Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925

Oproti první sbírce je v této bohužel těch opravdu dobrých povídek spíš poskromnu. Jinak je to ale Lovecraft jako vždy, čili na večerní počtení super.

Lovercraft je sázka na jistotu. Ano, ne každá povídka je brilantní. Na druhou stranu v tomhle žánru musí člověk popustit i vlastní otěže představivosti. Když se pak spojí s těmi autorovými, je to jízda.

Kultovní horrorový autor Howard Phillips Lovecraft a ilustrace legendy nejen českého Black metalu Franty Štorma k sobě padnou jako prdel na hrnec . V knize nás autor provází svým šíleným světem plny vesmírný hrůzy starých domu plné prastarých ras který číhají v nejtemnější temnotě a čekají na svoji příležitost aby nás pohltily .rád se ke knize rád vrátím přečtu si další díly od autora s ilustracemi od Štorma které knize dodávají ještě vetší ponurost .

Na jednu stranu jsou povídky o poznání propracovanější, na stranu druhou jsou táhlejší a jejich tématika, která se trochu repetitivně zabývá - spíše než snovým cestováním a jinými světy - různými relativně přízemními monstry a strašidelnými sídly, mě bavila o něco méně. Chytlavé je to ale i tak, protože i když Lovecraft používá stále ty samé postupy (kterých si je i evidentně vědom - viz očividná sebereflexe v povídce Nepojmenovatelné), díky vytříbené formě a, byť možná místy složitějšímu, líbivému lyrickému jazyku je radost je číst. Přesto se tu stáří občas přeci jen projevuje a to ne vyloženě na povídkách samotných jako spíš v tom, kam se současný horor a vnímání neznámého posunulo a na jakou formu hrůzy je už současný čtenář zvyklý. Co dříve ještě mělo děsivý účinek, pro tehdejší společnost bylo provokativní, skoro až nepřijatelné, tady už trochu zní jako ohrané klišé a onen místy až přehnaně opulentní jazyk, se kterým jsou některé, z pohledu dnešního čtenáře, ne až tak děsivé výjevy popisovány, působí dnešním okem trochu srandovně. Pořád je to ale chytlavé čtení se sic pomalejší, ale vtahující atmosférou a ne se vždy zcela jednoznačně podávanými myšlenkami. Jediné, co mě otravovalo, byl tentokrát již všudypřítomný autorův rasismus, ale s tím je holt třeba u Lovecrafta, i v kontextu tehdejší doby, počítat.

Druhé setkání s autorem. Povídky baví, jsou stejně znepokojivé, možná i víc, než v prvním dílu. Každá z povídek je svět sám pro sebe, ba i celý vesmír. Tuhle knihu čtu pomalu a užívám si jí.

Na to jak mám Lovecrafta rád tak tento díl mě přišel nejslabší. U některých povídek sem měl co dělat abych to vůbec dočetl jak to bylo o ničem... Ale takový Re-animator nebo Krysy ve zdech sů parádní.

V druhej knihe zväzkov pokračujeme v chronologickom sledovaní tvorby Lovecrafta. Som veľkým fanúšikom a tak som si zbierku užil. Táto kniha, sa ale zaoberá aj tvorbou, kedy autor bol vo vzťahu a presťahoval sa do veľkého mesta. Ide o obdobie, počas ktorého sa v jeho tvorbe odráža výrazná dávka xenofóbie a rasizmu, ktorá bola reakciou jeho strápenej mysle na veľké mesto plné rozmanitých kultúr a farieb pleti.

Ak vás tieto témy vedia znechutiť doporučujem niektoré poviedky preskočiť.
Na druhu stranu vďaka ním vieme veľmi dobre analyzovať vývoj a zmeny v psychike autora a v jeho osobných strachoch, čo vie samé o sebe byť fascinujúce, ak ste ochotný čítať poza riadky…

Jestliže se v předchozím svazku Sebraných spisů Howard Phillips Lovecraft z mého úhlu pohledu ještě hledal, pak se v povídkách otištěných v této knize už našel. Tady už jsem si všechny plíživé hrůzy a hlavně hrátky s myslí jednotlivých postav užíval naplno. V tomto případě už bych si sám před sebou nižší hodnocení neospravedlnil.

Druhá sbírka Lovecraftových povídek z let 1921–1925 otevírá brány do světa, kde se realita tříští pod tíhou prastarých děsů. Atmosféra houstne, stíny ožívají a za tenkou slupkou všedního světa číhá cosi nevýslovného. Lovecraft zde mistrně prohlubuje svůj kosmický horor a vtahuje čtenáře do říše, odkud není návratu. Pro znalce jeho tvorby naprostá povinnost – a opět nádherně zpracované vydání.

Absolútne ignorujem hororový žáner, avšak v rámci všeobecného prehľadu som prečítal kompletné životné dielo Lovecrafta. V podstate sa k autorovi nedá nepociťovať určitá sympatia (kto by nemiloval spisovateľa, ktorý svojho kocúra pomenoval Negrík). Mnohé z poviedok svojou úpornou snahou o vylúdenie pocitu stiesnenosti a strachu vylúdia skôr úsmev na tvári. No proste sú vo výsledku extrémne monotónne, márne, až trápne. To sa hlavne týka hyperdimenzionálnych, vesmírnych božstiev z prapočiatku času s ich elaborovanými menami a vlastnosťami. Naopak úplne najlepšiu poviedku Lovecrafta som našiel práve v tomto zväzku a jedná sa o záverečnú „V krypte". V jednoduchosti je proste krása. A toľko zatracovaná „Sladká Ermengarda" je v tesnom závese, je to osviežujúce a vybočuje to zo stereotypu. Celkovo ale nielen túto knihu, ale aj celoživotné autorovo dielo hodnotím ako lepší priemer. A dodávam, že keby Lovecraft žil dnes, volil by jednoznačne Donalda Trumpa!

Na druhé části povídkové antologie H. P. Lovecrafta je už znát, že se na začátku dvacátých let vyprofiloval a věděl, co chce psát a jak to chce psát. První třetina knihy je ještě trochu rozpačitá, protože v ní jsou krátké eseje a příběhy, které mnohdy působí nedokončeně a jako by bez pointy, postupně se ale délka prodlužuje, což je většinou jen ku prospěchu věci, protože autor má prostor na vytváření naprosto unikátní temné atmosféry, z níž je cítit nebezpečí, které ale nepřichází z našeho světa, nýbrž ze světů někde daleko od nás. Všechny povídky jsou tedy znepokojivé a je v nich jasné, že hrdinové neskončí moc dobře. Problémem nicméně může být, že s blížícím se koncem jsou jednotlivé příspěvky trochu zaměnitelné a variací na totéž téma, což není nutně špatně, protože jsou pořád působivé, nicméně po pár dnech od přečtení čtenáři splývají a těžko se mezi nimi rozlišuje. Asi jedinou výjimkou v celé knize je Sladká Emengarda, která působí jak od jiného autora, protože je odlehčená, satirická a je v ní nevtíravý a příjemný humor, který je vskutku jako zjevení. Měsíční močál nicméně pro neznalé už podává nějaký vzorek o tom, jakou autorskou cestou se Lovecraft bude vydávat a zatím jen nesměle naznačuje jeho posedlost kulty všeho druhu a už pomalinku odhaluje jeho opus magnum - Cthulhu a Necronomicon. 75 %

Další dávka Lovecraftových spisů, jež postupně, povídku za povídkou odhaluje univerzum autorovy říše strachu, která se zde již více podobá mé představě o jeho tvorbě, než jak tomu bylo v díle prvním.

Povídková kakofonie Měsíční močál se mi tedy četla lépe, nejspíš i proto, že mi přišli povídky komplikovanější a celkově více konzistentní (jen snad až na úplný úlet v podobě povídky Sladká Emengarda, která se vymyká všemu a je spíš jak vystřižená z tvorby Cimrmanova divadla... ale budiž). Snad jako by se sám autor v období let 1921 - 1925 snažil více ukotvit ve svém hororovém stylu. Takže nezbyde než doufat, že v tom bude pokračovat a já nakonec odhalím i děsivé tajemství mýtu Cthulhu.

Skladba povídek se oproti první knize změnila. Jednoznačně k lepšímu. Daleko méně chaotických a surrealistických snů a vizí a daleko více hrůz a děsu. V této fázi své tvorby se Lovecraft začíná přibližovat tomu, co jsem očekával, když jsem s tímto autorem začínal. Pokud bych měl vypíchnout několik povídek, které stojí za pozornost, tak zmíním Bezejmenné město,Hudbu Ericha Zanna, Slídiče, Krysy ve zdech a Děs redhookské čtvrti.

Byť jsme tady v menšině, tak soudě dle komentářů jsem rád, že nejsem jediný, komu druhý svazek Lovecrafta přišel slabší než první. Autorovy prvotiny měly takové zvláštní kouzlo a u několika z nich jsem si řekl, že je to fakt síla. Tahle kniha ve mne ale podobné pocity nevzbudila a přišlo mi, že se byť tu nebyly slabší kousky, všechno se blížilo průměru. Příští snad bude zase lepší.

U čtení jedničky jsem si říkala: dobře, on se to učil psát a já se to teď učím číst. Dvojka mi přijde oproti jedničce víc nevyvážená, zajímavost a čtivost povídek se silně liší. Možná kvůli překladům? Ale povídky zařazené do jedničky taky překládali různí překladatelé. Po dočtení mnou asi nejlépe hodnocené povídky Herbert West - reanimátor, jsem absolutně ztratila jakoukoliv chuť pokračovat ve čtení. Snad i proto jsem tak útlou knížku četla tři měsíce. Za mě nejlepší povídky: Herbert West - reanimátor, Sladká Ermengarda, Krysy ve zdech, Iranonovo hledání.

Můžu si zde namlouvat cokoliv,ale co mě na tomto autorovi baví, je to,že každým svým příběhem mě vtáhne do světa nočních můr.......a co považuji za čtenářsky vděčné je to,že se na to těším....85%.

Po druhém díle si už asi začínám uvědomovat tu osobitou atmosféru Lovecraftova světa, která zřejmě, dle komentářů, ještě graduje v pozdějších dílech. Jinak je za mě Měsíční močál věrným pokračováním první povídkové sbírky jen těžko představitelných hrůz a strašidelných myšlenek. Některé povídky se četly dobře, jiné zas méně, ale pravá hodnota Lovecraftova díla leží právě v tom, že on byl ten z prvních, kdo svému žánru teprve vyšlapával cestičku.

Mezi ty klasické horůrky, které mě zaujaly jsou:
Měsíční močál, Číhající děs, Nepojmenovatelné, Prokletý dům, Pes, V hrobce a Vyděděnec.
Ostatní patří do takového snového putování.

V něčem lepší, v něčem horší než předchozí sbírka. Příběhy začínají bobtnat a stávají se propracovanější. Nejvíce mě zaujaly Krysy ve zdech, Ti druzí bohové a V hrobce.