Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391188/bmid_radeji-zesilet-v-divocine-zfM-391188.jpg
4
1443
392
Již čtvrté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, tentokrát s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).... celý text
Přidat komentář
Co se týče knihy, dobrý nápad, dobré zpracování. Co se týče lidí v ní "vyzpovídaných", velmi zajímavé, ale za mě ne vždy obdivuhodné. Ale co, nechť si každý žije jak chce, když tím neotravuje ostatní.
Zajímavé čtení, místy na mě trochu moc filosofické. Kažodpádně jsou to zajímavé příběhy nevšedních lidí, pro mě příjemné vybočení ze stylu literatury, kterou obvykle čtu. Doporučuji.
Jedinečný počin. Zajímaví lidé, kteří doopravdy mají co říct. A ačkoli s nimi může člověk nejen politicky v lecčem nesouhlasit, tak trochu chápe jejich rozhodnutí, tak trochu tiše závidí..
- „Co si v životě přeješ?"
- „Mám to co potřebuju. Všechno se mi vyplnilo. Nepotřebuju si nic přát, jen to prostě nezkurvit."
Já bych takhle žít nemohla,bez lidí...někde sama v lese.Bez vody, elektřiny.Vydrzela bych takhle sama možná víkend....jen bych si vyčistila hlavu,načerpala energii.Chvilku sama.
Pokud jim to takhle vyhovuje proc ne,je to jejich život a ví jak ho chtějí prožít.
Ačkoli pocházím z Beskyd a žila jsem tam skoro celý život tak se za nějakého horala nepovažuji a ani na té Šumavě jsem nikdy nebyla, ale snad někdy bude příležitost. Proto jsem měla trochu strach, že mi kniha nesedne a bude to až moc povídání jen o horách, což je samozřejmě taky, ale nakonec mě rozhovory s šumavskými samotáři, kteří bydlí v odlehlých staveních, kam ani nevedou příjezdové cesty a jedinými sousedy jsou divoká zvířata, nadchly. Bylo zajímavé číst, proč se pro tento život rozhodli i jak žili předtím. Nejvíc se mi líbil rozhovor s dvojčaty a oběma ženami, nejmíň sympatický mi byl ten "panslovanský" magor, co věří na čipy, tyhle ezokonspirátory nemusím čím dál víc.
Pro mě by tohle nebylo, jsem ráda, že mám obchody a tramvaje před barákem, ale určitě povedený náhled do úplně jiného života (zajímalo by mě i jak se jim daří dál a jak je třeba ovlivnila pandemie) a krásné fotky pana Šibíka.
"Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem" F.
Každý člověk, co si něčím zlým prošel, musí s těmito lidmi soucítit. Musí je ale i obdivovat, jelikož si myslím, že keroacká myšlenka úprku napadne v dnešní rychlé době sem tam hodně lidí, ovšem nápad zrealizovat, prosadit si ho před sebou a druhými, to je věc jiná. Naši poustevníci jsou většinou vzdělaní, sečtělí a řekl bych i vyzrálí lidé, co mají přehled a v porovnání s pohodlnými maloměšťáky vědí jak věci fungují, na čem záleží. Každopádně mě překvapilo nakolik tihle lidé nachází útěchu v konspiracích, magii, homeopatii, či ezoterice. Říkám si zkrátka, že někteří (včetně mě) mají sklon k sabotování svého života, ovšem když si člověk přečte skládanku příběhu, tak se občas uchýlení na okraj civilizace jeví jako jediné, nebo alespoň nejlepší řešení. Zároveň se ovšem nemůžeme bavit o ryzí svobodě a nezávislosti. Divočina jako taková v naší zemi zkrátka není. Ohledně nezávislosti, samotáři jsou soběstační jak nikdo, ovšem jak bez vnějšího sociálního vlivu, tak bez konzumerizmu si prostě nevystačili a často si vypomáhali - moc rádi.
Každý dělá rozhodnutí za sebe, má právo na jakýkoliv život, nese zodpovědnost právě a jen za sebe (pokud nemá rodinu). Věřím, že žijí plnohodnotný život, kterého si člověk váží o to více po tvrdé zimě, kdy mu jediným společníkem byl jeho pes. Ať už jde o vyhoření v práci, rozchod, ztrátu blízkého člověka, či detox - jejich démoni jsou v přírodě zredukováni. A tak prosím, aby všichni umaštění pojišťováci VZP bloudící v kravatách s vymazlenými CVíčky, nehledali po šumavských pláních maringotky s těmito ušlechtilými lidmi. Nechme je žít a v něčem se nechme poučit - mají, co říct.
Velmi zajímavá kniha a rozhovory.. silné příběhy .. Smekám nad odvahou a rozhodnutím těchto lidí a asi jim i závidím
Naprosto perfektní rozhovory se samotáři. Každý osud je tak jiný a přece si jsou tak nějak podobné. Touha po svobodě a boj proti zajetým stereotypům dýchá z každé strany. A teď už jdu na pokračování této knihy...
Při tom, jak to vypadá v dnešní společnosti, nakonec v té divočině (ne)dobrovolně skončíme všichni. Skvělé čtení.
Říkal jsem si, že do divočiny jdou zešílet lidi na kraji společnosti, bývalý alkáčové, fetky, pacoši z pavilonu 17B apod., jenže pak narazíte na rozhovor s paní, co založila úspěšnou společnost Natural, a celá tahle teze jde do kopru. Takže kdo dokáže ukázat záda dnešní společnosti a odebere se do lůna přírody? Lidi, co maj koule. To každopádně. A lidé, co jim sotva sejde na tom, co si o nich druzí myslí. Lidé, co jsou bohu (ať už je tím bohem kdokoliv/cokoliv), magii přírody a vůbec tomu, co nemáme my, městské děti, šanci vidět/slyšet/cítit, tak nějak blíž. Oba palce nahoru Aleši Palánovi za to, že se nesnažil tyhle člověky nijak soudit, nebo z nich tahat nějaké šokující bulvární příběhy, ale naladil se na jejich frekvenci a vyšlo z toho nadmíru zajímavé povídání, co přinutí jednoho si zapřemýšlet. No možná se tam jednou sejdeme všichni.
Myslim, že drsné prostředí formuje lidi nejvíce. V příbězích lidé pojmenovávají to zásadní, co pro jejich život mělo význam. Žádné okecávání, ale život prožitý na dřeň.
Jednoznačně obdivuhodný počin. Originální i atraktivní téma, působivé zpracování nepostrádající pečlivost i emotivní vklad. Fascinující je různorodost typů, které Aleš Palán zpovídá. A taky to, jak se k nim pokaždé dokázal přiblížit, získat si jejich důvěru. Často na sebe říkají věci, které by asi jen tak nějakému literárnímu zvědavci nevyklopili. A jeden každý z těch rozhovorů dokáže strhnout, přestože míra sympatií k jednotlivým aktérům je samozřejmě různá. Cítíte respekt, soucit, smutek, obdiv i údiv, ale občas samozřejmě i odpor nebo aspoň nesouhlas. Duševní vesmíry těch lidiček jsou někdy hodně excentrické, jako v případě vymítače s mečem (překvapilo mě, že hrával v relativně známé kapele Rány těla) nebo extrémního vyznavače zdravého životního stylu a konspiračních teorií, který neváhá svým názorům podřídít i instinkty svého psa. V otázkách je patrný Palánův zájem o duchovní rozměr životů zpovídaných, což mi přijde zcela v pořádku. Myslím, že k takovým lidem silná spiritualita patří. Buď je sama nasměrovala do jejich nynějšího ústraní, nebo ji právě v tom ústraní našli a rozvinuli.
Přečetla jsem jedním dechem. Jak ztratit všechno, vzdálit se všem a konečně najít sám sebe. Hodně inspirativní, léčivé. Jsme tak vzdáleni přírodě, že i ti poslední z posledních, když poslechnou její volání a vrátí se do jejího lůna, stávají se rázem krály, filozofy, básníky. V nudné šedi dnešních existencí bez chuti a vůně, co jenom přežívají v honbě za prázdnotou, před všemi hrdiny téhle knihy smekám klobouk. Šumava léčí, jak dlaně maminky, ale člověk musí být nejdřív člověkem, aby mohl její sílu cítit. Děkuji za pohlazení po duši.
Samorosti? Podivíni? Samotáři? Jistě.. Někdy možná zvláštní,ale tahle kniha má obrovskou vypovídací hodnotu.. A ruku na srdce, kdo z nás někdy nechtěl prásknout dveřmi a utéct pryč?
Po vsech tech ovacich na tuto knihu jsem sel a otevrel ji. Ma skvelou obalku - to bez debat. A nevim, jak to hodnotit... Takhle protikladnou knihu jsem delsi dobu necetl. Po strance autorske asi neni, co vytknout...
Osobne mi vadi, jaci lide v te knizce jsou... :absolventi vysoke skoly zivota, teoretici o fungovani sveta, samozvani vykladaci nabozenstvi a pravd a dalo by se pokracovat....
Urcite jsem nepredpokladal neco, jako: Frantisek byl 30let chirurg a na duchod po rozpadu manzelstvi se odstehoval do srubu 2x3m na Sumavu, kde vyhrabava korinky a lovi tetrevy... Ne to ne... Ale pribeh fetky vazne nenadchnul.
Kdo chce, ten si v tom najde svobodu, byt jen svobodu na oko a to, co se mu libi.. A kdo se diva racionalneji na zivot a odmita teorie spiknuti a sledovacich cipu, ten bude spise zklamany.
(SPOILER) Kniha, která mě zpočátku velmi zaujala, ale potom jsem začala vnímat klesající tendenci,kterou vytrhl už jen předposlední rozhovor, nejdříve jsem chtěla některé postavy okomentovat hodně příkře. Ale uvědomila jsem si, že nemám právo nikoho soudit, ale rozhodně nemůžu říct, že chápu a rozumím. Většina rozhovorů pro mě byla o ztracených existencích, které zdevastovaly drogy a alkohol a které si svou samotu vybraly dobrovolně, ale v uvozovkach. Měla jsem problém knihu dočíst a upřímně se těšila, až už skončí. Další v podobném duchu už nemám v plánu číst. Ale kdo ví, nikdy neříkej nikdy.
Když pominu kapitoly Tonyho a Jáchyma Kaplana, což byly více méně výmysly smažek a alkáčů kterým začalo totálně hrabat v makovici (očividně ještě před dobou kdy se na Šumavě usadili a OPRAVDU se někdo pokouší že psa udělat vegana???), tak to bylo vážně zajímavý čtení. Nejvíc jsem se dokázal navázat na vyprávění Romana, Mirka a obou dam.
Jediné co mi fakt vadilo byl asi ten přístup psaní bez začátku a konce, hození doprostřed děje. Asi jako byste šli do divadla, přišli o půl hodiny pozdě a těsně před koncem vás z toho divadla zase vyhodili....
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl
Kniha Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři je v
| Právě čtených | 42x |
| Přečtených | 1 960x |
| Čtenářské výzvě | 427x |
| Doporučených | 180x |
| Knihotéce | 404x |
| Chystám se číst | 684x |
| Chci si koupit | 176x |
| dalších seznamech | 15x |
Někdo utíká před démony, někdo před systémem, někdo před lidmi a všichni si samotu zvolili sami a dobrovolně. Žijí v naprostém odloučení až z toho mohou zešílet? Mnohým z nás by se to asi stalo. Nepřísluší mi tu nikoho soudit, zda je blázen, alkoholik, lempl atd. Rozhovory se ženami působily tak, že ony to mají v hlavě srovnané. Oproti tomu někteří muži až moc zdlouhavě rozumovali o bytí a víře a jim jsem to tak nějak nevěřila.