudy se pustit, a jak to pojmout, s nimiž jsem se setkal v Hrobce / prvním dílu, jsou rázem zapomenuty a já jsem se mohl nechat unášet autorovou fantazií a jeho smyslem pro vyvolávání děsu. Musím ale přiznat, že kdybych si knihy této série kupoval po jednotlivých kusech, rozhodnutí o rozdělení Příběhu Charlese Dextera Warda by mě přinejmenším rozladilo.

Třetí svazek Lovecraftových povídek přináší jeho tvorbu z let 1926–1930 a s ní i plně rozvinutý kosmický horor.
Volání Cthulhu a další příběhy v této sbírce už nenechávají žádný prostor pro pochybnosti – lidstvo je jen nepatrným zrnkem ve vesmíru plném nevýslovných hrůz. Atmosféra je dusivá, osud neodvratný a neznámé síly číhají za hranicí chápání.
Naprostá povinnost pro každého, kdo se chce ponořit do hlubin Lovecraftova světa. A opět nádherně zpracované vydání!

Třetí, kompaktnější a smysluplnější, ale také čtenářsky mučivější svazek z let 1926-1930.

Těch bez mála 150 stran čtenářsky trýznivého zážitku s Cartrem a jeho snovou povídkou je za mne neodpustitelných. Sice jsem se s obtížemi donutil prokousat tímhle literárním balastem, ale nebylo to bez následků. Tahle nepovedená povídka - tím že je tak obsáhlá - vrhla stín na celý, jinak vcelku povedený třetí svazek Lovecraftovy tvorby a ovlivnila i mé hodnocení. Škoda toho, ale snad si spravím chuť svazkem čtvrtým.

V tomto díle nám Lovecraft předává zatím nejucelenější pohled za "závoj" a nám se tak dostává více z mytologie jeho světa. Přesto je to málo a chceme vědět víc. To tajemno, ve kterém vyvstává mnoho otázek, snadno překlene těžší pasáže a láká nás ponořit se do světa temných a hrůzných skutečností na pomezí fantazie a snů.

Pickmanův model je za mě nejzdařilejší povídka z tohoto svazku. Naopak Snové putování k neznámému Kadathu pro mě bylo čiré čtenářské peklo, už jsem myslela, že ten svazek nedočtu.

Až na Chladný vzduch je třetí sbírka skutečným rozvinutím potenciálu pana spisovatele a to, co bylo jen jemně dosud naznačováno, zde rozkvétá v plné parádě. Mám na mysli kosmický horor. Nejikoničtějším dílem z tohoto žánru je bezpochyby Volání Cthulhu. Úděs z kosmických bytostí je o to hrozivější, že jejich rozměry jsou gigantické - větší než hory - a bytostně nepřátelské. Tři následující povídky, Pickmanův model, Podivný dům vysoko v mlze a Stříbrný klíč se zase vrací do Lovecraftovy typické jednoduchosti, tentokrát však s vybroušenou pointou. Naprosto mě pak zaujala novela Snové putování k neznámému Kadathu, u níž jsem překonal svůj rekord čtení v kuse (nyní 5 a půl hodiny). Chápu důvody, kvůli nimž se tento autorův počin nemusí líbit všem, avšak mně osobně toto dílo neskutečně učarovalo. Obsahuje nejdetailnější popis Lovecraftova Snového světa, včetně kultury a náboženství. Zaujalo mě též velké množství charakterů, které v tomto příběhu vystupují, a srdečně mě rozesmálo, když Randolph Carter začal mňoukat, aby se dorozuměl se svými kočičími přáteli. Bohužel je Snové putování poslední Lovecraftův příběh týkající se Snové říše. K případu Charlese Dextera Warda se prozatím nebudu vyjadřovat, protože je v této knize utnutý v polovině, a k jeho dočtení je třeba otevřít druhý díl.

U svazku Volání Cthulhu jde opět, jak se Lovecraft autorsky posunul. Nejen, že se odvážil už i na delší texty, ale jsou i o něco smysluplnější. Ano, pořád se jedná o brakovou četbu, která je místy dost předvídatelná, ale má atmosféru a barvité popisy, na které by si mnoho autorů netrouflo. Co se Lovecraftovi nedá upřít, je originalita jeho vlastní mytologie... kterou následně vykrádají ostatní. Mě osobně zaujalo asi nejvíce Snové putování k neznámému Kadathu. Práce s ghúly mi přišla opravdu skvělá a jsem rád, že podobným bytostem nedává Lovecraft pouze negativní roli.

Celkově to zase tak špatné nebylo, zejména případ Charlese Dextera Warda mě dokázal poměrně slušně vtáhnout, přestože, jak je u Lovecrafta zvykem, neobsahuje prakticky žádné překvapení a nečekané zvraty. Čtenář vše ví už dopředu a jen se mu dostává finálních potvrzení jeho hypotéz. Jedna hvězda jde dolů za rozdělení Warda do dvou svazků (argument, že ve Weird Tales to bylo také rozděleno u mě rozhodně nemůže obstát). Druhá hvězda dolů (a to jsem ještě milosrdný) je za Snové Putování. Tahle povídka měla sice na Lovecrafta celkem slušný spád, ale to je tak vše. Spousta náhodných setkání a šťastných úniků. Naprosto nelogické rozhodnutí hrdiny, který není ničím sympatický a rozhodně jsem si ho neoblíbil. Chaotické názvy měst a míst, které naprosto stěžují orientaci. Možná je to ještě to nejlepší ze snového cyklu, ale tahle povídka byla fakt utrpení.

(během výuky nám bylo řečeno, že naše každodenní otázky blednou v porovnání s hrozbou, jakou představuje Cthulhu, a na tom asi něco bude)

Nicméně už několik let hraju Terrarii, takže... bylo fajn konečně zjistit o Cthulhu něco víc. Okultismus par excellence.

Další šance a je jasné, kam to vede. Celkově vzato je to pomalé. Ten styl mi nesedí.

Pokud jde o třetí svazek Lovecraftových spisů, představuje v jeho tvorbě vcelku radikální zlom. Hlavně tedy pokud jde o autorovu vyzrálost a schopnost psát mimořádně dlouhé texty, nikoliv již povídky, ale plnokrevné novely. Hovořím, samozřejmě, o fantaskním a fantastickém Snovém putování k neznámému Kadathu, které pro mne patří mezi nejcitlivější místa autorovy tvorby a která jistě patří mezi dvě mé nejoblíbenější výtvory (spolu se Stínem nad Innsmouthem), či o Případu Charlese Dextera Warda, což je novela takřka nevídaných kvalit, která je sice možná průhledná jak čiré sklo, ale není proto o nic méně zajímavá, poutavá a temná.

Nadto zde máme prostě skvělé příběhy (Pickman a Chladný vzduch) a příběhy mimořádné hodnoty pro Mýtus (Krom Kadathu samozřejmě prim hraje Volání Cthulhu, ale ignorovat nelze ani Warda a Podivný dům) a nádherný Stříbrný klíč, jehož hodnotu mohu sice považovat za nejmenší, který ovšem zůstává esteticky opravdu krásným.

Lovecraftův svět roste, jeho styl se mění, snad vyvíjí, vše směřuje ke vzniku legendy, která přetrvá staletí (o čemž nepochybuji) a již navěky (v měřítcích, samozřejmě, lidských) ovlivní populární kulturu. Při čtení si můžete nadále všímat mnoha intertextuálních odkazů nejen na dílo samotného autora a jeho přátel, ale i klasické literatury (z níž nejočividnější jsou odkazy na Poea, ale není v tom rozhodně sám), můžete se podivovat nad osobitým stylem autorovým, můžete se podivovat nad jeho fantastickou imaginací a sugestivitou textu. Můžete se obdivovat skvělé knize, se skvělými příběhy. Které jsem, samozřejmě, všechny samostatně komentoval.

Má první osobní zkušenost s tímto ikonickým "hororovým" spisovatelem. Moc se mi líbí myšlenka chronologického řazení jeho tvorby, díky kterému lze pozorovat jeho vývoj, čím byl v jaké době inspirovaný a jak postupně budoval své vlastní, nanejvýš komplikované mysteriózní universum. Ze zvědavosti jsem si pustil pár audiopovídek z pera H. P. Lovecrafta z období jeho ranější tvorby (Slavnost, Pes, V hrobce...), kdy nešla upřít jeho inspirace E. A. Poem. V tomto spisu pak povídky postupně ztrácejí na své syrové "hororovosti" a začínají se ztrácet někde v mysterióznu, na což jsem si musel nějakou dobu zvykat. Je nutné říci, že H. P. Lovecraft měl neskutečný spisovatelský um a stylistika jeho děl je prostě skvělá. Na druhou stranu je ale čtení jeho textů namáhavé a osobně jsem se musel vždy plně soustředit, abych děj vnímal. Povídky, které mě bavily (ikonické Volání Cthulhu, Pickmanův model a hlavně první část Případu Charlese Dextera Warda) jsem si tak velmi užil, ale méně zajímavé povídky (Stříbrný klíč a bohužel kvůli chvílemi zdlouhavým popisům také i Snové putování k neznámému Kadathu) byly chvílemi utrpení číst. Původně jsem nezamýšlel se na nějakou dobu k Lovecraftovi vracet, kvůli nedokončení Případu Ch. D. Warda, který mě bavil ze všech povídek zdaleka nejvíce, však zvažuji přečtení dalšího dílu spisů.

Dvousvazkový třetí díl sebraných spisů představuje vrcholné období Lovecraftovy tvorby. Krátké povídky jsou vystřídány delšími, dále novelami, a dokonce i dvěma krátkými romány. (Druhý román až ve čtvrtém díle.) V novele Putování k neznámému Kadathu vrcholí Snový cyklus a povídka Volání Cthulhu naplno otevírá cyklus Mýtu Cthulhu, kterým se autor proslavil. Nemění se jen délka jednotlivých příběhů, ale i jejich zasazení. Autor zvolna opouští žánr dobrodružné a mystické fantasy a přes horor se dostává až ke kosmickému hororu, který často spadá do žánru science-fiction. Nechybí i nějaký ten humor, kterým Lovecraft docela překvapuje, viz Tamtéž.

Krasojízda pokračuje, děsně si užívám nejen to, že po letech zase čtu Lovecrafta, ale především to, že ho díky sebraným spisům čtu chronologicky a je nesmírně zajímavé vidět, jak pracoval. Jak se během těch (velmi, velmi málo) let vyvíjel, jak se vracel k oblíbeným motivům, navazoval na své vlastní příběhy, jeden nápad zpracovával několikrát, dokud ho nevybrousil k dokonalosti. Jedním z vrcholů téhle knihy a Lovecraftovy tvorby celkově je rozhodně Snové putování k neznámému Kadathu, v němž mistrova fantazie pracuje minimálně na 200 %. Následující Případ Dextera Warda je zase neskutečně strhující a jeho přerušení v polovině považuji za dokonale ďábelský žert. Zkrátka skvělá, řekl bych snad až povinná četba. A to jsem se ani nezmínil o titulní povídce, o lahůdkách typu Pickmanův model nebo o ilustracích Františka Štorma.