Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1443
393
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Člověk musí doslova žasnout, nad některými osudy. Někdy mi pohnutky respondentů přišly rozumné, jindy pochopitelné, někdy naprosto iracionální. Snad každého při čtení napadne, jak jsme jako společnost pohodlní a lidé, kteří se rozhodli se tímto způsobem od společnosti odtrhnout si svým způsobem zaslouží uznání, ať jsou jejich motivy jakékoliv. Obdivuji jejich odvahu a sám jsem během čtení slýchal ten interní hlásek, který by se také rád vykašlal na konzum, celodenní přetvářku, docházku v práci, či povrchní zábavu a šel prožít takovéto osobní dobrodružství. Jediné, co bych uvítal, by byly otázky více zaměřené na praktické věci, jelikož přestože jsou rozhovory vedeny opravdu dobře a otázky jsou zajímavé, občas sklouzávaly až moc k duchovnu, což není můj šálek čaje, ale to je subjektivní preference. Samozřejmě by mě po dečtení zajímalo, jak se dál vyvíjely příběhy aktérů, ale možná je lepší nechat některé otázky nezodpovězeny a nechat lidem jejich osudy.
Ne, rozhodně nejde o optimistickou knihu. Nazvala bych to sondou do duše lidí, se kterými si osud mnohdy pěkně pohrál, a kteří se s tím vyrovnali každý tak nějak po svém. Co jsem vlastně čekala? Asi něco...jiného? Wau, pane Paláne, klobouk dolů!
Zajímavá sonda do života a duší lidí, kteří žijí jiný život než drtivá většina z nás.
Chápu. Některé naprosto dokonale, třeba paní Martinu, s jejímž střízlivým, přirozeným, klidným přístupem k přírodě, zvířatům a samotě v lůně přírody jsem souzněla. S touto paní bych si ráda sedla, popila čaj, mluvit by nebylo nutné. Jiní se ovšem hledali tak vehementně, až byli ochotní chytit se kdejaké číčoviny (nutit psa pít vlastní moč, dělat z něj vegana, fakt?!), případně se úplně ztratili, zvláště při desítkách let užívání drog. Chlap pobíhající po republice s mečem, s jehož pomocí byl odhodlán vymýtit zlo, negativní energii, čarodějnice (např. bývalku či matku), měl být izolován mezi polstrovanými stěnami a ne: "Aha, vy chcete držet hladovku, tak to pardon, jste duševně zdravý, tady máte meč, na shledanou." Klika, že ten meč uletěl :-). Transfigurativní konfigurace, vtělování se do Hitlera, jasně... co takhle toxická psychóza?
Asi nejzajímavější pro mě byl příběh bratrů Klišíkových, obsahoval nostalgii dětství, dramatické chvíle, nezbytnou hloubku i kousek historie, o němž jsem neměla tušení. Překvapila mě různorodost osudů, zrovna jako kultivované projevy - občas v rozporu se vzhledem vyprávějících. Na první pohled bych někdy řekla: "Jejda, neandrtálec...", přitom hloubavý knihomol. Nepotřebovala bych takovou nálož náboženského charakteru, jiné čtenáře však mohla právě ta duchovní stránka výrazně oslovit. Já holt v tomto směru nejsem vychovaná, zatím mi v životě nechyběl a nikdo/nic mě neosvítilo. Každopádně jsem ráda za zpomalení, zamyšlení, rozšíření obzorů. No jo, Gabko, je to tvoje zásluha, děkuji za postrčení (také za dar - teď už vím, v jakém rozpoložení se do něj pustit).
Současná civilizace plná omezení a moderních výdobytků není pro každého, plně rozumím touze žít si po svém mimo majoritní společnost s její uspěchaností, pohodlností, pravidly, povinnostmi, úřady, byrokracií: sociální pojištění, zdravotní pojištění, daně, auta, televize, mobily, všude lidí jak sraček, kravál, smrad, špína, stres... Snad každý si od toho potřebuje někdy odpočinout, zvolnit, zklidnit se. Ale asi málokdo to doopravdy chce a zvládne dlouhodobě, navíc prakticky bez elektřiny, teplé vody a dalších samozřejmostí naší doby a země. Mohu jen doufat, že šumavským poustevníkům byl dopřán klid také po vydání knihy, ač mám silné pochybnosti. Já byla několik dní v jejich společnosti očima i ušima, hlavou i srdcem, více bych si posvátnost jejich soukromí narušit nedovolila.
Kniha o skutečné svobodě, bolavých srdcích a hlavách, pro které je divočina a vzdálenost od "civilizace" jedinou šancí. Dobře napsané, hlavně výborně pokládané otázky a neotřelé téma. Donutí člověka zamyslet se.
Absolvovala som ako audio. Užasle. Počúvala som najprv pri práci, potom som musela všetko nechať a pri počúvaní iba kráčať. Prírodou. Sama.
Úryvky:
„Člověk může mluvit se zvířaty, se stromy, s kameny, s ptáky, pokřikovat na ně , povídat si s nimi, oni při tom samozřejemě nejsou a nemůžou být vyloženě tvý přátelé, z jejich strany to přátelstvi není, jen z mojí.
Redaktor: Prohlásit o tvých místech v přírode, kde spáváš, že je to tvůj domov, by bylo příliš, ale není to alespoň tvoje teritorium?
To ano, vím i to, jak má smrk, pod kterým spím, rostlé větve. Zpívá tam jedna pěnice. Má tam taky svoje teritorium. Tak jí mám za sousedku.
Redaktor: Zvíře ti nevadí, človek by ti vadil...
Když jsme tuhle s kamrádem Jankem spali na Boubíne, byli jsme rádi, že nejsme sami. Ale zároveň když jsou na tom špatně dva, nemají se jako vzájemně povzbudit. To znám z psychiatrie. Byl jsem na chodbě s jedným, který byl v těžké depresi. Já taky. A mohli jsme jenom mlčky chodit sem a tam. Taková je to vnitřní bolest, že člověk v ní není schopen být soucitný k druhému. Musíš být alespoň malinko v pořádku, abys mohl druhého vyslechnout. Když je ti zle, je lepší byt sám, bez nikoho.
Redaktor: Cítíš nějaký soucit sám k sobě a potřebuješ ho od někoho jiného?
Soucit. Potýkám se spíš s tím, že sám sebe nemůžu ani cejtit. Nemůžu se na sebe podívat, nemůžu slyšet svůj hlas, takže si myslím, že soucit ani nepotřebuju a při tom ho zároveň potřebuje každej. Ale když je hodně zle, že člověk jenom úpí, není schopnej přijmou nic, ani žádnou pomoc, už to prostě nejde, si v tom totálně sám, jako pri umírání. Kolem tvýho lože můžou být shromáždeni tvoji blízcí ale stejně do smrti vstupuje každý sám. Tam nemůže nikdo nikoho doprovodit...
Redaktor: Potřebuješ naději?
Nejsem asi schopný v nějakou naději věřit. Ruku v ruce s nadějí jde i sklamání. „
Interpreti boli super, najviac asi Vilma Cibulková, do prednesu vložila mnoho zo svojho hereckého umenia. Načítala príbeh pani, ktorá v Prahe predala obchod so zdravou výživou, aby mohla žiť v šumavských lesoch na samote, odrezaná od sveta, chovať kone a maľovať anjelov. Rodinu a vnúčatá necháva dochádzať k sebe.
Obdivuhodný je působ, jakým dokázal autor jako tazatel vést rozhovory. Na jedné straně se zajímavými, ale pro velkou část obyvatel asi i svým způsobem podivnými lidmi. Samotáře přimněl otevřeně vyprávět svoje životní příběhy způsobem, které nutí k zamyšlení nad vlastními hodnotami, přitom všichni vyšli z textů s vlídnou důstojností.
Zajímavá kniha. I takoví lidé a životy jsou mezi námi. Třeba by takhle bavilo žít více lidí. Co nezkusíš, nevíš
Zajímavé čtení, osobně mě nejvíc zaujali první a poslední pánové. Já bych jednotlivé rozhovory viděl raději nějak ukončené, uzavřené. Chyběl mi u nich nějaký závěr, ale to je jen můj pocit a autor to takto sepsal zase dle svého.
Ač jsem velkým fanouškem audioknih, tohle je jedno z mála děl, kterým audioverze uškodila. Načtení slavnými herci ubralo na autentičnosti a bez fotografií text ztrácí kouzlo. Po prolistování knihy v knihkupectví mě opravdu zamrzelo, že jsem knihu nečetl, ale poslouchal.
Zajímavá sonda do života lidí, kteří se dobrovolně vydali napospas Šumavě. Někteří lidi magoři, někteří to měli v hlavě srovnané.
Krásné příběhy neobyčejných lidí! První dvě třetiny knihy jsem četla s obrovským nadšením, pak už to na mě bylo trochu moc, ale určitě si další rozhovory pana Pelána nenechám ujít.
Poslech audioknihy :
Hodně zajímavé povídaní a velmi povedené zpracování audioknihy. Interpreti i teskné tony harmoniky dolaďují celkovou atmosféru knihu. Někdy jsou to jen vzpomínky na dětství a mládí, jindy hlubší reflexe a zamyšlení o vztahu jedince k přírodě, mystice, k vlastnímu životu i životu obecně. Nejvíce mě asi bavily příběhy dvou žen - každá měla svou cestu k samotářskému způsobu života trochu jinou. Doporučuji !
Tento titul jsem poslouchala v audioverzi a musím říct, že jsem si myslela, že ji rozhodně nedoposlouchám a divila se, jaké "šílenství" se kvůli knize strhlo v knihovnách při jejím vydání. Nakonec jsem vydržela, namluvená je zajímavě a našla jsem si v poslechu i zajímavé myšlenky.
Velice zajímavé rozhovory se zajímavými lidmi. Měla jsem předsudky, že se budu nudit, ale naopak jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Co člověk, to opravdu zajímavý životní příběh. Každý z těchto samotářů je tak trochu "blázen" a zároveň "génius". Jednoznačně doporučuji.
Občas si říkám, jaké by to asi bylo? Pobývat v divočině, jen s životní láskou a múzou v jedné osobě. Jistě by to bylo krásné a inspirativní, ale mnohdy tvrdě vykoupené a nejsem si jistý, jestli bych chtěl platit tak vysoký účet. Mám rád samotu a nemám rád vetřelce, kteří mě v samotě ruší, ale tohle je pro mě asi už moc. Nejproveditelnější by byl asi model pana Romana Szpuka. Je zajímavé, jak lidé v samotě uvažují a jistě mohou být mnohým uniformě žijícím lidem inspirací a zároveň i velkým varováním. Duchovní rozměr se dá jen těžko změřit, ale setkání s Bohem zde nehledejte. Je to totiž mnohem jednodušší.
K uzavřenosti, mlčení a trávení času sám se sebou mám sklony už od dob dospívání – moje vysněné povolání v té době nebyl ani kosmonaut, ani pilot F1, ale přál jsem si být strážcem majáku :-) Podobné sny by u mě samozřejmě nebyly realizovatelné už pro moji nepraktičnost a katastrofální manuální nezručnost – na šumavské samotě bych dřív než steskem zašel neschopností se o sebe postarat (ve snaze opravit si plot bych si určitě usekl palec atp.). Přesto jsem byl na tenhle sborník rozhovorů hodně zvědavý, říkal jsem si, jestli třeba nějak neroznítí moji touhu po životě v odloučení. Ale k tomu nedošlo. Vlastně se stal pravý opak: setkáním se šumavskými podivíny jsem nezískal pocit, že bych o něco zásadního v životě přicházel tím, že funguji mezi lidmi. Teze, že život uprostřed přírody vede ke zklidnění a vyrovnanosti se mi nepotvrdila: každý z osmi respondentů se mi jevil jako člověk nějak vnitřně neklidný, nesrovnaný sám se sebou (s výjimkou dvojčat, ale ta se vymykala i tématu knihy jako takové)... Ano, četl jsem se zájmem, řada věcí ke mně promlouvala i do mých odlišných životních podmínek, ale v zásadě jsem příběhy šumavských samotářů nebral jako inspiraci a příklady k následování, ale spíš jako varování.
Samostatným tématem byl pro mě duchovní život samotářů. Zvýšený smysl pro spiritualitu měl svým způsobem každý ze zpovídaných. Byla to jejich duchovnost, která je zavedla mimo civilizaci, nebo je jejich fungování o samotě učinilo vnímavější vůči transcendenci? A nemůže to být ještě tak, že delší pobyt bez kontaktu s druhými nás přivádí k nějaké formě autosugesce? (jinak řečeno: uschopňuje nás samota k přijímání duchovních impulsů nebo nás vede k jejich vymýšlení?) Aleš Palán na tyhle otázky neodpovídá, ani se o to nesnaží, povídání samotářů nijak nekonfrontuje, usměrňuje je pouze mírně a nechává na nás, čemu budeme věřit a čemu ne. To je na jednu stranu velmi chvályhodné (dozvídáme se to, co je pro respondenty důležité sdělovat, ne to, co si novinář myslí, že bude čtenáře zajímat), jenže zároveň to na více místech znamená, že povídání samotářů pro mě bylo... prostě fádní a neobjevné. Nejpatrnější to bylo u Rudy a Jáchyma, nejméně u Romana a žen, ale více či méně jsem si u každého ze Šumavanů říkal: A to je všechno? Tohle je ta hloubka, o kterou přicházím svým uspěchaným životem? Vždyť jsou to názory, na které bych narazil na každém druhém internetovém fóru nebo v lecjaké bizarní facebookové skupině!
Za klad knihy považuji, že jednotlivé postavy se od sebe liší, jako čtenář jsem tak zbaven pokušení vyvozovat zjednodušené závěry a zobecňovat něco, co se zobecnění brání. Každý příběh je něčím unikátní. Přesto bych jednu souvislost viděl: zdálo se mi, že každý z hrdinů knihy je nějak zraněný, nějak vychýlený z rovnováhy. Působilo to na mě tak, že samotáři na Šumavu spíše utíkají před něčím než někam. Moc bych si přál, aby to bylo jinak, už vzhledem k tomu, že mojí velkou motivací k četbě bylo odpovědět si na konkrétní palčivou otázku, proč někdo, kdo je lidmi obdivován a ctěn, a pro své okolí radostí, volí razantní odloučení od světa. Ale bohužel. Šumavští samotáři ve mě nevzbuzují obdiv a touhu je následovat. Šumavští samotáři ve mě vzbuzují lítost a soucit.
Určitě zajímavý nápad, sepsat život s obyčejnými lidmi, kteří žijí na Šumavě, trochu to na mě ale působí, že ani jeden z těch lidí skutečně samotář nebyl, spíš takové trochu ztracené existence, buď v tom hrál roli alkohol, nebo nějaký spiritualismus, nikde jsem necítil, že by to měl někdo promyšleno, jako životní cestu.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl
Kniha Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři je v
| Právě čtených | 41x |
| Přečtených | 1 961x |
| Čtenářské výzvě | 427x |
| Doporučených | 180x |
| Knihotéce | 404x |
| Chystám se číst | 684x |
| Chci si koupit | 176x |
| dalších seznamech | 15x |
Když pominu kapitoly Tonyho a Jáchyma Kaplana, což byly více méně výmysly smažek a alkáčů kterým začalo totálně hrabat v makovici (očividně ještě před dobou kdy se na Šumavě usadili a OPRAVDU se někdo pokouší že psa udělat vegana???), tak to bylo vážně zajímavý čtení. Nejvíc jsem se dokázal navázat na vyprávění Romana, Mirka a obou dam.
Jediné co mi fakt vadilo byl asi ten přístup psaní bez začátku a konce, hození doprostřed děje. Asi jako byste šli do divadla, přišli o půl hodiny pozdě a těsně před koncem vás z toho divadla zase vyhodili....