Reportáž, psaná na oprátce

kniha od:


Koupit

Autobiografická próza vzniklá ve vězení na Pankráci, vynášená pomocí motáků. Kniha byla poprvé vydána na podzim roku 1945, a to s významnými vynechávkami, které si vyžádala KSČ; její ohlas se rychle šířil a následně začala být překládána do mnoha jazyků a vycházela pravidelně až do roku 1990. Kompletní kritické vydání vyšlo teprve roku 1995 a faksimile rukopisu 2007. Její úspěch spočíval jak v tématu bezprostředního prožitku vězení a čekání na smrt, tak v kvalitě literárního zpracování....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/22156/reportaz-psana-na-opratce-22156.jpg 3.7431
Nahrávám...

Komentáře (57)

Kniha Reportáž, psaná na oprátce

Kontryhelka
včera

Fučíkovo dílo jsem si s chutí přečetla a i když je v něm hodně agitky, tak se mi líbilo. Hodně místy smutné a mrazivé. Prostě doba byla šílená a člověk člověku byl, je a bude vlkem. To se opravdu nemění.

Martina291086
13. ledna

Přiznám se, že jsem nad touto knihou zůstala trochu rozpolcená a doteď nevím, co si mám myslet... Ať už si o Fučíkovi myslíme co chceme, faktem je, že ve vězení si opravdu neprocházel růžovou zahradou. Na druhou stranu během čtení mi vyvstávalo příliš mnoho otázek, jestli tohle byla opravdu pravda... Stylisticky někdy nezáživné, zbytečně obsáhlé a takové rozvláčné... Na druhou stranu kniha obsahuje i strašně silné pasáže, které lidsky zasáhnou až na kost...


kotasbk
04. ledna

Zajímavá kniha. Opravdu ano. Proč ale dávám čtyři hvězdy, když tu polovina lidí plive na knížku, že je komunistický blábol a propaganda? Zkrátka proto, že pasáže z výslechů a z vězení jsou prostě skvělé. Některé pasáže se mě velice dotkly. Zvláštně loučení s manželkou. A pokud i tyto pasáže byly nějakým způsobem upravený. Tak no a co? Prostě každá doba potřebuji svého hrdinu. Ať už se jedná o dobu socialismu, nacismu nebo moderní doby. I dnes tu máme hrdiny, kteří místo toho aby bojovali, radši se upálili.

HCh
11.09.2021

(+ SPOILER) V dobách mé povinné školní docházky byla tato bible komunismu povinnou četbou. Tehdy jsem to fakt nečetl a až dnes jsem jsem to zkusil. Věc kterou na této knize musím fakt ocenit jsou pasáže popisující jednotlivé osoby v Pankrácké věžnici ať se jedená o vězně, nebo o dozorce. Tyto pasáže a dále pasáž kdy se Fučík probírá po prvním výslechu, to jsou pasáže bezpochyby velmi čtivé a jsou to nejlepší z celé knihy.
Bohužel největší problém této knihy je v tom jak oddělit pravdu od propagandy a tedy pověstné zrno od plev. Celou knihou se vine motiv, že komunisté byly jediný a výkonný odboj (což úplně neodpovídá pravdě neboť od vzniku 15. března 1939 do napadení Ruska 22. června 1941 byl komunistický odboj málo činný). Asi nejvíc mi přišla pokrytecká následující pasáž: ...."Honza Černý byl zatčen v létě 1942. V tom už nebyla náhoda, nýbrž hrubá nedisciplinovanost Jana Pokorného, který s ním byl ve spojení. Pokorný se nechoval jak bylo povinností vedoucího funkcionáře. Po několika hodinách výslechu - pravda, dosti tvrdého, ale jaký mohl očekávat? - po několika hodinách podlehl panice a prozradil byt...." Proč pokrytecká? Protože už je známo že Fučíkovo zatčení proběhlo trošku jinak než jak je uváděno v různých verzích reportáže a že Fučík při zatčení totálně selhal (viz dokument H. Třeštíkové z roku 1998 Lidé mám Vás rád). Gestapo, které vtrhlo do bytu Jelínkových si Fučíka zprvu nevšimlo měl chvíli čas, aby něco udělal. Gestapáci stáli v tu chvíli zády k němu. Jediné co udělal, bylo to že, zastlal své pistole do postele, (kde je vzápětí nalezlo Gestapo) a vzdal se. Tehdy mu bylo 39 let a jeho zdůvodnění:Vystřelím-li, padnou dříve oni než já. I kdybych chtěl zastřelit jen sebe, začne přestřelka a oni se stanou její obětí. Nebudu-li střílet, posedí si snad půl roku, snad rok a revoluce je vysvobodí živé. Jen Klecan a já z toho nemůžeme vyjít, budou nás mučit – ze mě nic nedostanou, a z Klecana? Člověk, který bojoval ve Španělsku, člověk, který prožil dva roky v koncentračním táboře ve Francii a který se ilegálně uprostřed války dostal z Francie až do Prahy, – ne, ten přece nezradí. Mám dvě vteřiny na rozmyšlenou. Nebo jsou to snad tři vteřiny?
Vystřelím-li,    nic    nezachráním,    jen    sebe    uchráním    muk,    ale    zato obětuji zbytečně životy čtyř soudruhů. Je to tak? Ano! Rozhodnuto. Vystupuji z úkrytu.
PROBOHA TOHLE MÁ BÝT HRDINA ODBOJE. Tehdy mu bylo 39 let. Jaký rozdíl mezi ním a Oldřichem Frolíkem (mimochodem byl to dělník) Tehdy 33 let. Když si pro něj přišlo v září 1942 gestapo prohlásil něco v tom smyslu Pánové nebudu klást odpor, jen si vezmu kabát a půjdu s vámi. Během následujících 30 vteřin dva těžce postřelení gestapáci a jeden lehce a ještě odjel v jejich autě. Nebo jiný příklad z 3. ledna 1945 v Ostravě. Gestapo přišlo zatknout jednoho člena výsadku Silver B, který byl v tu dobu po těžké nemoci a tudíž gestapem velmi rychle přemožen. Jeho ukryvatelka Antonie Bohatcová (tehdy 45) let využila situace a zmocnila se Zemkovy pistole a postřelila 3 gestapáky (tehdy údajně držela zbraň poprvé v ruce).
Na druhou stranu je opravdu pozoruhodné že vydržel nemluvit 7 týdnů což je dokázáno Ústavem pro studium totalitních režimů. Pokud je pravdou zmiňovaná "vysoká hra" (není doloženo ÚSTR), kterou se mu údajně podařilo zachránit několik lidí, tak je to samozřejmě dobrá věc. Jsem rád, že jsem si toto dílo přečetl a autora mohu s klidným srdcem poslat na smetiště dějin někam trochu výše než Viliama Gerika.

jaroslav0572
24.11.2020

Dodnes mě víceméně fascinuje, jak fungoval „systém" vynášení jednotlivých motáků ven z Pankráce. Nechápu to! Samozřejmě, komáři to převzali a stala se z toho nucená propaganda. Jinako je to velmi sugestivní dílo, jednoho socialistického nadšence. Dávám 70%.

Atlantis
16.07.2020

Tuto knihu musíte číst s určitým historickým ponětím. Pokud nebudete znát pozadí vzniku Reportáže psané na oprátce, budete se prokousávat pouze něčím, z čeho byla později uměle vytvořena komunistická agitka (která dokonce s obsahem knihy manipulovala). Pokud si ale něco načtete a zjistíte kolem vzniku této knihy, ne jen text samotný, dostane se vám mrazivé, syrové a skutečné zpovědi trpícího člověka jdoucího na smrt.

RADOST
22.08.2021

Četla jsem opakovaně. V mých školních letech byla ta kniha tak známá, že jsem prostě po ní musela sáhnout. Julius Fučík se stal v mých očích hrdinou. Spolu se stovkami dalších bezejmenných, kteří prošli fašistickým peklem. V dospělosti jsem si pak knihu koupila i do vlastní knihovny. Je smutné, že Fučík byl režimem využíván a zneužíván za svého života i posmrtně. Fašistickým i komunistickým. Časem už to nebyl hrdina, ale propagandou zprofanovaný Julda Fulda. Jeho manželka Gusta Fučíková působila i v politice a také byla vnímána jaksi dvojitě.
Ať už byly skutečné okolnosti vzniku tohoto díla nebo jeho případné další úpravy jakékoliv, jádro zůstává. Režim si vždy najde cestu, jak si podrobit lid a zlomit ducha každého jednotlivce. Obdiv těm, kteří osobně zažili jeho útrapy a podařilo se jim o tom podat zprávy. Povzbudili, varovali.
"Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!"

JulianaH.
20.04.2021

V „Reportáži psané na oprátce“ je řada krásných a zajímavých pasáží, a pak také řada pasáží, které mě nutily ptát se: „Eh, cože?“. Chápu ty, kdo zpochybňují důvěryhodnost některých míst (v necenzurované verzi). Tak třeba hned v prvním motáku Fučík vysvětluje, že se s rozmyslem nechal zatknout gestapem, místo aby bojoval, přestože stál ozbrojený za dveřmi a komisaři ho neviděli. To má čtenář věřit, že gestapo nejen že při razii neprohledalo byt, ale ani se nepodívalo přes rameno? V téhle konkrétní věci asi přijímám spíš svědectví Rivy Friedové, která tvrdila, že policie Fučíka prostě čapla a vyvlekla.

K druhému „cože?“ mě vede fakt, že na motácích jmenovitě uvádí dosud žijící spolupracovníky a přiznává, že gestapu lhal. Copak nepočítal s možností, že se dostanou do nesprávných rukou? Na Pankráci? – A zatřetí: moji důvěru v doslovnou pravdomluvnost pramene neposilují ani biblické paralely, které sám autor zdůrazňuje (komisař Böhm ho bere na Hradčany, ukazuje mu večerní Prahu a nabízí mu svobodu – půvabná variace na Kristovo pokušení na poušti). Je to ostatně asi nejkrásnější scéna z celé „Reportáže“. Komisař gestapa v ní vystupuje jako jakýsi melancholický Mefistofeles, duchaplný a smutný; nechová k Fučíkovi nenávist a vede s ním rozhovor, zatím co ho jeho kořist zdrženlivě zkoumá. Díky té hradčanské scéně jsem nakloněna brát „Reportáž“ (i) jako beletrii.

Pak jsou tu také pasáže zaručeně autentické, protože subjektivní – jako když Fučík a jeho spoluvězeň pozorují na stěně odraz zapadajícího slunce a stíny mříží, jež jsou na několik minut vidět za krásných letních dní. A pasáže fascinující: třeba o spolupráci vězeňské komunity, masových popravách za heydrichiády, povahách jednotlivých dozorců. A – samozřejmě – pasáže ideologické: zanícená víra, že komunismus a lidství jsou totéž, víra v mravní velikost odboje a vítězství SSSR. Patos hrdinství, věrnosti, soudružství a frontového kamarádství. Fučík sice Sovětský svaz navštívil a mohl být kritičtější, ale budiž, dýchá jím duch doby… nebo alespoň části lidí, kteří v ní žili. A myslel to asi dobře, stejně jako většina historických aktérů:

„Nechtěl jsem, aby jiní umírali. Chtěl jsem, abych já žil.“ – SS-man Rössler

1