Rok pod horou Boha štěstí

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Roční pobyt v Zelené studánce, jak se v překladu jmenuje japonská vesnička Midorii, umožnil autorce intimní pohled na život, obyvatele a okolí tohoto kouzelného místa, vzdáleného necelých deset kilometrů od Hirošimy. Je to spíš pohled z žabí perspektivy, člověka neturisty, který se v cizí zemi nepohybuje z místa na místo, ale jako žába ze studánky pozoruje okolní dění z jednoho místa. Obraz, který vzniká, představuje Japonsko všedního dne, bez důrazu na obvyklé turistické atrakce, a obyčejný život na vesnici, která byla okrajově poznamenána atomovým výbuchem v roce 1945....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391948/big_rok-pod-horou-boha-stesti-P0h-391948.jpg 4.310
Nahrávám...

Komentáře (5)

Kniha Rok pod horou Boha štěstí

milary
10.11.2019

Moc zajímavá knížka. Vždycky mě těší nahlédnout do ciziny, v tomhle případě exotického Japonska, očima krátkodobých hostů v té které zemi. Paní Límanová pobyla se svým synem a manželem japanologem zhruba rok v malé (již neexistující) vesnici nedaleko Hirošimy. Ona sama si japonštinu "neochočila", přesto si zde za tu poměrně kratičkou dobu našla přátele a koníčky. Protože se tahle všestranná češka, která v roce 1967 emigrovala do Kanady, mmj. dlouhodobě věnovala v různých oblastech psaní, kniha je záživná, nabitá postřehy a nesmírně čtivá. Mně hrozně bavil přesah; úvahy na témata sociální, ekologická, morální i jiná, kterými paní Límanová nenásilně obohatila tuhle - už tak dostatečně zajímavou - knížku. A potěšení přináší také zpracování obálky. Moc hezké...

soukroma
06.06.2019

Takové deníčkové záznamy, sepsáno hlavně podle dopisů. Hodně o rodině (i když proč se syn oslovuje zásadně Myšič se nedozvíme) a o běžném životě v průběhu jednoho roku ve vesnici kousek od Hirošimi. Manžel autorky je sice znalý japonských zvyků, ale v knize je těch zvláštností (pro nás) popsáno poměrně málo, o historii a místopise a kultuře ... ještě méně. Je to zajímavé z hlediska střetu dvou zcela odlišných kultur v sousedském soužití, ale o moc víc nejde. Trochu čtenář také musí pátrat, v jakém roce tam vlastně rodina žila. V úvodu se to nějak obchází a hází se různými letopočty a intervaly, aniž by byl jakkoli potvrzen mnou odhadnutý rok 1980-81.
Autorka bojovala s japonštinou od základů (tj. abeced), ale stejně mě dost zakočilo, když hned v úvodu použije pojem "harakiri", což už dlouho víme, že to snad někdo musel někdy dávno do našeho prostředí schválně vpašovat, neb je to téměř neslušné slovo a pro tuto sebevraždu se tam zásadně používá slovo seppuku.
Literární hodnota malá, informační hodnota sotva průměrná, navíc se Japonsko za těch několik desítek let velice změnilo v běžném životě (a zmíněná vesnička Zelená studánka už ani neexistuje). Ale kdo má Japonsko rád, přečte si autentické zážitky české/sloveské/kanadské (jaké vlastně?) rodinky.


ElizabethK
18.03.2019

Krásně napsaná kniha o Japonsku - o zvycích, jídle, mentalitě lidí.
Kniha se čte dobře, osobní náhled autorky přidává na poutavosti.

Kromě japonských reálií jsem si z příběhu odnesla i jedno naléhavé poslání - pokud na úkor technologického pokroku sebereme lidem půdu, zahrádku, domov a dáme jim jako kompenzaci peníze, nemusí to stačit. Člověk je tvořen i tradicemi, zvyky a peníze nezaženou pocit vykořeněnosti.

Yunnan
06.11.2018

Velmi zajímavé čtení, občas velmi smutné. Často mi pukalo srdce nad námi jako lidstvem. A to není jen otázka Japonců, jen jsem si to při čtení více uvědomoval...

Shindo
25.10.2018

Rok života herečky, spisovateľky a ženy známeho českého japanológa v Japonsku, na mieste, ktoré, ako píše autorka v závere knihy "bývalo ale už nie je a nikdy nebude".

Celá kniha je písaná formou denníka, takže často býva veľmi osobná. Radosti, starosti, sťažnosti na manžela, stres, no aj istý pocit nostalgie a pár zmienok o Slovensku. Spoľahlivo vám pomôže zbaviť sa ilúzií o Japonsku, ak ešte nejakými trpíte. Nečakajte sladučké cestopisy plné básní o tom, aké je Japonsko úžasné, zem rezancami a saké oplývajúca. Skôr ide o úprimný pohľad človeka, ktorý bol priamo v centre diania.
Chvíľku mi ale trvalo, kým mi došlo, že Myšič je syn autorky. V knihe ho totiž nespomína menom, iba prezývkou.