Roztěkané: Jak se žije ženám s ADHD

Nenechte se vyděsit, že jde o populárně-naučnou knihu. Je skvělá a střídá odbornější pasáže s osobními příběhy, takže ani na chvíli nenudí!

Byla jsem překvapená, kolik nových věcí jsem se dozvěděla. Nejen o samotném ADHD, ale i o ženách, jejich tělech a fázích života: menstruační cyklus, těhotenství, poporodní období, menopauza... Při čtení jsem se chvílemi cítila jako superžena, která zvládne všechno, a jindy mě chytala zlost na patriarchát, který tyhle věci odmítá chápat.

O ADHD v dospělosti už něco vím. Žila jsem s člověkem, který ho má, a nebylo to jednoduché. Ale zároveň to mělo své kouzlo. Kniha skvěle ukazuje, jak se dá energie, hyperaktivita a zapálení využít i pozitivně.

Líbilo se mi i to, že autorky dokládají, že ADHD rozhodně není “módní diagnóza”. Mluvilo se o ní už v 18. století! Takže všechny ty řeči o tom, že “za nás to nebylo”, můžeme s klidem odložit do historie.

A víte co? Dokonce jsem zjistila, že i já mám repetitivní chování zaměřené na tělo. Tahle kniha mě opravdu obohatila! Naučila mě, že se jako máma nemusím pořád snažit být dokonalá.

Jestli si myslíte, že ADHD je jen nálepka pro hyperaktivní děti, po přečtení Roztěkaných změníte názor.

Kniha je rozhodně plná užitečných informací o ADHD a o poddiagnostikování žen, které ADHD mají. Vysvětluje i pojmy s ním spjaté a informuje i o farmakoterapii. Pokud skvělé a nemám námitky. Na druhou stranu mi ale hodně vadí neustálé fňukání, jak je společnost nespravedlivá a jak by lidi (v tomto případě ženy) měla naprosto respektovat a "hopsat" podle nich. To už je přes čáru.

Za všechno může ADHD. Ženy jsou utiskované chudinky. Nejhorší jsou bílí muži... Chtěl jsem knihu o ADHD, dostal jsem feministický woke pamflet brojící proti patriarchátu.

Máte doma chaos, nestíháte uklízet, nestíháte pracovat, nestíháte se starat o děti ani vztahy, máte pocit, že vám vše protéká mezi prsty, cítíte se nedostatečné a neschopné, a v ten stejný moment se absolutně ponoříte do tématu, které nesouvisí s ničím dříve zmíněným, a jste schopny nad ním strávit několik hodin v kuse, jen proto, že vás zrovna zaujalo? Pak byste si možná měly přečíst knihu Roztěkané.
Roztěkané pojednávají o životě žen s ADHD. Jak je diagnóza ovlivňuje na denní bázi, jak ovlivňuje jejich okolí, jaké jsou typické vzorce chování, s čím takové ženy bojují a co jsou naopak jejich silné stránky, byť zatím společností nerozpoznané a nevyužívané.
Kniha ale samozřejmě není vhodná jen pro ty, kdo si něčím podobným procházejí. Je skvělá i pro ty, kdo třeba ve svém životě někoho s diagnózou ADHD mají, nebo třeba i pro ty, kdo se o tématu chtějí dozvědět více. Já sama při čtení zažila množství aha momentů, které mi dost otevřely oči.
Autorkami knihy jsou dvě ženy, které vědí, o čem píší - samy fungují neurodivergentně a mají bohaté zkušenosti z každodenního života. Na pomoc si navíc vzaly spoustu respondentek, jež sice diagnóza ovlivňuje pokaždé trochu jinak, jedno mají však společné: společnost tuto diagnózu nedokáže akceptovat, nedokáže s ní adekvátně pracovat, o to méně pak u žen, které byly diagnostikovány v dospělosti a do té doby se snažily své chování a myšlení kompenzovat jiným způsobem, hlavně aby nevyčnívaly a fungovaly “typicky”.
Čtení je to často smutné, často ale taky vtipné, rozhodně oči otevírající.

Jsou to příběhy. To znamená stížnosti, ne řešení. Tak nebuďte zklamané.

Knihu bych doporučila hlavně těm, co ADHD nemají, ale mají někoho v okolí. Prostě trocha pochopení.

Je skvělé, že něco takového vzniklo.

Knihu asi nebudu hodnotit úplně objektivně, protože mám pocit, že mi docela změnila pohled na sebe samu. Ale nejdřív trochu ke struktuře knihy. Knihu psaly dvě autorky, které mají diagnostikované ADHD v pozdějším věku. Psaly ji pro všechny, co se chtějí o této rozdílnosti dozvědět co nejvíc a zejména pro ženy, které jsou na tom jako jsou ony samy. Celý život si připadají jinak, dějou se jim jiné věci a ony vlastně neví proč. Nebo ví a neví jak s tím naložit. Takže kniha je také psaná v tomto duchu. Nemá jasnou strukturu, střídají se zde odborné texty, s praktickými zkušenostmi a zážitky žen s ADHD, někdy jde o krátké vyprávění, někdy o dlouhé. Dál zde najdete nějaké rady, které ale nemusí fungovat všem. Ale přesně o tom ADHD je, nic není jasně dané, střídání je naprosto obvyklé a vlastně díky tomu lépe pochopíte, co se děje v hlavě člověka s ADHD.

Mě se kniha četla velmi dobře. Nebo spíš, místy jsem se zarazila nad tím, jak moc podobností se sebou jsem v příbězích našla. Myslím, že kniha je velmi prospěšná pro všechny ženy, které se s těmito problémy potýkají. Už jen poznání, že v tom nejste sami, a že to co se vám děje, se děje i někomu jinému je velmi osvobozující. A navíc v ní můžete najít nějaké rady, které vám pomůžou vaši neurodiverzitu lépe zvládat.

Určitě knihu doporučuji všem, co se s ADHD setkávají, ať už osobně, nebo ve svém okolí. Myslím, že tu najdete hodně prospěšných informací, jak s ADHD pracovat.

Naprosto skvělá kniha..
Rozhodně doporučuji přečíst všem ženám které mají diagnostikované ADHD, nebo si myslí, že ho mají či ještě ani netuší..
Už mám celkem načteno, ale v této úžasné knize jsem se dozvěděla hodně pro mě nových informací a dokonce i rady, typy a celodenních strasti přímo od žen trpící diagnózou ADHD..
Jelikož syn má cca od 2 let diagnostikovaný Autismus i ADHD a navíc i já po narození syna hodně bojuju sama se sebou a prostě jsem JASNÁ, tak mě dosti tato problematika zajímá..
Knihu jsem měla zapůjčenou z Knihovny, ale rozhodně si ji koupím ve fyzické podobě a vystavím mezi TOP v mě Knihovně a velice ráda se k ní budu opakovaně vracet..

Tato kniha otevírá téma ve společnosti dobře známého ADHD (ve spojení s dalšími, třeba i méně známými komorbiditami), avšak z ne tak známého pohledu žen (hlavně tedy sólo matek), u kterých dochází k přehlížení a podhodnocování této diagnózy.

Kniha je skvěle napsána, jak po obsahové stránce, tak po stránce strukturní. Je nabita poznatky z mnoha odborných publikací (na čemž se podílel obdivuhodný hyperfokus autorek), ale zároveň je napsána velmi přístupně i pro člověka, který se v této oblasti vůbec nepohybuje. Mně, jakožto člověku, kterému dělá problém udržet pozornost u monotónního textu, velmi vyhovovala struktura knihy, která byla (nejen) lidem s poruchou pozornosti přizpůsobena!

Mrzí mě, že jsem tu narazila na ne moc konstruktivní (na můj vkus až příliš odměřené) komentáře, vůči ženám s ADHD, které si to prý vymýšlí a omlouvají tak svoji neschopnost, ač bylo podle mě v knize dost dobře vysvětleno, že tomu tak není! Chápu, že pro neurotypického člověka není lehké se do toho vcítit, ale je potřeba dokázat akceptovat, že ne všichni lidé mají stejně nastavené mozky. Tato kniha by přitom mohla postoj společnosti k této problematice výrazně ovlivnit.

Kniha se mi moc líbila. Četla jsem jí právě proto, že se ve mě tyto pocity perou. Byla jsem ráda za všechny ty příběhy a náhledy na problematiku, některé texty bych možná trochu zkrátila, někde se "vypravečka" opakuje, ale to už k tomu ADHD tak nějak patří. Nejvíc mě asi oslovilo zhoršení příznaků během mateřské ... s tím jsem se potýkala také. Většinu žviota jedu na 200 procent, stíhám několik věcí najednou, ale v mateřství je tato cesta jen cestou do pekel. Děti jsou už ale větší a nějak jsme se s tím popraly :)

Knihu napsaly dvě ženy a to Klára Kubíčková a Jana Srncová. To, že mají ADHD se dozvěděly až v dospělosti. Byla to pro ně úleva. O tom, jak s lidmi s ADHD jednat, mluvit a jak je chápat se proto rozhodly napsat knihu. Není jen o Kláře a Janě. V knize má prostor spousty žen, které mají ADHD a rády by svým vyprávěním objasnily, jaké to je žít s ADHD.

ADHD. Pojem, který slyšel asi každý z nás. Co si za ním představuji já? Vztekajícího se chlapečka někde v obchodě či na hřišti, který leží na zemi a vztekle kope kolem sebe. Mám pravdu? Ne, jsem úplně mimo. ADHD se nemusí projevovat pouze hyperaktivitou a vztekem. Navíc se zjišťuje, že ADHD mají i dívky a dávno dospělé ženy. Ty, které si dosud myslely, že jsou prostě bordelářky, nestíhačky a neustále ječí po dětech, Z okolí slyší jen rady typu: Tak se snaž. Musíš si čas lépe zorganizovat. To snad nemůže být těžký si zapamatovat dvě věci, atd.

Na začátku knihy dostanete až dá se říct odborné vysvětlení termínu ADHD. Jak vzniká, kdo má větší předpoklady ADHD mít a vracíme se i do historie zkoumání ADHD. Dnešní společnost už lidi s ADHD neodsuzuje, ale snaží se je pochopit a vyjádřit podporu. Sice to jde pomalu, ale je osvěta je větší a větší a proto už si pod tímto pojmem nemusíme představit vztekajícího se chlapečka.

Já osobně mám s knihou ale veliký problém. Nejdřív bych ráda napsala, že sama ADHD nemám a ani nikdo z mého okolí. Ale pro mě byla kniha psaná na sílu. Za vším, snad i za postavením měsíce a slunce bylo ADHD. Matky, které opravdu nezvládaly z mého pohledu péči nejen o děti, ale o rodinu byly skoro až utěšované, že přece má ADHD, tak nemůže za to, že Pepíček nemá domácí úkol a zaplacené obědy. Nejvíc mě zvednul ze židle příběh Veroniky. Vysokoškolačky, která si stěžuje na to, že nemůže za to, že nemá tři měsíce zaplacené popelnice, protože dostala jen webový odkaz, kde je zaplatit a to je nad její sílu. Cože?! Jako pardon. ADHD beru, ale vocamcaď pocamcaď a přišlo mi, že si všechny ženy ve své diagnóze libují. Mám ADHD, tak se okolí starej. Ne, nejsem s knihou spokojená, protože ač je obsáhlá a s mnoha zkušenostmi, tak mě spíš rozzlobila než abych si řekla, že ty jo, to ADHD je fakt síla.

Výborná kniha a hlavně čtivá a snad první která ADHD u žen popisuje v celé pravdě. Koluje totiž za mě mýtus že u kluků je ADHD horší a trvalejší než u dívek a že u dívek s věkem vymizí. Nemyslím si to.
Kniha je dobře strukturovaná ale také komplet s přehledem aneb konečně to někdo napsal.

Kniha mě velmi překvapila. A dostala. A je dobře, že se o problému začíná mluvit. ADHD diagnostikování u žen je v plenkách. A právě proto je o tom potřeba mluvit, aby se o řešení dozvědělo co nejvíce žen a jejich okolí.

Přijde mi hodně zavádějící, že by ho měli mít jen kluci, muži. Jakékoli jiné nemoce či zdravotní komplikace také nejsou jen u mužů nebo žen. A přiznám se, že mi to dává větší smysl.

Na knize nejvíce hodnotím zpracování. Ještě snad žádná naučná kniha se mi nečetla tak dobře. Je rozdělená do několika kapitol, kde se střídají odborné termíny s výpověďmi jak autorek, tak několika žen, které mají ADHD. Jaký to má vliv a dopad na jejich osobní i profesní život.

Překvapilo mě, kolik různých příznaků má ADHD. Určitě jsem v něčem viděla sebe, ale i lidé v mém okolí. A je tedy s podivem, jak se k tomu společnost staví. Někdy mi přijde, že se mnoho nezměnilo z dřívější doby. Zajeté normy a situace…

A mám pro Vás jedno varování. Při čtení se mnohdy rozčílíte, jak stejné situace ve společnosti mají kluci jednodušší. Já to sice věděla, ale vidět to černé na bílém mi opět hnulo žlučí. Poklad do knihovny ke kterému se určitě vrátím.

Zajímavé čtení, které mi hodně rozšířilo obzory, protože jako většina, i já jsme vnímala ADHD jako typické neposedné dítě, ale ta škála projevů je velmi pestrá a nemusí jít jen o ADHD. Někdy si říkám, kolik je asi neurotypických jedinců v populaci, jestli nejsou vlastně v menšině. A protože do nikoho nevidíme, nejdůležitější je respekt a tolerance k sobě navzájem.

Jako vcelku neurotypický jedinec jsem byla neuvěřitelně překvapená, jak moc těžké to ženy s ADHD mají. Jako většina populace, jsem měla tuhle diagnózu spojenou s neposednými kluky, kteří se špatně učí a pořád vyrušují. Že tím masivně trpí i ženy jsem ale netušila a navíc, že to není tak černobílé, jak je nám sdělováno. Zkrátka se o tom nemluví a já jsem ráda, že tento počin od Kláry a Jany vyšel. Mělo by se o tom víc mluvit, aby společnost pochopila, byla tolerantnější a nápomocná, protože od těchto neurotypických človíčků můžeme dostat TOLIK a zároveň jim usnadnit život.

Kniha je rozdělena na část teoretickou, která čtenáře uvede do problematiky, a část, kde ženy sdílejí své příběhy. Obě části byly extrémně zajímavě a poutavě napsané. Několikrát jsem si při čtení klepala na hlavu jak je možné, že se tyhle věci neví, že se o tom nemluví, vždyť to mají tak těžké a přitom je to tak rozšířená věc! O to víc, že jde o ženy, protože, pojďme si říct, už i tak to máme v životě o chlup (o víc chlupů) těžší než muži, natož ženy s neurodivergentním mozkem. Jste neuvěřitelné a jste hrdinky!

Pojďme se o tom bavit, pojďme je zkusit pochopit, nesoudit a ulehčit jim jejich fungování. A netýká se to jen ADHD, ale i jiných psychických poruch, které mají dopad v mnoha rovinách nejen na ty, které to postihuje, ale i na nás jako společnost. Pojďme změnit perspektivu, “nevýhoda” je úhel pohledu. Může být dar. Různorodost je potřebná.

Kniha je skvělá, dozvíte se víc o této nemoci, kterou trpí přibližně 10% a ženy jsou často poddiagnostikované. Najdete v ní hodně křivd a bohužel pravd, které vás naštvou. Např. že klukům často dost věcí projde, protože jsou to kluci, ale holka ta se musí chovat, být jako ze škatulky, držet hubu a krok a nedej bože aby měla bordel v pokoji. Ach jo.
Myslím, že syndromem hodné holčičky a impostor syndromem (Nejsme dost dobré a neumíme přijímat pochvalu.) trpí dost žen i bez ohledu zda mají ADHD. S diagnózou to musí být ještě o dost horší.
V knize najdete i střípky ze života žen s touto diagnózou, které vám třeba něco poví i o sobě. Rozhodně doporučuji všem. Minimálně by si ji měly přečíst ty, které mají určité podezření, aby věděly, že nejsou samy. A taky, že se to dá řešit, aby bylo lépe. Samozřejmě už s odborníkem a podle závažnosti eventuálně zvolit medikaci. Já osobně jsem se našla v hypersensitivitě.

ADHD jsem začala řešit kvůli dceři. Už když jsem si přečetla prvních pár knih, jsem si říkala, jestli se tohle náhodou netýká i mně, protože některé situace popisované v daných knihách dost seděly na to, co jsem zažívala a jaké jsem měla zkušenosti. A pak jsem si přečetla Roztěkané a poslední dílky skládačky zapadly na svoje místo…
Kniha ukazuje, že ADHD u žen se většinou projevuje jinak než u mužů, a proto je velice často přehlíženo a neřešeno. A taky ukazuje, kam to, že se člověk nenaučí pracovat s tím, že funguje trochu (někdy tedy i dost) jinak než ostatní, může vést. A není to pěkné.

U drtivé většiny lidí diagnóza vážně nefunguje jako omluva nebo výmluva pro to, proč některé věci nedělat nebo dělat jinak. Pomůže ale člověku naučit se pracovat s tím, jak funguje, a v některých ohledech mu ulehčit život. Každému chytrolínovi, který tvrdí, jak na ADHD nevěří a podobně… bych přála týden v kůži člověka s poruchou pozornosti – v nějakém pěkně vypečeném, aby pochopil, jaké to má psychické ale také fyziologické důsledky.
Roztěkané krásně ukazují, co všechno ADHD ovlivňuje, a do jakých aspektů života zasahuje. Není to lehké čtení a myslím, že spousta žen se v některých situacích pozná. Může to ale sloužit k otevření očí nebo jako impulz pro to, aby si člověk řekl o pomoc.
Kniha kombinuje srozumitelnou odbornost s osobními výpovědmi – je čtivá a i když z ní člověku není dobře po těle, myslím, že je důležité, aby se dostala k těm, kdo ADHD mají, k těm, kdo se domnívají, že by ho mít mohli, ale i ke všem ostatním. Ukazuje totiž, jak to v dnešní společnosti funguje, že to s ADHD – obzvlášť pro ženy – není snadné, ale přitom stačí vlastně relativně málo od našich nejbližších, aby to bylo snesitelnější.

Čtivě napsaná kniha, která sice pojednává o ADHD, ale jak název napoví, dozvíme se víc o tom, jak se s ním žije, než o všech možných příznacích. Jde spíš o obžalobu společnosti, která je v mnoha aspektech ještě pořád nepřátelská k ženám, a nedej bože, aby ty ženy ještě nějak vybočovaly. Vzpomínky na dětství, kdy se k dívkám přistupovalo jinak než k chlapcům, se mnou hodně rezonovaly, protože těch křivd bylo fakt hodně. Ale nejvíc se mě dotkl příběh s tikajícími hodinami, kdy doktorky vyhodily autistickou pacientku z terapií, protože se nedokázala přizpůsobit. Pro mě tedy není normální člověk, co má někde vůbec tikající hodiny, a je mi líto, že něco takového je považované za normu. A tím se dostávám k závěru knihy, který mě potěšil. Vidím to stejně. ADHD může být vývojová výhoda, jen prostě žijeme v blbém světě. A tím neodsuzuju medikaci. Když jsem četla příběhy matek samoživitelek, tak mám pochopení, že někdy to jinak nejde, ale je vlastně smutné, že se vůbec do takového stavu dostanou. Kniha pojednává hodně o nich, protože s takovou zátěží se problémy spojené s ADHD už nedají ignorovat. S knihou jsem spokojena, a doufám, že se dostane k většímu množství lidí, než jen k ADHD ženám.

Perfektní balanc mezi odborností a příběhů ze života.
Neustále posloucháme jak jsme jiné, že se máme víc snažit nebo že jsme "až moc", ale tato kniha vám pomůže si uvědomit, že v tom nejste sami. Kniha obsahuje všechno co by člověk měl o ADHD vědět - přes symptomy, komorbidity a vtipných přirovnání.
Velmi krásně čtivé a dokonce i lehce přizpůsobené nám, kteří problém s pozorností mají.
Nechceme se na nic vymlouvat, jen potřebujeme vědět co je s námi jinak, abychom se na to mohli zaměřit, vykompenzovat to a vědět, že v tom nejsme sami!

Já ADHD tak nějak neuznávam, porucha pozornosti pro mě není diagnóza.
A hlavně jsem ve skupině takto "stižených" ženských takže vidím, na co všechno je tohle omluva.
Na bordel doma, na nezájem o cokoliv, na zanedbávání povinností. Ony nic nemůžou protože přece mají ADHD!!!
Takže ne, je to prostě moderní způsob jak si omluvit roztěkanost, nevychovanost u děcek a lenoru a nulového řád u dospělých, kterým se to moc hodí.
Čtivost neřeším, jde mi o obsah knihy a o čem mluví.