Ráj a peklo

Ráj a peklo https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/138325/bmid_raj-a-peklo-wRN-138325.jpg 4 98 26

Ráj a peklo série

1. díl >

Román nejčtenějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je lakonickým popisem života rybářské obce nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři periodicky vyplouvají na moře. S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí je boj o život roven odolávání ďáblu v pekle a jediným, co zde jakkoli vzdáleně připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže být prokletím - četba poezie může být životu nebezpečná. Přes veškerou nepřízeň se obyvatelé osady nikdy nevzdávají naděje (či Naděje, jak zní jméno jedné z lodí). Věnují se co možná nejvíc životu, neboť podle nich člověk umíráním ztrácí ráj, přestože to mnohokrát není více než jen několik zářivých chvil roztrhaných tmavými dny. Slzy se nedají navléct na šňůru, spustit ji jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?... celý text

Literatura světová Romány
Vydáno: , Dybbuk
Originální název:

Himnaríki og helvíti , 2010


více info...

Přidat komentář

mirektrubak
30.12.2017 5 z 5

„Zdá se, že slova ještě neztratila schopnost lidmi pohnout, nechce se tomu věřit, světlo v nich tedy možná ještě úplně nevyhaslo, možná je ještě naděje, navzdory všemu.“

Nebývale působivý román, doslova a do písmene oslava literatury jako žánru, který podněcuje fantazii a vyvolává emoce. Bál jsem se, rozčiloval, mračil a občas podléhal naději – podle toho, v jaké fázi svého boje s krutým ostrovním životem se chlapec zrovna nacházel. A běhal mi mráz po zádech – hodně často.
Líbilo se mi, jak je v příběhu přirozeně zkombinována něha mladých přátel a krutost přírody – dospívající chlapec se zálibou v knihách mezi drsnými, téměř negramotnými rybáři působí navíc téměř jako univerzální metafora trápení soucitné lidské bytosti v reálném světě.
Navíc kombinace konkrétního, velmi fyzického vyprávění a obecného hledání odpovědí na životní otázky (posíleno originálním nápadem mít vševědoucího vypravěče v první osobě množného čísla) fungovala výborně a byla dalším důležitým aspektem mého mimořádného literárního zážitku.

A to pořád není všechno: skvělý jazyk, přirozené metafory. Zdánlivě prosté, ale přitom hluboké myšlenky.

Ještě jedna ukázka, která snad bude demonstrovat, co mám na mysli, když Stefánssonovu knihu tolik chválím:
„Některé básně nás odnesou tam, kam nedosáhnou žádná slova, žádné myšlenky, odvedou nás až k samotnému jádru, život se na okamžik zastaví a zkrásní, zprůzrační steskem a štěstím. Některé básně promění celý den, noc, tvůj život. Některé básně člověka přimějí zapomenout na smutek, beznaděj, zapomeneš koženou bundu, přijde k tobě mráz, řekne bác a je po tobě. Mrtvý člověk se rázem promění v minulost, je jedno, jak důležitá osoba to byla, jestli byl ten člověk laskavý, jak silnou měl vůli a jak nemyslitelný je život bez něj: smrt řekne bác, život se ve zlomku vteřiny rozplyne a člověk se promění v minulost. Vše, co je s ním spojené, je najednou vzpomínka, a ty se urputně snažíš udržet ji, zapomenout je zrada. Zapomenout, jak pila kafe. Jak se smála. Jak vždycky letmo vzhlédla. A přesto zapomeneš.“

Makropulos
25.09.2017 5 z 5

Moře, hory, sníh, lidé a slova. O tom je příběh, který jsem právě přečetla. Moře studené, neklidné, nevyzpytatelné a mocné. Hory temné, strmé a rostoucí až do nebe. Všudypřítomný sníh, který smíchaný s deštěm a mrazivým větrem trápí a ubližuje. Lidé svérázní, drsní, ale přitom citliví a mezi nimi Bárdur a chlapec, dva nerozluční přátelé, kteří jsou závislí na slovech. Slovech, která jim přinášejí sny, vědění, naději, ale která umí i zabíjet. A pak je tu život a smrt, rybáři, kteří většinou neumí plavat, utopenci a jejich duše, „početná skupina mořeplavců, kteří se potulují po mořském dně, žvaní o tom, jak se čas vleče, a čekají, až si je Pán zavolá, protože jim to kdysi dávno kdosi slíbil, čekají, až je Bůh vyzvedne, vyloví je svým hvězdným podběrákem, osuší je teplým větříkem, slíbí jim, že přejdou suchou nohou do království nebeského, kde nikdy nebývají k jídlu ryby, tvrdí utopenci, ti věční optimisté, krátí si dlouhou chvíli pozorováním kýlů lodí, podivují se nad nejnovějším rybářským náčiním, nadávají na odhozené odpadky a občas pláčou steskem po životě, pláčou tak, jak pláčou utopenci a proto je moře slané.“
Je to úžasná kniha, je vyprávěna v první osobě množného čísla a musím se přiznat, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, kdo ji vypráví a hlavní hrdina vlastně v knize nemá žádné jméno, je to jen „chlapec“, nešťastný, opuštěný chlapec, plný snů a nadějí.


tonysojka
21.09.2017 5 z 5

Tato kniha a její pokračování jsou pro mne životní zjevení,skoro každý odstavec by se dal tesat do kamene.

MOu598
28.07.2017 4 z 5

Četla jsem v březnu 2016?. Podle mých poznámek:
Hezké.

malpet
25.01.2017 5 z 5

Můj druhý Jón Kalman Stefánsson. Musím přiznat, že po knize Letní světlo, a pak přijde noc, mi tahle přišla o nepatrný chloupek slabší, ale může to být jen můj osobní pocit. Ke konci mi to předlouhé líčení citů chlapce váhajícího mezi životem a smrtí přišlo už trochu moc, ale to může být i dnešní rychlou a uspěchanou dobou, kdy během nejlépe 120 minut musí proběhnout celý příběh se zápletkou a nejlépe následou svatbou hrdinů :-) Rozhodně je to kniha spíš na dlouhé zimní večery, k vychutnání v křesle a s kafíčkem po ruce, než jako rychlovka do tramvaje.

Koka
09.10.2013 5 z 5

Tak nejdřív k anotaci: ne, nejde o žádný "lakonický popis života rybářské obce". Rybářská obec a její život jsou v celém naprosto komorním příběhu jenom pozadím pro niterný a poetický příběh přátelství "chlapce" a starého námořníka, které pojí obdiv k poezii, ke knihám. Jak žít, když odejde ten, který jako jediný nám rozuměl? A žít vůbec dál? K čemu a pro koho? To si musí chlapec vyřešit, řešení je nesnadné, ale tím váháním mezi rájem a peklem, životem a smrtí, mořem a souší, tím vším dozrává.
Dominantním prostředím příběhu není vesnice, osada, ale moře, bouřící, nezkrotné, v němž bloudí duše utonulých:
"Dva námořníci se utopili, jejich těla se nikdy nenašla, připojili se k početné skupině mořeplavců, kteří se potulují po mořském dně, žvaní o tom, jak se čas vleče, a čekají, až si je Pán zavolá, protože jim to kdysi dávno kdosi slíbil, čakají, až je Bůh vyzvedne, vyloví je svým hvězdným podběrákem, osuší je teplým vetříkem, slíbí jim, že přejdou suchou nohou do království nebeského, kde nikdy nebývají k jídlu ryby, tvrdí utopenci, ti věční optimisté, krátí si dlouhou chvíli pozorováním kýlů lodí, podivují se nad nejnovějším rybářským náčiním, nadávají na odhozené odpadky a občas pláčou steskem po životě, pláčou tak, jak pláčou utopenci, a proto je moře slané."
Tak krásný příbeh o moři a lidech žijících u moře a z moře, mohl napsat jedině spisovatel z přímořské země, který ví, že "Slova jsou šípy, kulky, bájní ptáci lovící bohy, slova jsou ryby staré tisíce let, které nacházejí v hlubinách cosi strašného, jsou to sítě dostatečně velké na to, aby se do nich chytil celý svět i s oblohou ..."