Rozhovory s přáteli
Sally Rooney
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/408541/bmid_rozhovory-s-prateli-RjM-408541.jpg
4
420
92
Román Sally Rooney Rozhovory s přáteli vzbudil ve světě zcela ojedinělý ohlas. Z neznámé autorky se doslova přes noc stala literární celebrita, její kniha vévodila žebříčkům prodejnosti i kulturním rubrikám a získala nejedno literární ocenění, a to nejen proto, že knihu můžeme číst jako romantickou komedii, plnou nevěry, sexu, odcizení i sblížení, ale zároveň jako silný příběh o životě a myšlení současných mladých žen. Rozprostírá se před námi příběh jednadvacetileté dublinské studentky a básnířky Frances, její kamarádky Bobbi a o něco staršího manželského páru, herce Nicka a fotografky Melissy, spolu s vypravěčkou Frances sledujeme složitou dynamiku vztahů, intelektuálních debat i milostných románků. Titulní „rozhovory s přáteli“ jsou přitom nesmírně otevřené. Frances, Bobbi, Nick a Melissa spolu mluví o sexu a přátelství, umění a literatuře, politice a genderu a samozřejmě i o těch druhých s až nemilosrdnou upřímností. Každopádně čtenáře čeká fascinující, velmi precizně promyšlený a výtečně napsaný román o vztazích, intimitě, komunikaci s okolím a osobním zrání.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2019 , Argo
Originální název:
Conversations with Friends , 2017
více info...
Přidat komentář
Autorka je v zahraničí skoro až senzací, její knihy jsou hojně doporučované a vychvalované... Já začala její novější knihou Normal people, která mi nesedla natolik, že jsem ji musela po 80 stranách odložit... Rozhovory s přáteli jsou takovou odpočinkovou knihou... Ale za mě ničím víc... Psané je to příjemně a sledujeme 4 postavy a jejich běžné životy.... Bylo to jednoduše oka a to je vše... Po dočtení nemám pocit, že bych se ke knize někdy chtěla vrátit...
Ach, Frances, jak tíživé bylo přemýšlení nad každou větou, ještě než byla opatrně vyslovena, jak bolestné bylo jediné uhnutí pohledem, jediný promeškaný dotek? V drobném příběhu ne příliš významných lidí se dějí ne příliš významné věci. Náhled do vysokoškolských hlav současné doby. Řeší se největší problémy světa, a i ty osobní jako by se rozpínaly do celého světa (na zdánlivě nevýznamném závisí celý život). Zahlédla jsem i nějakou symboliku, skryté významy (Omdlení v kostele, Nickovy 33. narozeniny).
Nejvíc se mi líbil nový typ mužského hrdiny. Citlivý, zmatený, labilní, přesně na hraně slabošství, ale nikdy tam nesklouzl. Není to chcípák, není to macho. Hlavní hrdinka je prý nesnesitelná, mně přišla úplně v pořádku, protože si moc dobře pamatuju, jak mi bylo ve dvaceti. Jako román mladé holky o hledání své pozice ve světě/ve vztahu mi to přijde pěkný.
Já nevím. Přidám se do skupiny těch, co neví, co si o knize myslet. Rozhodně jsem čekala víc. Asi jsem prostě málo intelektuální, že některý věci a myšlenky na mě nepůsobí a pak mám pocit, že čtu plytký románek. Pokud se ale povznesu nad to, že si chci z knihy něco odnést, tak jako oddechovka je to ok. Hlubší myšlenka ke mě nedorazila a konec mě bohužel zklamal.
280 stran čekání na něco, co se absolutně nedostavilo. Promrhaný potenciál povídky o čtyřech nesympatických postavách, jednom mimomanželském vztahu a velkém hledání se, jak hlavní hrdinky, tak spisovatelky.
Myslela jsem si, že budu číst literární událost uplynulého roku...mezitím jsem se ale plácala v životě nevyspělé mladé holky (to jí nevyčítám, protože v jednadvaceti jsem na tom pravděpodobně byla dost podobně).
Kombinace dvou mladých neomarxistek západního střihu, které naboří nefunkční manželství třicátníků mi přišlo povrchní. Do toho zamotané náznaky feminismu a byl z toho prostě guláš, který jak začal, tak i víceméně stejně skončil.
Přečetla jsem to za dva dny, nepopírám, že v knize byly pasáže, kdy jsem se opravdu začetla. Asi jsem moc čekala, že bude NĚCO rezonovat, protože o tom hodně lidí v takovém duchu psalo a mluvilo...a ono je jen ticho a já jdu prostě začít číst další knihu.
V podstatě to vidím stejně jako starksdaughter, kamilnaj a martineden. Nevím, co si o knize myslet, ani jestli se mi líbila, nebo nelíbila.
Postavy mi jsou nesympatické a chovají se rozmazleně a hloupě, zejména vypravěčka. Jako chápu, že je ve věku, kdy se hledá a může být zahleděná sama do sebe, ale stejně... V celé knize se skoro nic nestane a v podstatě končí na stejném bodě, kde začíná. Takže to pak už byla dost ohraná nuda.
Introspekce je sice fajn, stejně jako použitý jazyk, ale je z toho cítit takový upachtěný rádoby nový feminismus (který je ale jen jalové sobectví schované za feminismem) - je mi 21, nabrnkne si mě o deset let starší zajištěný muž, jeho ženě se to nelíbí, volám mu, když chci sex, dělám si, co chci bez ohledu na jeho život, neříkám mu pravé pohnutky. Ale když mě jako milenku zatajuje nebo nezavolá v pro mě důležitém momentu, ukazuje se, jaký je to hajzl. Tak c'mon...
Túto knižku som čítala v lete a aj tú ďalšiu si nechám na prázdniny. Autorka píše o ľuďoch a vzťahoch o celkom obyčajných veciach neobyčajne ľahkým perom. Je to citlivá a vnímavá duša a mňa jej knižka bavila. Aj po mesiacoch si pamätám príbeh a aký pocit som pri čítaní mala. Takže áno, je to príjemné a osviežujúce čítanie, nič prevratné ale milé.
Z knihy mám smíšené pocity a pořádně nevím, co si o ní myslet.
Na jedné straně pro mě těžký styl psaní a velice nesympatické hlavní postavy. Na druhé věrně zpracované myšlenky a pocity milenky, která nemá šanci zvítězit nad manželkou a mezi nimi pasivní nevěrník, který to hraje na obě strany.
Opravdu se nemůžu rozhodnout, jestli se mi kniha líbila nebo ne.
Sally Rooney se na literární scénu vřítila jako uragán. Její Rozhovory s přáteli mě uhranuly úplně stejně jako většinu ostatních. Autorka balí banální milostný příběh do inteligentní nebrakové slupky a dokazuje, že i obyčejný námět se dá zpracovat zcela elegantně. Ztotožnění – to je slovo, které mi vytane jako první, když myslím na tuhle knihu. Dokonce si troufám tvrdit, že přirovnání k Jane Austen je namístě, ne snad pro styl psaní, ale pro schopnost vystihnout touhy dané generace. Dílo je prostoupeno celou řadou velmi vážných motivů od kritiky společnosti přes otázku schopnosti milovat více lidí najednou až po uvědomění si sebe sama, vlastní intimity. Rooney píše s lehkostí, vtipem, umí vystavět charaktery, vygradovat zápletku a nějakou speciální cenu by měla získat i za popis sexuálních scén. Rozhovory s přáteli si ke mně našly cestu v pravý čas a s nečekanou samozřejmostí zaujaly místo někde velmi vysoko v mém pomyslném žebříčku nejoblíbenějších knih.
Komentáře zde jsou dost různorodé, já patřím ke čtenářům, kteří jsou spokojení.
Nemyslela bych, že mě bude tak bavit číst o románku mladinké studentky k o deset let staršímu ženatému muži. Styl psaní autorky mi velmi vyhovoval. Bála jsem se, že vzhledem k tématu mi budou postavy protivné či nesympatické, ale našla jsem v sobě pro všechny pochopení.
Určitě si přečtu i další knihu od Sally Rooney, už se na ni těším.
Od Rozhovorů s přáteli jsem očekával daleko víc. Hlavně na základě nadšených komentářů, které se všude na webech vyskytovaly. I když druhá polovina knížky byla snesitelnější a měla celkem spád, po celou dobu román strašně rušily z mého pohledu nesmyslné dialogy plné zvláštních přirovnání, které neseděly do nastalé situace ani do povahy postav. Celkově knihu hodnotím jako průměrnou.
Tohle bylo neskutečně úmorné. První čtvrtinu jsem si tiše naříkala, co jsem to zase proboha koupila, pak mě to začalo bavit a já si čtení opravdu užívala, navzdory tomu, že mě skoro všechno na knize rozčilovalo a vlastně racionálně uznávám, že je to nudné. Je to zvláštní, jak moc se mi román líbil a nelíbil zároveň - postavy jsou příšerné, Frances je nesnesitelně pasivní hlavní hrdinka, vztahy v knize jsou zmatené, autorka bůhvíproč nepíše uvozovky a většinu času se nic neděje. Lidé tam jen vedou nedůležité, pseudointelektuální rozhovory, které neslouží k ničemu jinému než aby spisovatelka vyjádřila své názory a předvedla svůj rozhled o světě. Na druhou stranu... přirovnání k Ferrante mi přijde zcestné, ale chápu z čeho vychází: jelikož upřímnost přátelství a lásky a velmi výstižné popisy emočních pochodů naprosto zdevastované hlavní postavy jsou fascinující. Jsou tam vztahy, které jsou opravdu dobře napsané a Frances s jejím postojem k vlastnímu tělu, k vlastní osobě, její cesta k sebedestrukci a hrozná nesnesitelnost jejího charakteru nějakým způsobem udržely moji pozornost. Na příběhu bylo něco, co mě zkrátka drželo u stránek, ačkoliv jsem často nechápala vůbec nic a obracela oči v sloup, má to jistou jiskru, opravdovost, něco na tom prostě je. Nakonec to vůbec nebyla ztráta času.
Dobré to bylo! Asi by se dal vytknout zvláštní svět dvou mladých hrdinek, ale věřím, že plno lidí takto žije - zahledení sami do sebe, s břitkým pozorovacím talentem a kritizující to, co by sami chtěli mít. Pro mě i zajímavé, že kniha neměla žádného kladného hrdinu, ale asi to tak je.
Tak za mě ne. V knize mi chyběla hloubka a ty pseudointelektuální debaty, které hrdinové vedli, to opravdu nezachránily. Hlavní hrdinka mi neskutečně lezla na nervy a celé se to vlastně točilo kolem nevěry a vyrovnání se se sebou. Jako sociologická sonda do života dnešních mladých lidí je to docela obstojné. Ale moc nerozumím tomu humbuku kolem autorky a přirovnávat ji k Austenové nebo Ferrante mi přijde úplně mimo.
Největší překvapení letošního roku? Jednoznačně Rozhovory s přáteli. Pokud máte rádi společenské romány s přesahem, rozhodně sáhněte právě po této knize. Neprohloupíte.
Sally Rooneyová, autorka knihy, je připodobňována k Eleně Ferrante nebo Jane Austenové. Stejně jako Ferrante vypráví příběh dvou nejlepších kamarádek, které si občas dělají naschvály, a stejně jako Austenová do svého příběhu vsazuje i spletité mezilidské vztahy bohatými a chudými.
Rozhovory s přáteli jsou o přátelství mezi Frances a její kamarádkou Bobbi. Kdysi spolu chodily, nyní jsou nejlepší přítelkyně. Ihned na první straně knihy se dozvídáme, jak se ženy seznámily s Melissou a Nickem, manželským párem, který na první pohled působí jako prototyp ideální a nádherné dvojice. Zatímco Frances a Bobbi je něco málo přes dvacet, Nickovi je lehce přes třicet a Melisse dokonce osmatřicet. Ačkoliv to zpočátku může vypadat, že mezi čtveřicí nemůže vzniknout nic jiného než přátelství, po pár desítkách přečtených stránek pochopíme, že vztahy mezi nimi jsou mnohem složitější.
Kdo by si však myslel, že jde jenom o lásku a další mezilidské vztahy, nebyl by dál od pravdy. Sally Rooneyová takhle banální zápletky nevytvořila. Byť jen lehce pozorný čtenář si může všimnout, že hlavní hrdinka Frances se netrápí jenom kvůli lásce, ale i kvůli tomu, že pochází ze zcela jiných společensko-ekonomických poměrů než muž, do kterého se zamilovala. Zatímco její rodina nikdy neměla peníze nazbyt a tak musí při studiích pracovat, aby měla aspoň na základní potraviny, Nick, do kterého se zamilovala, je herec, který se topí v penězích. A ani její kamarádka Bobbi se nemusí příliš otáčet a má peněz, kolik se jí zachce. Rodiče jí dají tolik, kolik zrovna potřebuje. Jenže místo toho, aby se Frances litovala a byla naštvaná na celý svět, na všechno hledí s humorem a sebeironií sobě vlastní. A to i tehdy, když se na ni vykašle otec-alkoholik, kterému nestojí ani za to, aby jí poslal kapesné.
Dva naprosto odlišné světy se spojují v jeden. Může to fungovat? V knize Sally Rooneyové funguje všechno, jenom ne vztahy. Všichni dělají chyby a když se z nich konečně poučí, možná už je na záchranu pozdě. Anebo ne? Stejně jako v geniální trilogii Eleny Ferrante, i v románech Jane Austenové chceme znát konec, ale ne za cenu toho, že příběh skončí. Jakmile totiž dočteme poslední stránku, bude nám smutno. Opouštíme svět, se kterým jsme se tak rychle sžili.
A rada na závěr zní: Než začnete knihu číst, je možná dobré si uvědomit, že tato irská autorka se narodila v roce 1991. Napsat ve dvaceti osmi letech knihu, která by hýbla literárním světem, je hodně velké umění. Sally Rooneyové se to povedlo a v roce 2018 se stala světovým fenoménem.
Ale nesmutněme, že kniha na dvou sté osmdesáté straně končí. Mezitím, co u nás vyšla kniha Rozhovory s přáteli, už Rooneyová vydala další knihu, tentokrát s názvem Normal People.
Kniha o přátelství mezi dublinskou studentkou a básnířkou Frances a její kamarádkou Bobbi. O nástrahách přátelství,milostných trablích či dopadu manželské nevěry...
Ajajaj, tak tohle se moc nepovedlo. V tomto případě platí, čím větší reklama, tím horší výsledek....
Jejda, ďalší oslavovaný román aspoň, čo sa týka textu na prebale od rôznych známych osobností a ďalšia zbytočná schránka s listami. Postavy plytké, vadilo mi v texte nezvýraznenie dialógov, ťažko sa tým pádom rozhovor sledoval.
Príbeh dvoch lesbičiek, pričom jedna z nich teda asi nie je ani lesbička, len nevyberá medzi pohlavím. Plávajú si svojím študentským životom a snáď si myslia, že zmenia svet. Vtrhnú do života dysfunkčného manželského páru, menia sa role v tejto zvláštnej, nesúrodej štvorky. Ja neviem. Autorka asi chcela ukázať, ako sa hlavná postava Frances vyvíja, rozvoj jej vlastného sebapoznania, ale jedine, čo vo mne zostalo je to, že takých ľudí vo svojom okolí mať nechcem...
Štítky knihy
přátelství prvotina láska irská literatura manželství mezilidské vztahy životní problémy nemoci žen zfilmováno – TV seriál studentky
Kniha Rozhovory s přáteli je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 571x |
| Čtenářské výzvě | 76x |
| Doporučených | 19x |
| Knihotéce | 136x |
| Chystám se číst | 340x |
| Chci si koupit | 66x |
| dalších seznamech | 1x |
Nejdříve jsem přečetl Normal people, až pak Conversations with Friends. A musím se přiznat, že autorčin debut mě oslovil mnohem víc. Normal people je skvěle napsaný příběh, který člověka vtáhne a rozloží, ale teď zpětně si uvědomuji, jak moc je to "jen" příběh, skoro pohádka, připadá mi, že je vzdálený opravdovému životu. Tato kniha mi přijde "opravdovější", syrovější, zřejmě více autobiografická (nevím, neověřoval jsem). Normal people je příběhem velmi mladých lidí, kteří stále ještě dospívají, a v tomto ohledu mi tato kniha přijde dospělejší - řeší se vážnější problémy, dospělejší a vyzrálejší vztahy, ať už milostné, přátelské či rodinné, ale také třídní - z toho všeho zbylo v Normal people jen to třídní napětí. "Zápletka" je relativně přímočará, ale dokáže v pravidelných intervalech překvapovat zajímavými zvraty, řeší se zajímavé morální otázky (opět něco, co už v Normal people vlastně tolik není). Ale ze všeho nejvíce na autorce oceňuji její schopnost vytvořit životné postavy, které si dokážu dokonale představit, a které promlouvají mým jazykem, nenuceně, ve skvostně napsaných rozhovorech potažmo emailech, a jejich charakter je konzistentní (neříkám si: panebože co to ta postava dělá, tohle by nikdy neudělala). Perfektní prvotina, 9/10.