Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
https://www.databazeknih.cz/img/books/90_/9037/bmid_rikali-mi-leni-8u0-9037.png
4
1349
259
Leni je 11 let a žije v poválečném Německu. Sama však cítí, že se sem nějak nehodí. Je jiná, citlivá, ve škole nemá kamarádky. Nechápe jejich fašistické náboženství. Žije s maminkou, babičkou a bratrem Raulem, ale ani doma to nemá lehké. Touží po vlídném slově, po pohlazení, ale to se jí občas dostává jen od babičky. Leni má často kusé vzpomínky na nějakou jinou maminku i tatínka. Na rodiče, kteří ji drží v náručí, zpívají jí a ona cítí jejich lásku. Nakonec sama přijde na to, že není Němka, že pochází odněkud z Čech a byla ukradena svým vlastním rodičům. Ví, že tatínek už nežije, ale maminka určitě ano. Podaří se jí najít pravou maminku a dostat se zpět domů, do Československa?... celý text
Přidat komentář
To byla pěkná knížka, která se dobře četla, i když jste už "dospělák". Já se ke knížce dostala díky "čtenářské výzvě" a jsem za to ráda, protože jinak by mi asi unikla z "knižního hledáčku". Bylo mi Leni líto, z toho jak osaměle se cítila a moc jsem ji přála, aby vše dobře dopadlo.
Knížka se četla moc hezky, Leni byla sympatická holčička, která žije s rodinou v poválečném Německu. Až postupem času zjistí, že zřejmě pochází z jiné země a její jméno je taky jiné... Příběh má dobrý konec, určitě si přečtu i druhé pokračování :-)
Tak já jsem se po prvé dostala k příběhu Leni a vlastně toho ani nelituji. Lituji pouze toho, že se takové věci děly..
Úplně a naprosto jsem se s ní ztotožňovala ve chvílích, kdy se dospělí bavili a přitom jí nic nechtěli říct, vysvětlit. Prostě jsi malá a ničemu nerozumíš.. ach, pamatuju, jak jsem slýchávala to samé a jak teď nenávidím konverzace, protože si stále myslím, že ničemu nerozumím..
No, za Leni jsem ale moc ráda, že měla kolem sebe pár lidí, kterým se nebála říct o pomoc a ono to vyšlo. Tak moc jsem jí fandila při hledání pravdy.
Hezké čtení a přitom tak docela i smutné..
Ano, je to dětská kniha, ale moc ráda jsem si ji přečetla i já, dospělá.
Pokud tomu tak není, doporučila bych ji rozhodně jako povinnou četbu na školách.
(SPOILER)
Kniha Zdeňky Bezděkové popisuje osudy českého děvčátka, které bylo za války odvlečeno do Německé Spolkové Republiky na převychování. Dali jí jméno Leni a žila v rodině Freiwald.
Celá léta cítila, že s ní není něco v pořádku. Měla matku Rosu, které říkala Ledová královna, bratra Raula a babičku Matyldu. Otec Raul prý zemřel jako hrdina ve válce. Leni si v podvědomí vybavovala rodiče, kteří vypadali jinak. Matka Rosa jí řekla, že když jí byly čtyři roky, byla dlouho v nemocnici. Vzpomínala jen mlhavě na krásnou panenku, které říkala Nina, na klobouček, který nosila. Když se na tyto věci ptala matky nebo babičky, kde jsou, odpověděly jí vyhýbavě.
Když jí bylo jedenáct let, doslechla se ve škole od spolužaček nějaké narážky na její původ. V sousedství se vyskytl případ, kdy byl rodině odebrán chlapec, kterého odhalili jako „ukradené dítě“. Zjistilo se, že pochází z Československa.
Leni sama vypátrá svoji totožnost. Musí se ale obrátit na někoho, kdo jí pomůže, aby se dostala domů ke své skutečné mamince. Zpočátku to vypadá beznadějně, není v seznamu pohřešovaných, nikdo ji nehledá. Nakonec pomůže hodný pan učitel a americký voják. Leni se dozvídá své skutečné jméno „Alena Sýkorová“ a vlak ji odváží do rodné země, kde ji čeká její skutečná vlastní maminka.
Knihu jsem četla už v dětství, i tenkrát mi připadala smutná, stejně jako teď. Jsem ráda, že příběh Leni skončil dobře, jako i dalších dětí, které se po válce v Německu našly a dostaly se domů do vlasti.
Čtivá, pěkná, ale na mě tak nezapůsobila, jako jiné s podobným tématem.
Po týdnu od přečtení jsem si totiž vůbec nemohla vzpomenout, o čem vlastně byla. Své místo v knihovně si ale určitě zaslouží.
Četla jsem ji několikrát ... dojímavá kniha, citlivá, vím, že jsem ji naplno prožívala a myslela na ni ... Myslím, že byla mezi povinnou četbou, ale já to tak nebrala. Dokonce si pamatuji zápis o ní do Čtenářského deníku, který jsme si museli vést ... dokonce jsem k tomu nakreslila i obrázek malé Leni ...
Cetla jsem jeste na zakladni skole a hrozne se mi libilo. Budu cist nejspise v blizke dobe znovu, mam v knihovne z antikvariatu :).
Jak už to u knížek s tímto tématem bývá, jsou sice nádherné, ale neuvěřitelně smutné. Četla jsem ji kdysi jako dítě a nyní znovu jako dospělá, pokaždé ve mě kniha zanechala stopu. Tato kniha určitě patří mezi ty knihy, které by si člověk měl přečíst.
Kniha nepopisuje zrůdnosti fašismu přímo. Popisuje ale jednu z nejhorších. Popisuje osud odvlečených dětí z pohledu jednoho z těchto dětí. Popisuje osamělost takového dítěte. Popisuje i naději a touhu malé holky.
Nádherná kniha. Po dlouhé době mě příběh Dohnal k slzám. Vyprávění malé Leni je opravdu dobře napsáno, chytne malého i velkého čtenáře, každý si v něm najde to svoje. Četlo se velmi rychle, nebyly zde žádné dlouhé pasáže. Jako materiál pro učení se o zvěrstvech, která se v historii odehrávala, poslouží kniha perfektně. Fascinovalo mě zvrácené uvažování Raula, matky, strýce Otty a dalších lidí, kteří se nechtěli smířit s porážkou a vinou, kterou německý národ nesl.
"Je noc, jen hodiny tikají, že ještě bude mnoho věcí, mnoho těžkých věcí, které uvidí a uslyší desetiletá Leni Freiwald..."
Dojemný příběh. A nejen děj je dojemný, ale vše v knize. Hrůzy války, zlé osudy, lidská nevšímavost a krutost jde do kontrastu s jemností a citlivostí děvčete, které vypráví svůj příběh. Četla jsem jako holčička, ale až nyní mi dochází celé sdělení knihy. "Je to žalostný výkřik ženské bytosti milující život, především děti, a je to zároveň výstražný hlas proti hrůze, která se jmenuje válka," jak napsal v doslovu Karel Nový.
Nejprve jsem si myslela, že kniha ve mně příliš emocí nezanechala, protože jsem se se žádnou postavou nijak výrazně neztotožnila. Ale pak jsem si uvědomila, že Leni byla podobný ročník jako moje babičky. Klidně se něco takového mohlo stát i jim. A v tu chvíli jsem se na toto dílo začala dívat úplně. Nicméně stejně nejsem úplně cílová skupina. Nejvíce jsem si při čtení knížky uvědomovala, že když nějaký režim oficiálně skončí, vůbec to neznamená, že by se myšlení všech lidí lusknutím prstu změnilo. Lidé se tak rychle nemění.
Na knížku jsem narazila jen díky čtenářské výzvě a i když příběh je smutný a pro mne nepochopitelný, tak za mě skvělá knížka. Určitě si přečtu další knížky od autorky
Nádherná kniha. Četla jsem na základce, ačkoliv povinné to nebylo. Našla jsem ji doma v knihovně, byla jsem velká čtenářka od dětství. I tenkrát se mi moc líbila a na konci jsem brečela, že Leni neví, jak se česky řekne "maminko". Asi si ji přečtu znova.
Knížku si pamatuji z dětství, myslím, že jsem ji mohla číst tak v 10-12 letech. Dlouho jsem se k ní chtěla vrátit a teď jsem ji vytáhla z knihovny. Nemyslím si, že jsem ji jako dítě mohla dostatečně pochopit souvislosti, ale asi jsem si z ní něco vzala a proto se k ní chtěla vrátit. Dnes na mě příběh působí naprostě děsivě, chvílemi se mi chtělo brečet. Dojemné a šílené zároveň.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus děti Německo rodina rasismus osamělost uloupené děti rodinná tajemství dějiny pro děti a mládež
Autorovy další knížky
| 2001 |  Říkali mi Leni |
| 1979 |  Štěstí přijde zítra |
| 1986 | Bludný kámen |
| 1979 | Bílá paní - Obnovený obraz |
| 1974 | Marta věří na zázrak |
Kniha Říkali mi Leni je v
| Právě čtených | 19x |
| Přečtených | 2 277x |
| Čtenářské výzvě | 456x |
| Doporučených | 158x |
| Knihotéce | 436x |
| Chystám se číst | 427x |
| Chci si koupit | 80x |
| dalších seznamech | 18x |
Přečteno s dcerami.
První půlka dost těžké na pochopení. Občas jsme ubezpečovali jedna druhou, že jsme správně pochopily nebo pamatovaly.
Každopádně silný příběh "odcizené" holčičky.