Rozina sebranec
Zikmund Winter
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24206/bmid_rozina-sebranec-Wha-24206.jpg
4
58
16
Rozina byla šestnáctiletá dívka, která vyrůstala v rodině svých pěstounů, kováře Jana Turka a jeho ženy Markéty, rukavičnice. Kovář byl často opilý a tloukl ji, nevlastní matka neměla pro ni vlídné slovo. Jediný, kdo se k ní choval laskavě, byl převor Antonín, který ji kdysi jako nemluvně nalezl na prahu kostela sv. Františka. O svém původu nevěděla nic, proto jí říkali "sebranec". Přes všechny útrapy z ní vyrostlo krásné a smělé děvče.... celý text
Přidat komentář
Neuvěřitelně smutný příběh o mladé ženě, která vzdá boj s předsudky ohledně jejího neznámého původu a přijmou jí "přidělenou" neřest za svou.
Zpočátku dobrý rozjezd, ale pak se to zacyklilo, na povrch vyplavaly klasické stereotypy a už to nebylo ono. Jistěže se na to z moderního hlediska dívám trochu jinak, než jak se věci měly tehdy, ale ani tak mi to nebylo moc po chuti. Příběh je jaksi plochý, jediná postava, která byla od začátku zajímavá - Rozina -, pak absolutně ztratí na hloubce, a dočetla jsem to spíš jen z povinnosti. Za mě nic moc.
Od klasiky tohoto kalibru jsem čekala více. Mám takový mlhavý dojem, že Winterovo dílo je v povinné školní četbě, netuším už jak, ale když jsem ještě chodila do školy, povedlo se mi tomuto dílu úplně vyhnout. To jsem nyní napravila, ale nebyla to taková smršť, jakou jsem očekávala. Ten příběh byl takový podivně plochý, Rozina si nejdřív hrála na největší tvrďačku, co dospělé a namakané chlapy do jednoho rektí, polejvá je studenou vodou, když jsou ožralí a jakmile se některý z nich rozhořčí, ještě je málem (i doslova) jebne klackem po hlavě. Jakmile se ale okolo ní mihne sklářský floutek Nikola, je z ní jako mávnutím kouzelného proutku naivní kravka, co si s ním u hrobu slibuje nehynoucí lásku, zatímco očividně zmatený borec kříží při "slibu" prsty za zády. Jakmile se jí nevrátí (čemuž ona skálopevně věří, naivka), zcvokne se, nejdřív chce skočit do vody, pak utopit neznámýho kluka a nakonec se vdává za starýho papriku, prý pod záminkou klidného domova a jistoty, ale čiší z toho hmatatelná touha pomstít se světu (a Nikolovi, škoda, že on to z té dálky nevidí, R.I.P. kámoško). Tragický konec je sice nevyhnutelný, ale zas takový trochu za vlasy přitažený. Suma sumárum, knihu jsem dočetla, ale s obtížemi.
Rozina Sebranec je krásný baladický příběh, psychologicky nejpropracovanější ze všech Winterových kratších próz. Úžasně popsané je tu pitoreskní prostředí skomírajícího Anežského kláštera a Rozinino dětství a mládí. Nezapomenutelná je postava převora se silným, nelomeným charakterem a velkým srdcem, který jako jediný může temným psychickým zákoutím nešťastné ženy rozumět. Předposlední kapitola je možná až zbytečně moc dlouhá, natahovaná, jako by chtěl autor stupňovat napětí spolu se snahou provést čtenáře po periferním okolí tehdejší Prahy. Zločin je tu popsán jako až nepochopitelně zpackaný, konec však krásně a čistě, nadpozemsky smířlivý. P.S. K těm věčným nářkům, že je kniha psána těžkým, obtížně srozumitelným jazykem... Autor píše krásnou starou češtinou, tak se tenkrát mluvilo, víte? :-) Právě i díky tomu jsou jeho knihy tak autentické a dokáží vtáhnout do tehdejšího prostředí a mentality. Stačí si jen zvyknout na rytmus a odlišný slovosled, významy neznámých slov se pak už většinou vynoří samy.
Hrozně ukecané, kdyby to mělo poloviční rozsah četlo by se to lépe a mělo by to nějaký spád.
Pokud vydržíte první dvě kapitoly, kde se v podstatě nic důležitého neděje, jen ilustrují prostředí děje, nabere příběh poměrně spád. Ale je to temný příběh, smutný, dramatický, s nehezkým koncem. Nemám z té knihy dobrý pocit, občas je děj zbytečně natahovaný. Ani jedna postava mi nijak zvlášť nepřirostla k srdci a nešťastné osudy hl. postav mě proto příliš nedojaly. Dojem: jsem ráda, že jsem si to přečetla, ale vracet se k této knize nechci, i když se jedná o dílko literárně ceněné a do povinné četby určitě právem zařazené.
Pro milovníky historické prózy bude Rozina sebranec určitě důvěrně známým titulem. Těm, kdo ještě nečetli a uvažují, tak doporučuju. Považuju dílo kvalitou za srovnatelné s Jiráskovými Psohlavci. Jde o příběh dívky Roziny, která je sirotkem a zažije velmi šokující věci. Takový život si dneska asi ani nedokážeme představit, ale o to zajímavější čtení člověka čeká.
Po četbě Roku na vsi jsem byla příjemně překvapena, když jsem otevřela tuto knížku. První polovina románu byla strhující. Ovšem jakmile se Rozina vdala, změnila se neuvěřitelně. Nezdá se mi pravděpodobné, že by se taková drzá, nedůvěřivá dívka změnila natolik, aby hned sedla na lep nesympatickému cizímu chlapovi a nechala se jím vést za nějakou nejistou službou po cestě, která byla hodně podezřelá. Nesedělo mi k ní, že se k tomu muži lísala, když předtím mužským pohlavím opovrhovala. A nakonec se nechala potupně zabít tím mrzkým mužským plemenem. Ne, v druhé polovině knížky už to nebyla ta Rozina s obdivuhodnou a silnou osobností v první části knihy.
Okamžitě jsem se zamiloval do postavy Převora. Což o to, Rozina je sice popsána tak, že bych do ní s radostí šel: mladá snědá holčina, která si nenechá nic líbit a dlouhou dobu je naprosto nezávislá. Jenže to je vono, jakmile jí Nikolo zlomí srdce, jakmile na ní dolehne plná tíha života sebrance, tak rupne jako párátko a spousta tý její morální integrity jde bohužel do háje. Takže si vlastně svůj konec zaviní sama, což ovšem neznamená, že s ní nemůžeme sympatizovat. Jedna chyba stačí a život vám jí dá sežrat. Kdyby se Rozina po rozchodu s Valachem zatvrdila, stala by se z ní zapšklá ženská, která by se vrátila ke starejm zvykům, mohlo to dopadnout jinak. Jenže ona se rozhodla svým způsobem pomstít světu, ukázat mu, že když jí budete nadávat do sebranců, tak se jako sebranec chovat začne. Jenže je něco krásně přitažlivého na vykreslení Roziny Winterem. Čtenář prostě celou dobu s hlavní hrdinkou soucítí a fandí jí, Zikmund nedává ani trochu prostoru při čtení pochybovat o tom, že je Rozina postava kladná a že je navíc obětí okolností. Ale abych se vrátil k Antonínovi, co vám budu povídat. Hartusící převor, který má ale srdce ze zlata, mi učaroval jako málokterá postava poslední dobou. A to budiž výtka všem kritikům zvoleného jazyka – nemiloval bych převora Antonína ani z poloviny, kdyby nenadával svoje: „accidenti“. Holoto, do pinvice vás vsadit. É, brutto birbone!
Tak tuto knihu jsem opravdu nedala.......což se mi nestává moc často. Je na mě psaná složitým jazykem:-)
Příběh se mi líbí, ačkoliv jsem si posléze musela zhlédnout film, abych jej pořádně pochopila. Kniha je napsána těžko stravitelným způsobem, hlavně mě komplikovala zážitek tím, že jsem se neustále musela dívat do vysvětlivek. Je psána složitou řečí, archaickými pojmy, proto mě příliš neoslovila.
Ze začátku jsem nevěděla o co vůbec v knize jde, ale později jsem už rozumněla a hrozně se mi kniha líbila. Nejvíce mě zaujalo jak Winter popsal u Roziny zamilovanost to bylo moc pěkné.
Autorovy další knížky
| 1947 |  Mistr Kampanus |
| 1953 | Rozina sebranec |
| 1981 | Peklo |
| 1984 | Nezbedný bakalář |
| 1938 | Peklo (a jiné pražské obrázky) |
Kniha Rozina sebranec je v
| Přečtených | 91x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 55x |
| Chystám se číst | 12x |
| Chci si koupit | 3x |
| dalších seznamech | 1x |
Nejsem si jistá, zda je tohle knižní dílo od Zikmunda Wintera, stále povinnou školní četbou..., ale s určitostí to není kniha pro každého.
Dramaticky nešťastný trojúhelník, mezi temperamentní Rozinou - nalezencem..., jejím italským malířem, milencem Nikolou a posléze i s jejím manželem, zednickým cechmistrem Karfou, spěje k tragickému vyústění od samého počátku.
Rozina je psána těžkou, z dnešního pohledu až archaickou mluvou, někdy se zbytečně - květnatě rozepisující v drobnostech... Nicméně jí mám ráda. Beru jí jako takovou historickou sondu do doby, kterou bych sama nikdy zažít nechtěla...