Upírovo tajemství

23.02.2012

[006/12] Tak jsem se těšila, že si přečtu pokračování plné touhy po pomstě a pronásledování po „vzdáleném“ starém světě. Prolínání se s minulostí a obrovskou tragédii. Trošku té pánské bezohledné akce na pěsti a vysoké kopy, případně nadpřirozené síly. Ale to vše je nakonec pouze v minulosti vzdálená představa, která se opět nestala realitou a já se zase můžu potupně zastydět, že jsem něčemu takovému dávala naději na alespoň průměrné pokračování.

Když jsem četla na počátečních stranách o první souloži, nevěnovala jsem tomu pozornost, protože takhle zkrátka začínají pokračování podobného typu knih docela často. Vlastně je to ve valné většině takovým nepsaným pravidlem. Když jsem o souloži četla podruhé a to ve velmi krátkém rozpětí, začalo mi pocukávat oko pod návalem podezřívavého tiku. Když jsem se ovšem dostala do první třetiny a kromě toho sexu se opravdu VŮBEC nic nedělo, bylo mé hodnocení zvoleno už téměř definitivně. Nechápu to. Autorka, která dokázala navrátit první knihou upíry do klasických kolejí v doprovodu s jen lehce absurdním nádechem voodoo a která si nastavila děj na hezky průměrné počtení, to celé zavrhla jednotvárným šoustáním (jak sama překladatelka několikrát napsala) a mně z toho všeho jen spadla čelist. Ne z údivu, protože popisy nejsou nijak originální a stereotyp by se v nich dal docela dobře krájet, ale z té blbosti, která sálá ze všech temných koutů.

Charaktery se mi zprotivily. Ti, kdož působili jako staletími ověnčení moudří tvorové, najednou začali podléhat hysterii, stali se z nich sobci a sebestřední blbové a jediné co je zajímalo bylo, aby na jejich samičku náhodou nenarazil sosáčkem jiný sameček. Bezmyšlenkovitá sbírka popisů těch nejprimitivnějších pudů po genetickém zachování sebe sama a ješitnost, za kterou by v reálném životě byl každý nenáviděn a opovrhován. Nové charaktery nepřinášejí kupodivu nic nového. Záporní jedinci nemají vůbec negativní auru kolem svých škodolibých hlav a když náhodou někdo zařve a nebo naopak vstane z mrtvých - tím či oním způsobem - je to docela… no, netýká se to nikoho důležitého, takže smuteční tryznu uspořádáte jen ztěží.

Celá kniha je jen o smilstvu, mluvení, smilstvu, mluvení, smilstvu, mluvení a smilstvu. Sem tam to naruší nějaký projev nevyzrálých a docela pubertálních emocí a nedůstojné zesměšňování sebe sama. Akce není skoro žádná a spíše se jedná jen o kohoutí zápasy o největší hromádku odpadků z polní kuchyně. Jediné, proč nedávám odpad, je nechtěné vyvolání zombie a vůbec vše kolem jejího včlenění se do běžného života. Bohužel, její funkčnost není vůbec využita. Další věc je pak posledních pár stran, které dávají nepatrnou naději, že konečně ve třetím dílu vypadneme z (ne)mrtvolami přehuštěného Savannah a koukneme se do (nejspíše) Anglie. Jistě, bude to kýč a doufat v solidní ukončení je marnost nad marnost a o sto stran chudší rozsah napovídá mnohé i bez přečtení, ale když už jsem to jednou rozečetla, měla bych to i dokončit. Přece jen, nemůžu nechat naše „hrdiny“ skučet v tak blbé situaci někde na pobřežním molu. Takže na zubatou příště.