Řezničina

13.01.2012

Jó, tak tahle kniha mi udělala velkou radost. Českého, nejen literárního, horroru je opravdu málo a tak každý nový kus, a ještě k tomu poměrně povedený, velmi potěší. Vojkůvka má horror zřejmě v krvi. Nejen že natáčí horrorvé filmy, ještě k tomu píše horrorové povídky. Které mají jednu výhodu - u filmu můžete mít cit a vlohy pro dobrý horror jak chcete, když na to ale nemáte dost peněz a nějaké obstojné technické zázemí, můžete se snažit jak chcete, ale zpravidla to dopadne tak, jak dopadly právě Vojkůvkovy filmy. Jenže u povídek stačí jen sehnat někoho, kdo to vydá, zbytek už je jen a jen na Vás. A to je k Vojkůvkovu dobru. Ne tedy, že bych jeho 13-ti povídkám neměl co vytknout - některé mě žánrově moc neberou (Muži, ženy a nová auta), některé z nich operují se stejnou záplektou a pointou (Nový život, Téměř jako ve snu), jde pak jen o to, která verze se vám bude jevit lepší a údernější, některé, i přesto, že jsou výborné, jsou trošku podivně odvyprávěny (Jazykověda). Některé jsou poměrně dost odhadnutelné (Zrůdy, Mantis). Ale i přesto, mnohé pointy jsou výborné (Ani kapka krve), mnohé povídky přes to všechno opravdu vynikající a kulervoucí (Zrůdy, Jazykověda, nebo nejlepší povídka sbírky Vrať se mi, lásko....). Vojkůvkova Řezničina obecně je vybroušenou esencí horrorové povídky - krátká, úderná, mířící přímo na komoru. Vojkůvka se s ničím nijak moc nemazlí, jde přesně a rychle za svým cílem, nic neokecává, používá přesně jen tolik slov, kolik je potřeba, aby napsal silný, uchvacující a poutavý příběh. Pere to do čtenáře hlava nehlava a nabízí z horrorového žánru kde co - vrahy, sadisty, sexuální úchláky, kouzelné dědečky, kartářky, svérázné milence, krev, nechutnosti, kouzla, čáry, upíry, ufony... A to se cení. Máte-li dost Kinga a jeho okecávek, už Vám lezou krkem rozsáhlé upírské ságy, sáhněte po tomhle. 96%