Román
Olga Von Barényiová
Anotace. Kdo čte anotace? Všichni je chtějí či musejí číst. Knihkupci, učitelé, novináři. I vyhledávače. Redaktoři je neradi píší. Autoři jak kdy. Napsat knihu není jako napsat anotaci. Čtou anotaci postavy z knihy? Co si o ní asi myslí? Co si mohou myslet Viktor a Pavla o Románu? Mohou žárlit jeden na druhého? Anotace mne zmínila dříve! Nebo může žárlit autorka? Že jsou postavy v anotaci a díle zmíněny důrazněji než ona? Může postava jednat jinak, než by autorka chtěla? Může milovat jeden třetího a jednat proti vůli nemilovat? Autorku bychom neměli pominout. Co o ní víme? Může si česky píšící německá autorka vybrat pro vydání bytostně experimentálního a přitom čtenářsky velmi atraktivního románu „vhodnější dobu“, než je jaro 1945? Ukončit tak úspěšnou sérii beletristických a dramatických děl a pak takříkajíc zmizet v dějinách? V dějinách literatury minimálně na pár desetiletí. Může si anotace přiznat, že neumí v pár řádcích anotovat „podivný román. Nejpodivnější, o jakém jsem kdy slyšela“ (Román, s. 114)? – Druhé vydání po sedmdesáti letech vychází jako devátý svazek edice Skrytá moderna s úvodní studií Vladimíra Papouška, který autorce věnoval již samostatnou knižní monografii Věž a království. – Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.... celý text
Přidat komentář
Velice netradiční způsob vyprávění. Autorka příběhu a postavy z její knihy spolu hovoří, žárlí na sebe, postavy z knihy komentují, jak jim autorka jejich příběh rozvíjí. Chvílemi se ztrácí pojem, kdo je skutečný a kdo jen vymyšlený. Jsem ráda, že jsem na tu knížku narazila.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Pražský tanec smrti |
| 1941 |  Janka |
| 1945 | Román |
| 1942 |  Rybí náměstí |
| 1943 | Překrásná země |
Kniha Román je v
| Přečtených | 7x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 3x |
| Chystám se číst | 7x |
| Chci si koupit | 2x |
| dalších seznamech | 1x |
80% - Kdysi v dětském věku jsem v domácí knihovničce narazila na autorčinu prvotinu Janka a troufám si říct, že se z ní stal jeden z románů, který hodně ovlivnil moje dětské vnímání světa. Bylo tedy zajímavé náhodně zjistit, že zná autorku i někdo další a to do té míry, že po dlouhých desetiletích znovu vydal jednu z jejích knih. Popravdě to nové drobně poupravené vydání ve mně hodně tlumilo pocit, který jsem vždycky měla při čtení Janky (že čtu něco starého, čemuž odpovídal třeba i z dnešního pohledu už archaický způsob psaní některých slov, přímé řeči apod.) - navíc tedy člověk aby si na čtení té extra drobné sazby vzal pomalu lupu - takže se možná příště poohlédnu spíš po nějakém antikvariátu. Ale už od prvních řádek mě doslova zalil ten známý pocit atmosféry, kterou Barényiová umí svým psaním vybudovat - nic podobného jsem od doby Janky nečetla a bylo hrozně zvláštní začíst se do pro mě neznámé knihy od této autorky. Musím se nicméně přiznat, že v první části jsem Barényiovou příliš nestíhala sledovat - máme tu autorku divadelních her Pavlu a Viktora, kterého miluje, jenže taky tady máme autorku tohoto Románu (a jejího "Viktora"), která své postavy vymýšlí, buduje jejich pocity i celou jejich existenci, ale přitom s nimi také rozmlouvá, hádá se s nimi, vciťuje se do nich a občas jako kdyby volně přecházela mezi stránkami, které píše, a svým vlastním nitrem a skutečným životem. Druhá část z Pavlínčina a Viktorova dětství mi ovšem Janku připomněla naplno - Barényiová prostě děti psát umí (byť ve třetí části z dospělosti to působí, jako kdyby se z toho psaní z pozice dítěte nedokázala do pozdějšího věku přepnout). Obdivuji její schopnost takto proniknout do dětské duše, že mi až trne u srdce, když se jim děje něco zlého, stejně jako když mají radost. Když se chovají laskavě nebo když jsou někdy i záměrně kruté. Ona umí trefit i to, jak děti vnímají svět svojí poněkud zkreslenou a jindy zas naprosto průzračně čistou optikou. A podobně jako v Jance je tu opět to umění popisovat situace nikoli "mechanicky", ale prostřednictvím pocitů, vjemů, myšlenek či nahodile zaslechnutých slov, která lidé v určitých situacích bezmyšlenkovitě vypouštějí z úst a člověk je už ani nevnímá. Ale Barényiová ano.
"Přiznej se, proč vlastně píšeš. Je to útěk ze skutečnosti. Odhmotnit, co bylo hmotné. Zatemnit, co bylo jasné. A zpívat tam, kde se jen mluvilo."
"Román je rozhodně snadnější než život. V románu vím přesně, co přijde v příští kapitole. V životě nikdy nikdo neví, co se v příští minutě stane. (...) To jsou důvody, proč píšu. Opravit skutečnost. Vy jste odejel a vrátíte se až pozítří. V románu bych to nedovolila. Musel byste zůstat tady a večer bychom se sešli."