Rám pro pavoučí síť

06.09.2016

Zatím nejčerstvější kniha Radka Štěpánka s názvem Rám pro pavoučí síť znovu navrací čtenáře k zvláštnímu zájmu o psaný text, o umění bez neustálého zkulturňování, o vnitřních zdrojích síly, které znamenají naději. I přesto, že se do ní můžeme hroužit trpně, jako do léku pro chvíli zapomenutí, neměli bychom vynechávat svět takový, jaký běží kolem. To knížečka o rozměrech 10x11 centimetrů nedělá.

Štěpánkovo umění je v tom opojit se věcmi ze země a nad zemí, ze zvířecího prostředí; je dílem obrovské vnitřní svobody, meditace a lásky v tomto okolí. Autor se obrací ke kořenům, zpět k přírodě, která jakoby v knihách ostatních tvořících byla spíš na obtíž. Tady nikoliv! Svět lesů, vod a strání tu podporuje bázeň z člověčího („Pořád se milujeme/ a v krbu zas zatápíme/ nedohořelým polenem / z minulého ohně“), Štěpánek se vrací k tak marginálním (nikoliv banálním!) skutečnostem, jako je noc a den („na čem teď závisí tma? / na tom že rozsvítím světlo?“). Nalézá bohatství tam, kde pomalu zplanělo a vyschlo, v řeči přírody, v řeči návratu. A občas se i kvůli tomu dokáže zlobit a lehce vzdorovat („Uprostřed sídliště / opravili silnici / autů, se jezdí lépe / vrabci nemají kde pít“) i za použití řeči zvířat, především ptactva („Naštvaně zní i čapí křik / trávník místo sedmikrásek / kvete golfovými míčky“).

Tady platí víc než kde jinde slova klasika o věcech marných, které nemusí být ještě zbytečné. V kraválu dnešní doby, evolucionistického ředění pražské literární selanky je sbírka Radka Štěpánka s podtrhující grafikou Terezy Bínové svým způsobem zjevením dobrého ducha básníkova. Přesně takového jak o něm hovoří Jan Čep. Jako o někom, kdo se vyjadřuje mimo terminologii úspěchu a moci, jako o někom, kdo zůstává v boji s tím, co je utlačeno. A nejen tato kniha, ale i předchozí Štěpánkovy knihy jsou tím bohaté. A stojí pevně na vlastních nohou, byť i třeba mimo veškerá literární ocenění. Těch tady opravdu není potřeba. Hudba hraje!