Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1443
392
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Zajímavý náhled do života, myšlenek, minulosti i různých zážitků lidi žijících na samotách Šumavy. Některé příběhy byly dost zběsilé a podivínské, jiné vedly k zamyšlení nad oddělenosti civilizovaného člověka od přírody.
Velice inspirativní kniha. Ale nutně docházím k jedinému závěru - jsou to fakt blázni. :)
Kniha mě nezklamala, příběhy samotářů čtu postupně. Více mi sedělo provedení prvního vydání v černobílém a na běžném papíře.
Tato knížka mě zaujala na první pohled. Zajímavé vyprávění formou rozhovorů o šumavských podivínech. Je hodně zvláštní jak někteří lidé žijí. V knížce jsou nádherné fotografie které dělají knížku ještě krásnější.
Hodně málo čtu non-fiction a rozhovory už vůbec ne, ale když jsem všude narážela na samou chválu, musela jsem to zkusit. Hned první rozhovor s Romanem Szpukou mě hodně zasáhl, bylo to smutné, krásné, hodně pronesených vět jsem si podtrhávala, abych se k nim mohla vracet. Nutilo to člověka přemýšlet hlavně o lidské duši. Pak ve mě velký dojem zanechali bratři Klišíkovi, to bylo hodně poutavé čtení. Akorát, že ty dva nejlepší lidské příběhy jsem dostala hned v první třetině knihy a pak už to takové není. Každý ten příběh ale ukazuje sílu žít, najít si to svoje místo ve světě oproti tomu, co se od člověka očekává, sílu rvát se s osudem, spoustu naděje a někdy i možná nějaké šílenství. Jako celek hodnotím přínos knihy kladně a určitě ji všem doporučuji.
Nádnerná citlivá kniha plná životních mouder a vědění - nebo také nevědění. Obohatila mě a jsem ráda, že je u nás doma v knihovně.
Byla jsem příliš natěšená a to se nevyplatilo. Kniha je moc dobrá, ale nějak jsem čekala víc. Myslela jsem, že půjde ještě více o poustevníky a úplné samotáře a tak mě u většiny překvapilo poměrně velké spojení se světem. Ani myšlenkové pochody a následné vlastní zamyšlení a vjemy pro mě nebyly nijak nové a převratné... asi je to způsobeno sociální bublinou ve které se pohybuji, nebo literaturou co už mám přečtenou... nejzajímavější pro mě tedy nakonec bylo vyprávění jednotivých osudů ve spojitosti s naším "krásným dvacátým stoletím"....
Z knihy jsem byla nadšená, je nesmírně obohacující. Čekala jsem romantické snění o životě v nedotknutelné přírodě, o to větší šok to byl. Každý příběh je jiný, každá osobnost je individualita, kroky každého z nich vedly různými cestami. Některé příběhy inspirují, jiné varují. Tohle je kniha, ke které se ráda vrátím.
Sice jsem ji přečetla již před rokem, ale nesmírně ráda se k ní stále vracím. Je to jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších knih, co jsem kdy četla. Velký respekt všem z nich, kteří se rozhodli žít opravdový život.
Osm zajímavých rozhovorů se samotáři žijícími na Šumavě doplněné krásnými fotografiemi. Nahlédnutí pod pokličku jejich života, myšlenek a prožitků nejen v této nádherné části země. Rozhodně kniha k zamyšlení, každému může přinést nový a jiný pohled na život. 4,5 *
Číst tuto knihu je zážitek, ať už čtenářský nebo vizuální. Rozhovory jsou hrozně zajímavé a každá osobnost úplně jiná. Děkuji za zprostředkování "setkání" se samotáři. Krása!
tyvole tak to bylo fakt skvělý, vobčas bizarek, vobčas milý vzpomínání, vobčas duchovno a filozofování, ale furt něco zajimavyho, úžasná příroda a úžasný lidi, co se nebojí žít svůj život.
Mám rád vyprávění lidí, kteří se straní civilizaci a přemýšlejí trochu jinak. Všechny rozhovory mají něco do sebe. Třeba hned první Roman Szpuka. Pracuje, dělá co chce, trpí depresemi, ale bojuje. Jen mu prostě vadí spát uvnitř místnosti. Zajímavý a moc milý člověk. Po dočtení rozhovoru jsem si na FB olajkoval Meteo stanici Churáňov. Dále mě hodně bavilo vyprávění z minulosti bratrů Klišíkových. To museli být pěkní raubíři! Ukazuje to i na minulost naší země a přináší pohled na to, jak jsme jako národ hodně rozmanití díky emigrantům. Rozhovor s oběma ženami mě až tak netankoval. Jedna chtěla prostě mít zvířectvo a žít jako pastevec, zatímco druhá nemá psa, protože je moc svazující a člověk se o něj musí starat, ale koně už jí nevaděj. Fakt směšný. Hodně mě bavil i Jáchym Kaplan, protože máme společný zájem o hermetické umění (až na to nakládání s ním) a zajímalo mě, jaké je vyrůstat v tak veliké rodině s 9 dětmi. Mirek Sedláček nebo Tony jsou pak rozhovory poněkud zvláštní. Jeden rád vzpomíná a chce dožít (hlavně vyprávění o sudetech a VYKOPÁNÍ srubu ze země!) a druhý prostě jen rád čte a je sám. Co mi však přišlo jako extrémní bizár, byl Ruda. Člověk, co žije v alternativní realitě, kde komunisti byli nejlepší, protože nás kapitalismus chce všechny zotročit a očipovat. To už zavádělo reptiliány... Jakmile několikrát zopakoval, že je vegan, věděl jsem, že je zle. Sám sebe "čistí" klystýrem nebo pitím vlastní moči. Nejdřív jsem si říkal, že to bude fajn, když mluvil o půstu, kdy se vážně tělo zregeneruje (vyzkoušeno), ale jakmile jsem pročítal, jak psa nutil přejít na veganskou stravu a taky pít chcanky protože byl chromý, ztratil jsem veškerý zájem o jeho další vyprávění... I když se pes prý uzdravil, tak ho museli dát pryč. Tvrdí on.
Lidi v divočině a na samotách se od nás civilizačních tak neliší. Někteří jsou blázni, jiní to mají v hlavě dobře srovnané a vědí, co chtějí. Jsou tam chytří, ale i jednodušší lidé, co prostě jen vzpomínají a nejdou vpřed. Některým stačí jednoduchá maringotka, les a jiní potřebují svůj vytopený srub. Někteří jsou odříznutí, paranoidní a jiní se rádi setkávají s lidmi/přáteli, chodí občas za kulturou a mají internet. Jen se prostě rozhodli žít jinak, alternativně a poslali do háje ten shon. Což mi připomíná ještě jednu věc. U jednotlivých rozhovorů je hodně vidět, kdo se prostě i přes tento způsob života nebojí práce, pořád něco dělá/vyrábí/pomáhá někde a kdo je prostě rezignovaný a nemožný, co bude žít nadosmrti z důchodu... Výjimkou může být jen Mirek Sedláček z posledního rozhovoru, který je omluven vysokým věkem a tím, že si chalupu ze země sám vykopal a opravil.
Zvláštní vyprávění o zvláštně žijících lidech.
Jiný náhled na život, materiální hodnoty, vztahy, civilizaci, která nás pomalu , ale jistě ničí...
Tito lidé, žijící jako samotáři, zcela mimo civilizaci jsou určitě mnohem svobodnější než my ostatní namačkaní v panelácích ve městě, ovšem za cenu téměř permanentního nepohodlí a výrazných omezení, ale každého volba, jak si chce svůj život odžít... Některé příběhy byly lepší, jiné horší, ale přiznám se, že byly chvíle, kdy jsem těmto lidem jejich klid a svým způsobem smíření se vším, čemu musí čelit záviděla...
Velmi zajímavé. Moc mě bavila příroda, která v téhle knížce hraje hlavní roli a pak to, jak moc odlišní mohou lidé být.
Tak osvěžující, tak těžké... A obojí zároveň. Rozhovory s lidmi, kteří se stali samotáři, vhledy do jejich duší víc než do jejich osudů. Někteří mi byli milí, jiné jsem jen cítila a chápala... Krása, že i dnes tak lze žít.
Trochu zklamání. Rozhovory začnou časem splývat. Někteří poustevníci jsou dost zvláštní a jejich myšlenky vám (aspoň mě teda) toho moc nedají. Velmi povedené fotografie.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl
Kniha Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři je v
| Právě čtených | 42x |
| Přečtených | 1 960x |
| Čtenářské výzvě | 427x |
| Doporučených | 180x |
| Knihotéce | 404x |
| Chystám se číst | 684x |
| Chci si koupit | 176x |
| dalších seznamech | 15x |
Jsem rozhodně ráda, že jsem si knihu přečetla. Je čtivá, je zajímavá, forma rozhovorů je asi to nejlepší, jak jednotlivé příběhy podat čtenáři. Jen jsem možná čekala něco trochu jiného. Snad více přiblížení praktické stránky života těch lidí, místo rozpitvávání jejich myšlenkových pochodů plných mystiky, ezoteriky a všelijakých bludů. V podstatě všichni (mimo těch dvou žen, které se zdají být nohama pevně na zemi) jsou spojeni vazbou na disent, psaním básní, alkoholovou či drogovou minulostí, pobyty v psychiatrických léčebnách. Nakonec si našli svoji cestu, jsou nezávislí, nikomu nepřekáží, neparazitují na společnosti, ale nejsem si jistá, zda si zaslouží obdiv.