Rukopis
Bohumila Grögerová
Nejnovější básnická sbírka básnířky a překladatelky B. Grögerové, kterou ilustrovala Adriena Šimotová.
Přidat komentář
„Skládám účty jen sama sobě.“ Dary, které člověk do života a během něj dostal, si nejvíce uvědomí, až když je začne ztrácet. S obtížným smiřováním se s neodvratitelností osudu pomáhá nezlomná naděje, že ještě někdy alespoň slabý paprsek světla pronikne mlhou.
"znovu sedím před knihovnou
kterou z knížek si vybrat?
váhám
vytáhnu jednu z řady
pohladím jí hřbet
kdo ji napsal a kdy?
jaký má titul?
na žádnou otázku už mi neodpoví
uzavřela se mi
sedím před knihovnou němých knih"
"Pokusím se hledat poezii jinde než v básni..."
Stáří
Ztráty
Smíření?
Rukopis Bohumily Grögerové bolí a děsí... Ale také uchvacuje...
Netřeba slov.
"Číst! Moci si ještě jednou a naposled celý den číst."
Až mrazí z některých vět a myšlenek...
Retrospektivní báseň, téměř prozaický styl a hlavně, zřejmě věrohodné vylíčení radostí aktivního života i utrpení stáří.
V období na sklonku života napsala paní Grogerová sugestivní zpověď, za kterou nebylo možné nedostat ocenění.
I mně, člověku závislému na rýmech a poetickém způsobu tvorby, se sbírka zaryla pod kůži a byť se výjimečně podařené rýmy zdají být náhodnými, musím objektivně tleskat.
Při básních tohoto ražení většinou propadám trudomyslnosti...
Ale právě tahle má v sobě příběh, dokáže dojmout a pomyslet na závěr života, který si každý musí prožít.
A napadá mne, zda jej stejně prožije básník, lékař, montér, učitel, či vědec.
Paní Grogerová nám nastolila mez, za kterou dojdou jen Ti, co se nebojí uvažovat na pomezí života a smrti...
Normálně poezii nečtu, ale přečetla jsem tuto knihu díky čtenářské výzvě a moc se mi líbila.
Tryzna za ztracený zrak. Paměť, šepot, slunce v mlze. Knihovna plná němých knih. Věda, co nezbaví svět kouzla. A nikdy se nevzdat... Nejsem důsledný čtenář poezie - ale tato poema bolí a zároveň nepustí.
Četl jsem dvakrát a odkládal. Po několika stranách byla bolest vždy tak silná a intenzivní, bylo třeba se nadechnout. Poprvé během dvouhodinové jízdy vlakem Podruhé v pohodlném křesle v městské knihovně.
Jak se kniha chýlí ke konci, čtenář do stařenčiny samoty a světa zapadá stále víc. Nádherná poezie, plná jemných detailů a smutná obzvlášť pro ty, kteří milují četbu a psaní. Nemám k ní co dodat, snad jen, že určitě zasloužená Magnesia Litera pro knihu roku.
Četl jsem ji několikrát a jedná se podle mě o jednu z nejlepších sbírek poezie napsanou za posledních 10 let. Do sebe se pomalu uzavírající svět Bohumily Grögerové je konfrontován s událostmi jejího nejbližšího okolí a letmými vzpomínkami. Poezie ticha a neidealizovaná zpověď o stáří a samotě, potom, co paní Grögerové zemřel její manžel Josef Hiršal. Grögerová je ale na hony vzdálená lamentaci nad stářím; naopak, v její poezii je neustálá zvídavost a snaha "jít dál", i přesto, že to už zdánlivě nejde. Přál bych si vidět víc takto vitálních důchodců. Žel, spíš převažuje ta lamentace. Sbírku doprovázejí dvě krásné kresby Adrieny Šimotové. Doporučuji.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2007 |  Let let |
| 1968 | JOB-BOJ |
| 2008 | Rukopis |
| 1993 | Vrh kostek: Česká experimentální poezie |
| 2007 | Co se slovy všechno poví |
Kniha Rukopis je v
| Přečtených | 48x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 11x |
| Chystám se číst | 26x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 2x |
Pokud se člověk ke světu vztahuje pomocí slova – v případě Grögerové psaním a čtením – není nic horšího než proces, který to znemožňuje. Strohou diagnózou kniha začíná: prakticky slepota oboustranně. Poté však nenásleduje žehrání a skučení, ale přesná reflexe nelehké životní situace.
Kniha připomíná jakýsi deníkový záznamník (každá báseň ani nemá vlastní stránku) v mnoha různých formách. Někdy se Grögerová ohlíží do minulosti, rozpomíná se na mizející tváře a objekty. Jindy je s to pouze zoufale vykřiknout ("pane prosím / zastav ten proces"). Nepřestává být všímavou pozorovatelkou všedního dne. A občas ty básně působí až jaksi osamoceně – lidí přespříliš není. Jenže pouze zdánlivě: ve skutečnosti je zde veden neustýlá dialog: oslovuje se, vztahuje s k někomu, promlouvá se k zesnulému Hiršalovi. Ta kniha je tímto rázem vlastně dost dynamická, čemuž napomáhají i četné imperativy, vlastní povzbuzení k činnosti.
Tělo se musí vypořádávat s mnohými překážkami (rozbíhavá mlha, hlava pod víčky, mozaika, světlo – to vnímám jaksi ambivalentně, jako moment oslnění a nadšení, ale také jako zneviditelnění), i přes veškerá omezení však přetrvává láska ke slovu. Ten obraz v poslední básni, jak Grögerová sedí s tužkou s tlustým hrotem a nejmenší lupou, je nezapomenutelný. "Má slova – hranice mého světa"
V téměř devadesáti letech je toho obdivuhodné mnoho – líbí se mi, jak se nevytrácí fascinace každodenností a její možná deformace do představ ("fantazie / má denní strava"). Líbí se mi, jak je Grögerová schopná humorné sebeironie bez toho, aby to vyznělo jako sebemrskačský alibismus. Líbí se mi "naivní zvídavost", s kterou přistupuje k věcem jí zdánlivě vzdálených (kosmologické motivy!!! krása). Líbí se mi poťouchlost jazykových výrazů, pro něž nepřestala mít slabost.
A ten jazyk je přímý, strohý, funguje jako materie, ale zároveň je v něm silně zapuštěna intimní sféra. Záhy se pak vynořují obrazy jako "z břichatých mračen těhotných vodou".
Radost číst.
dnes v noci slyším
miminašihojči
co mi chce říct něžný ženský hlas?
proč ty ses odmlčel?
dřív jen šeptnutím do vlastní dlaně jsem tě přivolala
teď volám
zvyšuji hlas
odpoví slábnoucí ozvěna
vzdaluješ se do světla
trýzeň jihne v lítost
zraje v konečnou něhu
hladím tvé brýle
(s. 41)