Rusko-polská válka v letech 1918-1921

27.04.2021

Skvělá kniha, pravda, bez jediné fotky a mapky. Ale zase to není populárně naučná historie, jako od našich es typu Hubáčka nebo Kovaříka. Jedná se o historickou studii, napsanou sice relativně čtivě, ale pořád je třeba si uvědomit, co čteme a nečekat "zábavu" a pak kňourat, že to je zdlouhavé a nudné. Tady jsou podle mých představ perfektně shromážděna a podána především fakta a výklad je věcný, bez jakýchkoliv emocí a hlavně bez nějaké propagandy nebo vnucování názorů. Czubinski je striktně objektivní, ale v jeho případě se nejedná o nějaké násilné a často i lživé "převracení" historie a převratné "objevy", které jsou často diktovány propagandistickým důvody. Antoni Czubinski ukazuje v celé šíři onu složitost vzniku novodobého Polska, střet jednotlivých koncepcí a představ uvnitř vlastního Polska i zcela chaotickou situaci zejména na Ukrajině a v národnostně ne zcela vyprofilovaném Bělorusku. Překvapilo mě, že Pilsudski byl na rozdíl až od šovinistických Velkopoláků stoupencem federace, na druhou stranu je zřejmé, jak by asi vypadala federace, ve které by spojilo vlastní Polsko (s tehdy cca 18 mil. Poláky) s Litvou (2 mil. obyvatel), Lotyšskem (1,8), Běloruskem (3,5?) a možná i Estonskem (1,1 mil). Onen tak adorovaný zázrak na Visle Czubinski popisuje ani ne tak jako "zázrak", ale spíš jako celkem logický a předvídatelný výsledek daný jak lepším válečným plánem (jehož autorství si kromě Pilsudského uzurpují i francouzští vojenští poradci, mezi kterými byl i Ch. de Gaulle) a který vypracoval ve skutečnosti pozdější exilový premiér gen. Sikorski (u Pilsudského mezi válkami těžce v nemilosti) a který provedla polská armáda s lepší výzbrojí a hlavně bojující na vlastním území na rozdíl od rudých vojsk, pohybujících se daleko od vlastních základen a dost vyčerpaných. Konflikt je ale zajímavý i z hlediska dějin Ukrajiny a Litvy. Akci, kdy se Polsko zmocnilo litevského hlavního města Vilniusu Czubinski odsuzuje, stejně jako snaha zabrat na všechny stran území jednou deklarovaná jako polská obyvatelstvem podle stavu na konci 1.SV - na západě, jindy na základě "historických" práv (východ). I když člověk chápe, že Poláci se snažili co největším rozsahem území nové republiky zajistit nezávislost, řada jejich argumentací a faktických akcí byla přinejmenším sporná. Czubinski tak podává v tomto směru zcela jiný obraz, než náš Karel Richter ve své knize Válka začne v Polsku nebo nekriticky propolský Norman Davis a jeho Polsko – Dějiny národa ve střední Evropě. Maršál Pilsudský, který v roce 1926 pučem skoncoval pod heslem „asanace“ s demokracií v Polsku si mimo jiné vyrovnával účty se svými odpůrci z doby popisované v knize. Ve své nenávisti k tehdejšímu Československu (Masaryk a hlavně Beneš k němu měli vztah rovněž negativní) kvůli českému Těšínsku (polskému Zaolší) si notoval s Hitlerem a nazýval první republiku zplozencem Versaillské smlouvy (stejně ale začali nazývat Polsko nacisté, když se s ním přestali paktovat) a nějak zapomínal, že jeho dílo mělo ve finále (mezi válkami) špatné vztahy se všemi sousedy (s Litvou to fungovalo až do roku 1938 stejně jako dnes mezi Korejskou republikou a KLDR), Poláci v tehdejší republice tvořili pouze 69% populace a jihovýchod Polska otřásaly střety s tamějšími Ukrajinci, doprovázené brutalitou a násilnostmi, které pak smutně vyvrcholily v letech 2.SV. I tohle jsem si uvědomil, když jsem tuhle skvělou a poněkud pozapomenutou knihu četl. Přestože mám Polsko v oblibě a v řadě věcí je mi blízké, tady jsou ta fakta nezpochybnitelná, ať se mi to líbí nebo ne.