Romulus Veliký

Aneb nehistorická hra o čtyřech dějstvích. Dürrenmatovo divadelní hra z období raného tvůrčího období – drama s nádechem grotesky, pojednávající o pádu Západořímské říše roku 476.

Romulus Augustus je poslední císař Západořímské říše, čelící čím dál většímu ohrožení svého rozpadajícícho se impéria ze strany Germánů. Množícím se zprávám o porážkách a kapitulacích římských vojsk a postupu nepřítele však čelí velmi paradoxně se stoickým klidem a svůj čas tráví nečinností a odpočinkem na svém venkovském sídle, kde se věnuje chovu slepic, které pojmenoval jmény předešlých římských císařů a barbarských vojevůdců. Tato nečinnost je ovšem mnoha jeho poddanými i vlastní ženou a dcerou vnímána jako morálně zavrženíhodná a defétistická a Romulův zdánlivý klid je vnímán jako zrada Říma. Tuto myšlenku poprvé vyřkne Aemilianus, snoubenec Romulovy dcery, kterému se podaří uniknout z Germánského zajetí. Záchranu říše nabízí jistý bohatý kupec Caesar Rupf, který jakožto Germán usazený v Římě požaduje sňatek s Romulovou dcerou Reo. Rea i její snoubenec, mučením a strádáním zlomený Aemilianus se sňatkem souhlasí, celá záležitost ovšem naráží na Romulův odpor. Situace graduje – Romulova žena a císařský dvůr zahynou při plavbě na Sicílii, kde hledají útočiště pro vybudování nového zázemí pro konsolidaci říše. Romulus sám je nucen čelit pokusu o atentát, zosnovaný nešťastným Aemilianem, jeho antipodem a proponentem záchrany Říma za každou cenu. V závěrečné, paradoxně vypointované scéně, se střetává Romulus s Odoakarem, vojevůdcem Germánů vtrhnuvších do Říma a předává mu svoji moc s tím, že konstatuje své i Odoakerovo historické selhání a jejich tragiku, kterou jim jednou přiřkne historie...

Formou dramatické grotesky je ústředním motivem díla humanismus a schopnost Romula vidět (a soudit) svět bez patosu a zaslepenosti. Jeho zdánlivé bláznovství, pasivita a stoicismus jsou postojem člověka, který vnímá neodvratitelnou zkázu jako skutečnost a jistou odpověď na principy, na kterých byla vybudována dřívější sláva a velikost Říma. Při konfrontaci s Aeimiliánem, při jeho pokusu o atentát na Romula, Romulus kontruje: „Říši jsem nezradil já, Řím se zradil sám. Znal pravdu a zvolil násilí, znal lidskost, ale zvolil tyranii. Dvojnásob se ponížil: před sebou samým a před národy, které si podrobil“. Romulus dokáže pochopit a vnímat postoje Aeimiliána, své ženy i dcery, a všech těch, kteří se za každou cenu snaží zachránit říši před zkázou, je však přesvědčený, že není dále možno udržovat daný stav věcí, který těžil především z podrobování cizích národů a jejich vykořisťování, v zaslepené nadřazenosti římských patriciů a v morálním úpadku celé společnosti. Toto je výsostně humanistický postoj a způsob jednání, tváří v tvář možné osobní tragédii i možnosti smrti, v tom je možno spatřovat Romulovu velikost. Stejný postoj uplatňuje Romulus i vůči Odoakerovi, který se mu paradoxně chce podrobit a zachovat status quo tím, že by jej ponechal v úřadu a Germáni by se asimilovali do římské společnosti. Toto Romulus, stejně jako i předešlé nabídky na „spásu“ Říma odmítá: „Já jsem zničil Řím, protože jsem se bál jeho minulosti, tys odsoudil Germánii, protože ses zhrozil její budoucnosti. Nad tím, co bylo a co bude, moc nemáme. Máme moc pouze nad přítomností na kterou jsme nemysleli a na které jsme oba ztroskotali“. To vše zapadá do autorova rejstříku a jeho tvůrčí metody, blízké brechtovské poetice, epickému divadlu a modelovému drama. Výrazný motiv je kritický postoj k světu a nevíra k jeho nápravě, v jejichž intencích jedná Romulus, užívání prvků grotesky a jejího mísení s dramatickou formou. Pro mě jde o působivý, velmi stimulující a zdaleka ne poslední exkurz do Dürrenmattovy tvorby.